Je bohužel smutným faktem, že vedle ukrajinské války v dnešním světě probíhá hned celá řada dalších válečných konfliktů. Převážně jde o konflikty o pouze vnitrostátní, navíc i rozsahem menší (Demokratická republika Kongo, Myanmar), takže jsou ukrajinským konfliktem poněkud zastíněny. V současnosti se ale bohužel rýsuje nový, rozsáhlý konflikt, který by se mohl ukrajinskému konfliktu více než vyrovnat. A to v severovýchodní Africe, kde v minulých dnech došlo k rozsáhlým přesunům etiopské armády k hranicím se Somálskem krátce poté, co zde vypukly nepokoje.
Někoho možná napadne reminiscence na někdejší válku mezi Etiopií a Somálskem o území Ogadenu, která proběhla v letech 1977-78 faktickým vítězstvím Etiopie. Fakt, že k zmíněným nepokojům a následně manévrům etiopské armády došlo mnohem severněji a navíc téměř hned potom, co Somálsko podepsalo obranný pakt s Egyptem, nám ale ukazuje, že zde jde o něco jiného, o mocenskopolitický a bohužel možná i vojenský střet mezi Etiopií a Egyptem.
První válka o vodu
Předně je třeba zdůraznit, že mezi Egyptem a Etiopií vždy panovaly určité animozity, dané i historicky. Do značné míry jsou ale způsobeny také tím, že oba státy jsou podobně velké, a oba disponují četnou populací, která dnes již přesahuje 100 milionů lidí. Egypt, ale i Etiopie proto usilují o mocenské postavení v celém regionu severovýchodní Afriky. Není tedy divu, že zájmy a ambice obou těchto regionálních mocností na sebe často narážejí.
Tyto dlouhodobě ne zcela dobré vztahy výrazně zhoršila stavba etiopské přehrady na Nilu, nazývané Velká přehrada etiopského znovuzrození. Díky ní Etiopie získal nesmírně silnou ekonomickou a tedy i politickou zbraň. Egypt, ale také sousední Súdán, resp. dnešní Jižní Súdán, jsou totiž na vodě z Nilu životně závislé.
Velká přehrada etiopského znovuzrození přitom byla do značné míry výsledkem ambicí bývalého etiopského premiéra M. Zenawiho. Je faktem, že Etiopie dlouhodobě bojovala s nedostatkem energie, a usilovala proto o výstavbu dalších zdrojů. Jenže stejně tak se nabízela možnost výstavby jaderné elektrárny, o čemž Etiopie vážně uvažovala. Bývalý premiér M. Zenawi ale místo toho prosadil právě výstavbu vodní elektrárny, a to i přes obrovské ekonomické náklady. Také to ukazuje na nesporné politické ambice Etiopie.
Již jen oznámení plánů výstavby této přehrady vyvolalo ostré reakce od sousedních států. A zahájení stavby v roce 2011 tuto kritiku ještě zesílilo. Je možná příznačné, že tato kritika nepřišla ani tak od Súdánu, ale právě od Egypta. Důvodem přitom bylo i to, že v tehdejším Egyptě krátce předtím došlo k pádu dlouholetého prezidenta H. Mubaraka, a nová vláda se potřebovala nějak politicky vymezit a částečně také odvrátit pozornost obyvatelstva od ekonomických problémů země. Egypt proto začal otevřeně vyhrožovat Etiopii vojenským útokem.
I proto se tehdy začaly objevovat různé úvahy o možné válce, a stejně tak i srovnání Egypta a Etiopie. Jak Egypt, tak i Etiopie totiž disponují početnými armádami, byť egyptská je výrazně silnější, a dokonce patří mezi největší armády světa. Egyptská armáda je navíc mnohem lépe vyzbrojená a vybavená moderními zbraňovými systémy, a to i díky finanční pomoci USA a bohatých arabských států. Oproti tomu etiopská armáda je slabší, a to nejen počtem vojáků, ale především svým technickým vybavením. Jenže takováto srovnání, byť jsou třebas poměrně přesná, jsou v zásadě mylná. Jen o velikosti armád, o počtu vojáků a vojenské výzbroje to totiž není – a to třeba právě proto, že jde o region severovýchodní Afriky.
Specifika severovýchodní Afriky
Severovýchodní Afrika totiž představuje specifický region. Platí zde trochu zvláštní pravidla, jiná než v jiných regionech. Částečně je to způsobeno i tím, že zdejší civilizace jsou velice staré (jak Egypt, tak i Etiopie patří k nejstarším civilizacím). I proto jsou vztahy mezi nimi složité, zatížené celou řadou historických křivd a animozit.
Zároveň jde o země, které jsou poměrně chudé, kdy i Egypt coby nejbohatší stát regionu má jen nízký HDP na obyvatele. I to nutí politické představitele těchto zemí uvažovat trochu jinak. Plně se to obráží i ve vztazích mezi jednotlivými státy. Možná víc než v kterémkoliv jiném regionu zde platí staré pravidlo „nepřítel mého přítele je i mým nepřítelem“, „přítel mého nepřítele je i mým nepřítelem“ a podobně. Často zde vznikají různé podivné, i zdánlivě nelogické koalice jen proto, že jeden stát chce poškodit druhý, a proto se spojí s státem třetím. Leckdy to přeroste i ve válečné konflikty, kdy proti sobě bojují dva státy, a v pozadí za tím stojí stát další. Mezi jednotlivými státy regionu tak existuje složitá pavučina vztahů, ve kterých je někdy téměř nemožné se vyznat.
Dalším faktorem, který hraje mimořádně důležitou roli, je fakt, že prakticky žádný stát regionu nepředstavuje monolitní celek. V každém z těchto států existuje řada různých etnik a národnostních skupin, které se přitom mezi sebou zásadně liší, a proto se liší také jejich zájmy. Někdy jsou mezi jednotlivými etniky napjaté vztahy, které opakovaně dokázaly přerůst až v občanskou válku (Etiopie, Súdán).
Důležité je i to, že hranice mezi jednotlivými státy jsou do značné míry umělé, a byly narýsovány až během koloniální éry. V některých případech jednotlivá etnika žijí na obou stranách hranice; ve dvou státech, které přitom mezi sebou mohou mít nepřátelské vztahy. Vše dál umocňuje i fakt rozsáhlé migrace, kdy mnohé kmeny živící se pastevectvím obvykle cestují za novými pastvinami bez ohledu na hranice, na ústřední vládu. Za takové situace pak válečný konflikt může vypuknout až příliš snadno.
Napětí mezi Etiopií a Somálskem – zástupný konflikt
Pokud toto vše vezmeme v potaz, pak vidíme, že dnešní napětí mezi Etiopií a Somálskem není jen běžný pohraniční konflikt. A stejně tak to není jenom pouhý konflikt o vodu mezi Egyptem a Etiopií.
Samozřejmě, konflikt o vodu, o existenci Velké přehrady etiopského znovuzrození je iniciátorem dnešní situace. Bylo by přitom chybné zlehčovat to tím, že jde o pouhou vodu. Zkusme si jen představit, jak bychom se chovali my, kdybychom byli ve stejné situaci, a kdybychom si nemohli jen tak běžně otočit kohoutkem. Vzhledem ke klimatickým změnám postihujícím i Českou republiku, kdy některé oblasti již dnes trpí suchem, by nám to mohlo jít lépe.
Pro Egypt je existence Velké přehrady etiopského znovuzrození samozřejmě vážným problémem. De facto tak dojde k tomu, že zemědělství Egypta bude závislé na libovůli etiopské vlády. Za takové situace je již pochopitelné, že Egypt již v době zahájení stavby přehrady začal vyhrožovat válkou, případně bombardováním přehrady.
Egypt je pro případnou válku lépe disponován. Nejde přitom ani tak o samotnou velikost armád (Egypt – 468 000 vojáků, Etiopie cca 360 000). Důležitá je technologická převaha egyptské armády. Egyptská armáda disponuje výrazně vyššími počty vojenské techniky, a to včetně moderních typů, jako jsou tanky M-1 Abrams atd. Etiopská armáda oproti tomu disponuje převážně jen starší technikou sovětské provenience. Nových zbraní, jako jsou nedávno pořízená čínská samohybná děla SH-15, má jen poměrně málo.
Stejně tak ve prospěch Egypta hraje i nesrovnatelně silnější letectvo, které disponuje více než 220 letouny F-16, a dále 55 letouny Rafale a 49 letouny MiG-29. Poněkud překvapivě ale Egypt nedisponuje letounem, který by mu dovoloval bombardovat přehradu ze svého území
(i proto Egypt usiluje o americké letouny F-15). Oproti tomu Etiopie má k dispozici jen asi 11 letounů Su-27 a objednala si šest letounů Su-30.
Převaha je tak jednoznačně na egyptské straně, a je tedy pravděpodobné, že by Egypt případnou válku vyhrál. Jenže taková válka je věc problematická. Dochází během k ní ke ztrátám na životech a na technice, válka je také finančně nesmírně nákladná, a vyčerpává ekonomiku (stačí se podívat na dnešní ukrajinský konflikt). I proto by se taková válka v Egyptě zřejmě stala brzy nepopulární. Něco takového si dnešní režim v Egyptě nemůže dovolit.
A právě proto Egypt uzavřel onu obrannou dohodu se Somálskem, a vzápětí vypukly nepokoje na hranicích mezi Somálskem a Etiopií. Je zřejmé, že zde probíhá zástupný konflikt, a že Somálsko se stalo jakýmsi bojovým nástrojem Egypta, který jeho prostřednictvím vede svou válku proti Etiopii.
Případná válka mezi Etiopií a Somálskem působí poněkud absurdně; už třeba proto, že převaha je v tomto směru jednoznačně na etiopské straně. Somálská armáda je totiž poměrně malá, čítá jen cca 15 000 vojáků. Je také jen slabě vyzbrojena vojenskou technikou (v tomto směru ale somálská armáda zaznamenala určitý pokrok, a to především díky dodávkám techniky z Turecka a SAE). Pro Etiopii by tedy nemělo být problémem tuto válku vyhrát. Ale i v tomto směru lze říci, že vše není takové, jak na první pohled vypadá.
Vážným problémem Etiopie je to, že je roztříštěná do celé řady národnostních skupin. Ty jsou často v silném rozporu s ústřední vládou. Proti vládě v Addis Abebě tak bojuje skupina Oromo, složená z převážně islámsky orientovaného obyvatelstva. Odpor skupiny Oromo se podařilo ústřední vládě zlomit, ale přesto v oblasti obývané Oromo dosud není klid.
Ještě vážnější je situace v provincii Tigray. Ta vedla proti ústřední vládě regulérní občanskou válku, a to poměrně úspěšně. Provincie Tigray tak dokázala vytvořit jakýsi stát ve státě, který má dokonce vlastní armádu. I proto je dnes Etiopie vnitřně oslabená. Toho může nějaký stát (Egypt) využít podporou těchto skupin, a může je motivovat k válce proti ústřední vládě.
V Somálsku je situace částečně podobná. Somálsko má totiž za sebou dlouholetou občanskou válku, která navíc v některých částech země stále probíhá. Co je důležité, od Somálska se již před lety odtrhla severní část, Somaliland. Ten dnes představuje regulérní, a to navíc poměrně úspěšný stát, byť dosud nezískal mezinárodní uznání. A je možná příznačné, že Somaliland podporuje právě Etiopie, a to jednak proto, aby skrz něj získala přístup k moři, ale stejně tak i proto, aby oslabila ústřední vládu v Mogadišu.
I Somálsko tak představuje vnitřně rozbitý stát. Ale možná právě to přimělo somálskou vládu k účasti na tomto dobrodružství. Případná válka by totiž mohla pomoci somálský lid sjednotit – tento prvek totiž v islámském prostředí funguje víc než kdekoliv jinde. Šance v takovém konfliktu jsou přitom poměrně vyrovnané. A to i přes oficiálně vysokou přesilu etiopské armády. V Somálsku je totiž díky dlouholeté občanské válce spousta mužů s bojovými zkušenostmi. Tito lidé by jistě ochotně šli bojovat, a to zvlášť za situace, kdyby Egypt (případně i další státy) somálskou armádu sponzoroval.
Stejně tak pro Somálsko není nevýhodou ani nedostatečná vybavenost vojenskou technikou . Také tu může Egypt poskytnout. Dnešní Egyptská armáda má totiž vedle moderní západní techniky ve skladech spoustu starší techniky sovětské provenience – tanky T-55, děla D-30. Techniku, kterou měla somálská armáda ve výzbroji, a na kterou jsou somálští vojáci zvyklí. Somálsko by tedy mohlo velice snadno početní stavy své armády, ale stejně tak i počty své vojenské techniky navýšit!
Důležité je, že pro takovou válku je v Somálsku i určitá psychologická motivace. V Somálsku je totiž dosud živá vzpomínka na prohranou válku o Ogaden. Mnozí Somálci proto mají chuť „to Etiopii vrátit“ (a to i přesto, že si válku o Ogaden začalo Somálsko). Když k tomu připočteme přirozenou bojovnost Somálců, pak je zřejmé, že podpora války by v Somálsku byla poměrně vysoká.
Vše je ale ještě složitější a zamotanější. Pokud by se do nějakého válečného konfliktu pustila Etiopie, zcela jistě by se do něj zapojila také sousední Eritrea.
Eritrea, někdejší italská kolonie a později součást Etiopie, totiž vznikla odtržením od Etiopie, a to po dlouhé dlouholeté občanské válce. V Eritreji je proto dosud patrná silná animozita vůči Etiopii, se kterou navíc Eritrea vedla v letech 1998-2000 válku o region Badme. Situaci dál umocňuje politický režim v Eritreji, který tuto animozitu co nejvíc posiluje. V Eritreji totiž již od jejího osamostatnění v roce 1994 vládne prezident I Afwerki, jehož vláda je řazena mezi nejhorší diktatury světa. Právě ohrožení ze strany mnohem větší Etiopie je přitom fakticky to jediné, co režim I. Afwerkiho v očích Eritrejců legitimizuje.
Pro režim I. Afwerkiho je navíc typický důraz na budování silné armády. Eritrea je jedním z nejmilitarizovanějších států vůbec, takže je někdy nazývána „africkou Severní Koreou.“ Eritrea disponuje vzhledem k nízkému počtu svého obyvatelstva až nesmyslně početnou armádou, čítající 200 000 vojáků, a spolu s tzv. Národní službou až 320 000 vojáků. Tato armáda disponuje převážně zastaralou technikou ještě z éry studené války, nicméně tento nedostatek Eritrejci kompenzují intenzivním výcvikem. I proto lze eritrejskou armádu hodnotit vysoko.
Je také třeba zmínit, že Eritrea má uzavřenu dohodu o vojenské spolupráci s Egyptem, plně v duchu výše zmíněného hesla nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. I proto je pravděpodobné, že by se Eritrea zapojila do případného konfliktu mezi Egyptem a Etiopií. Obdobně má Eritrea uzavřenou dohodu o vojenské spolupráci s putinovským Ruskem – Eritrea byla jedním z mála států, které podpořily Rusko v jeho válce proti Ukrajině. Výměnou za to Rusko slíbilo Eritreji dodávky zbraňových systémů. Eritrea by tak mohla v brzké době dál vojensky posílit, a v případné regionální válce by proto byla významným hráčem.
Diskutabilní je otázka Súdánu, a stejně tak i Jižního Súdánu, který vznikl v roce 2011 odtržením od Súdánu. Obě tyto země jsou totiž dnes postiženy občanskou válkou. V Súdánu i nadále trvá konflikt mezi ústřední vládou a odbojnými Silami rychlé podpory. Situace je proto nepřehledná, a Súdán nemá v současnosti dosti sil na to, aby vedl nějakou výraznější zahraniční politiku. Obdobně i v Jižním Súdánu trvá občanská válka mezi jednotlivými etniky, která začala již brzy po osamostatnění země. Tento vnitřní konflikt v poslední době poněkud utichl, zato ale země upadla do hluboké ekonomické krize. Ani Jižní Súdán proto nemá dost sil, aby se nějak zásadněji zapojil do regionální politiky. Přesto je zřejmé, že by případná válka mezi Egyptem a Etiopií oba tyto státy zasáhla. Také Súdán se totiž obává o dodávky vody, a hledí proto na existenci Velké přehrady etiopského znovuzrození s velkou nedůvěrou. Je proto pravděpodobné, že by Súdán dovolil egyptské armádě přesun přes své území, případně umístění egyptského letectva na svých letištích. To by ovšem pozice Egypta výrazně posílilo, a Egypt by tak získal možnost podnikat letecké útoky proti Etiopii.
Stejně tak by se ale nějak zapojil i Jižní Súdán. Právě Jižní Súdán, resp. někdejší jižní povstalce ze Súdánu totiž v jejich secesionismu kdysi podporovala Etiopie (opět ve snaze oslabit svého protivníka), později je pro změnu podporovala Eritrea. Také Jižní Súdán by proto byl do tohoto konfliktu vtažen. Je také třeba zmínit, že Jižní Súdán vybudoval silnou armádu čítající 185 000 vojáků, kteří navíc mají bojové zkušenosti. Jižní Súdán, který nadto disponuje zásobami ropy, by proto v případném konfliktu mohl sehrát důležitou roli.
I proto vidíme, že zde nejde jen o konflikt mezi Etiopií a Somálskem, ale nejde zde ani pouze o boj o vodu mezi Egyptem a Etiopií. Válka o vodu mezi Etiopií a Egyptem by byla jen jakýmsi spouštěčem konfliktu, do kterého by se zapojilo více států (a pravděpodobně by se zapojily i další státy). Reálně proto hrozí, že by celou severovýchodní Afriku zachvátila rozsáhlá válka. Válka v něčem podobná někdejší válce v Demokratickém Kongu, do které se také zapojily okolní státy, a proto je někdy nazývána „africkou světovou válkou“. V případě konžského konfliktu se ale boje odehrávaly jen na území samotného Demokratického Konga. Zde by byla situace výrazně horší.
Vše dál umocňuje i blízkost Rudého moře, které je významným tranzitním místem, a kudy je transportováno zboží mezi Evropou a Asií. Čím dál reálnější válka v severovýchodní Africe mezi zdejšími státy by tedy měla i globální dopad. Bohužel pro celý svět.
* * * * *
Image: https://pixabay.com/sk/illustrations/zeme-zemegule-modr%C3%A1-plan%C3%A9ta-2078484/, by imonedesign
