Důsledek politiky revolučního libyjského režimu pod vedením Muammara Kaddáfího, který se dostal k moci po svržení monarchie v roce 1969 a která vyvrcholila jeho svržením v roce 2011.
Po svém nástupu k moci M. Kaddáfí vyhlásil vznik nového státu pod názvem Libyjská arabská lidová socialistická džamahírija (dále Libye), uzavřel britské a americké vojenské základny a znárodnil ropný průmysl. Zisky z ropy využíval na radikální zahraniční politiku založenou na boji proti imperializmu a na podpoře národně – osvobozeneckého hnutí na Blízkém Východě a v Africe a teroristických skupin po celém světě.
Vztahy s arabskými zeměmi
V roce 1971 Libye vytvořila volný svazek s Egyptem a Sýrií, ale v roce 1972 došlo jen k dohodě o postupném spojení s Egyptem. V roce 1973 došlo ke krátkému sjednocení Libye s Alžírskem. Následně v roce 1974 proběhly jednání o spojení Libye s Tunisem, ale k realizaci tohoto plánů opět nedošlo. V roce 1978 po podpisu mírové dohody Egypta s Izraelem Libye s ním přerušila diplomatické styky.
Pokusy o sjednocení arabského světa vyvrcholily v roce 1989 vytvořením Svazu arabského Maghribu (Alžírsko, Libye, Tunis). V devadesátých letech s cílem minimalizovat vliv mezinárodních sankcí se Libye pokusila znovu upevnit své bilaterální vztahy s Egyptem, Tuniskem a Marokem. Když se Liga arabských států – LAS (→) s výjimkou Sýrie odmítla postavit na odpor sankcím OSN, Libye se v roce 1998 odvrátila od arabských zemí a zahájila novou „africkou“ zahraniční politiku.
Intervence v Čadu
Ropné bohatství umožnilo Libyi hrát roli silnějšího partnera vůči chudým státům subsaharské Afriky. Nejdříve začala poskytovat finanční pomoc Zairu a Ugandě, která v roce 1977 dostala charakter pomoci vojenské. V roce 1978 vyslala přes dva tisíce vojáků do Ugandy na pomoc diktátorovi Aminovi. Libyjské jednotky však ze země vytlačily jednotky Tanzanie.
Zvláštní místo měla libyjská angažovanost v občanské válce v Čadu. Byla spojená s podporou Národně-osvobozenecké fronty Čadu (FROLINAT) a sporem o oblast Aozou na severu země bohatou na nerostné suroviny. Podle francouzsko-italské smlouvy z roku 1935 patřila tato oblast sice Libyi, po druhé světové válce ji však Francie integrovala do Čadu. V roce 1973 ji však obsadila Libye a v roce 1975 anektovala.
V roce 1978 po dalším libyjském zásahu do občanské války se podařilo rozdělit Čad na území s libyjskou a francouzskou sféru vlivu. V roce 1980 obě země podepsaly obrannou dohodu a na jejím základě libyjské jednotky obsadily hlavní město Njamena. Pro odpor afrických států musela však Libye své jednotky stáhnout.
Zásahy Libye do občanské války v Čadu pokračovaly i v následujících letech a měly za následek její internacionalizaci, když proti Libyi vystoupil Súdán, Egypt, Saudská Arábie a USA. Do vnitřního řešení konfliktu se zapojila i Organizace africké jednotky – OAJ (→) vysláním konžských mírových jednotek. Po porážce libyjských jednotek obě země podepsaly mírovou dohodu (1989), dohodly se na využívání nerostného bohatství v severních oblastech Čadu a souhlasily s předáním sporu o oblast Aozou do kompetence Mezinárodního soudnímu dvora. Na základě jeho rozhodnutí se tato sporná oblast stala součástí Čadu (1994).
Americko-libyjská konfrontace
V druhé polovině sedmdesátých let se Libye ocitla na seznamu potenciálních nepřátel USA se zákazem exportu vojenského materiálu do země. V roce 1980 po útoku na americké velvyslanectví v Tripolise USA vypověděly libyjské diplomaty a zahájily námořní manévry v Sirtském zálivu. V první polovině osmdesátých let se USA rozhodly k další přímé konfrontaci, sestřelily dvě libyjská vojenská letadla a potopily tři libyjské vojenské lodě.
V roce 1986 USA jako odvetu za teroristický bombový útok na americké vojáky v západním Berlíně uskutečnily nový letecký útok na vládní a vojenské cíle v Tripolisu a Benghází. V roce 1988 po teroristickém útoku na civilní letadlo nad skotským Lockerbie USA obvinily z tohoto činu Libyi. V roce 1989 sestřelila americká letadla další dvě libyjská vojenská letadla nad Středozemním mořem. V první polovině devadesátých let Rada bezpečnosti OSN (RB) na návrh USA, Velké Británie a Francie vyhlásila sankce proti Libyi. K dalšímu zostření vztahů došlo po tom, co USA obvinily Libyi ze stavby továrny na chemické zbraně.
V následujícím období se prvořadým cílem libyjské zahraniční politiky stalo dosáhnout zrušení mezinárodních sankcí. Proto v roce 1993 souhlasila s vydáním podezřelých libyjských občanů ze spáchání teroristického útoku na letadlo Mezinárodnímu trestnímu soudu (→). Po jejich odevzdání soudu RB pozastavila sankce OSN a následně i Evropská unie. Po vynesení rozsudku v roce 2002 Libye oznámila svoji připravenost zaplatit odškodné pozůstalým po dvě stě šedesáti devíti obětech atentátu na americké letadlo. Zatímco RB sankce vůči Libyi týkající se zákazu dovozu zbraní, ropných a leteckých zařízení definitivně zrušila v roce 2003, USA sankce však nezrušily a nadále ponechaly Libyi na seznamu teroristických států.
Libye se postupně snažila hrát pozitivnější úlohu v Africe. Začala aktivně podporovat integrační procesy, které vyvrcholily transformací Organizace africké jednoty – OAJ (→) na Africkou unii AU (→) a větší úlohu v mírových misích (v Demokratické republice Kongo, ve sporech mezi Súdánem a Somálskem, Eritreou a Etiopií a při osvobozování rukojmích držených islámskými povstalci na Filipínách).
Největší krok směrem k návratu do mezinárodního společenství Libye uskutečnila v roce 2003, když oznámila zrušení programu vývoje ZHN, zpřístupnění jaderných zařízení inspektorům Mezinárodní agentury pro atomovou energii (→) a omezení doletu svých raket na méně než tři sta kilometrů.
Občanská válka
Za její počátky lze považovat v návaznosti na protesty v dalších arabských zemích demonstrace Libyjců na začátku roku 2011. Režim reagoval střelbou a nasazením armády, včetně letadel, na co demonstrující odpověděli podpalováním policejních stanic a útoky na armádní skladiště zbraní. Situace velmi rychle dospěla k otevřenému povstání. Na stranu odpůrců režimu se postupně přidaly i části pravidelných ozbrojených sil.
Režim postupně přišel o celou východní část Libye s druhým největším městem Benghází, kde se zformovala dočasná Národní (přechodná) rada. Označila se za „jediného představitele celé Libye“ a schválila nový název státu – Libyjská republika. Jako první uznala tento orgán za legitimního představitele státu Francie, čímž otevřela cestu k jejímu mezinárodnímu uznání a legitimizaci činnosti povstalců. Z arabských států jako první uznal nově ustavenou vládu Katar, který také jako první z arabských zemí vojensky podpořil vytvoření bezletové zóny nad Libyí.
Jako reakci na pokračující útoky vůči civilnímu obyvatelstvu a na Kaddáfiho protiofenzívu schválila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1973/2011. Rezoluce zakazovala všechny lety ve vzdušném prostoru Libye, s výjimkou humanitárních letů a povolovala členským státům NATO použití síly k ochraně životů civilního obyvatelstva před ohrožujícími útoky (mimo okupace země).
Dne 24. 8. povstalci ovládli hlavní město Tripolis a spolu s ním strategickou oblast Brigy a přístav Ras Lanúf. Jejich pozornost se následně obrátila ke zbývajícím oblastem pod kontrolou vládních jednotek, konkrétně městům Syrta a Bani Walid. Dne 20. 10. byl povstalci zabit M. Kaddáfí a 23. 10. vyhlásila Národní rada osvobození Libye od jeho režimu.
Pádem M. Kaddafího a jeho centralizované autoritativní vlády však současně došlo k výraznému zhoršení bezpečnostní situace hraničící až s otevřeným konfliktem. Jeho zdrojem se stalo uvolnění zadržovaného napětí v kmenové struktuře v oblastech obývaných převážně menšinami především na jihovýchodě a jihozápadě země. Velké množství zbraní mezi obyvatelstvem a jen postupné získávání kontroly nad územím státu centrální novou vládou má za následek, že se z Libye stalo tranzitní území pro pašování vojenského materiálu a osob. Volně dostupné zbraně pocházející z Libye vedly např. k nové eskalaci konfliktu v Mali.
ilustračné foto: pixabay.com
