Asociácia bývalých spravodajských dôstojníkov spolu s Fakultou práva Paneurópskej vysokej školy v Bratislave usporiadali 5. decembra 2017 v poradí už jedenáste medzinárodné sympózium na tému „Spravodajské služby a politici, médiá a sociálne siete“. Toto sympózium je jediné odborné verejné diskusné fórum na Slovensku, zamerané na otázky súvisiace s činnosťou spravodajských služieb. Na našej stránke budeme postupne publikovať referáty z tohto sympózia.
* * *
Kde leží limity spolupráce zpravodajských služeb s politiky
Karel Randák
____________________________________________________________________________________________________________________________________
V první řadě bych chtěl organizátorům poděkovat nejen za opětovné pozvání na toto sympozium, ale především za téma, které bylo pro letošní rok zvoleno. Nejsem žádným expertem na média a již vůbec ne na sociální sítě. S čím však mám bohužel bohaté zkušenosti, to jsou politici a jejich snaha ignorovat, resp. amatérsky ovlivňovat činnost zpravodajských služeb. V okamžiku, kdy jsem se po delším přemýšlení rozhodl pro název svého příspěvku a odeslal ho Igorovi Cibulovi, uvědomil jsem si, že je téměř nemožné, aby zde již podobná úvaha v minulosti nezazněla. A skutečně, ve sborníku z roku 2012 jsem nalezl příspěvek bývalého ředitele BIS Jiřího Růžka, který nesl název „Determinace působení zpravodajských služeb politickým prostředím“. Dovolte mi z jeho vystoupení dva citáty, které velmi přiléhavě popisují vztah mezi politiky, jakožto oprávněnými adresáty zpravodajských informací a službami, které jim tyto informace poskytují:
“Zpravodajská služba může mít slušný potenciál ke zpravodajské činnosti, ale vždycky zůstane zarámována v těch horizontech, kam až politické vedení státu dohlédne. Neboť jedna věc je krizi či ohrožení tušit, ba o nich dokonce vědět, druhá věc je přimět vedení státu, aby se jimi vážně zabývalo.“
“Politici velmi neradi ustupují ze svých zaběhaných schémat. Nové, často alarmující informace je vyvádějí z rovnováhy a nutí je uvažovat o rozhodnutí, které je nikdy předtím ani nenapadlo. Jejich myšlenková flexibilita je určena tím, co zažili a co si tedy umí představit. Vše ostatní považují za chiméru do té doby, než se zlověstné zhmotní.“
Toto jsou slova, která by měl mít na paměti každý ředitel zpravodajské služby v okamžiku, kdy se rozhoduje uvolnit příslušnou informaci odpovědnému adresátovi. Klidně bych na tomto místě mohl můj příspěvek ukončit, protože to podstatné je těmito citáty řečeno. Protože by však bylo minimálně neslušné takto odbýt své vlastní vystoupení, pokusím se pokračovat. Od roku 2012 navíc uběhlo 5 let a politické elity v našich zeměpisných šířkách poněkud změnily svůj vztah ke zpravodajským službám. Při znalosti mentality politiků není překvapivé, že ne k lepšímu. Jejich snahy o přímé využívání zpravodajského aparátu, nebo jeho části, ve vnitropolitickém boji samozřejmě stále přetrvávají. Docházelo k tomu v minulosti a bezpochyby bude docházet i v budoucnosti. Ačkoliv zasvěceně mohu mluvit pouze o prostředí v České republice, obávám se, že velmi podobná a možná i horší situace, existuje i v jiných zemích. A to nemám na mysli nějaké vzdálené diktatury, nýbrž i členské země EU.
Pokusím se nyní popsat vztah mezi politiky a službami, který blíží ideálu a který by znamenal, že ve vzájemné spolupráci neexistují téměř žádné limity. Má-li totiž zpravodajská služba a je lhostejné zda civilní nebo vojenská, rozvědná nebo kontrarozvědná, plnit své poslání, musí být v první řadě dobře úkolována. To je bez existence jasných koncepcí a strategií státu nemožné. Ale tyto strategie musí kdosi vytvářet a dotyčný, příp. dotyční k tomu musí být odborně způsobilí. Existují na světě země a jako příklad uveďme stát Izrael, ve kterých je práci zpravodajců přikládána velká váha. Vzájemná komunikace a důvěra mezi politiky a službami je tam na takové úrovni, že je službám často umožněno rozhodovat o vlastních prioritách činnosti. Respektovanou skutečností v těchto zemích totiž je, že příslušní odborníci ve zpravodajské komunitě jsou ti, kdo dokáží potenciální hrozby a rizika nejlépe odhadnout a vyhodnotit. A na druhé straně, služby si mohou v tomto prostředí být jisté, že jejich informace neskončí v koši nebo se nestanou terčem ironických poznámek politiků. Toto vzájemné uznání a spolupráce jsou ale možné pouze tam, kde jsou si obě strany vědomy odborné a intelektuální úrovně svého partnera. Důležitým faktorem, který podobnou koexistenci umožňuje, bývá i prolínání světa politiky a světa zpravodajských služeb. Jinými slovy, někteří politici vstupují do zpravodajského prostředí a naopak bývalí zpravodajští důstojníci se vrhají na politickou dráhu. V takovém prostředí se stírají nejen rozdíly v odborné erudici, ale vytrácí se i vzájemná nedůvěra. Vytrácí se proto důvody, který by vzájemnou komunikaci a spolupráci limitovaly.
Nyní se z tohoto ideálního stavu přenesme do naší zdrcující reality, se kterou se musí vyrovnat služby v našich podmínkách a která je tomuto ideálu na hony vzdálená. Na vině přitom není skutečnost, že jsou si světy politiky a služeb u nás vzdálenější než jinde. Vina je především v lidech. Ti, kteří působí v politice, mívají mnohdy pocit, že jejich odbornost je na takové úrovni, že je opravňuje zasahovat do zpravodajské komunity, resp. ignorovat informační produkci ze služeb přicházející. Zpravidla je to přesně naopak. Politici, přesvědčení o své neomylnosti a správnosti svého rozhodování, mají tendenci své vlastní závěry nadřazovat těm, které s jejich uvažováním nekorespondují. To, že informace služby nezapadá do celkového rámce státní politiky, neznamená, že pro tuto politiku není důležitá. Nikdo z politiků si totiž není ochoten připustit, že rozdíl mezi zpravodajským profesionálem a politickým, byť poučeným laikem je zhruba stejný, jako rozdíl mezi šéfkuchařem prvotřídní restaurace a učněm na hotelové škole. Uvedu dva konkrétní případy. Stále mi zní v uších rozhovor s poradcem jednoho z bývalých českých premiérů, který měl zásadní vliv na rozhodování zmíněného předsedy vlády. Tento člověk mi při osobním setkání se zcela vážnou tváří tvrdil, že mu o fungování tajných služeb a využívání zpravodajských informací nemohu říci nic nového, ani užitečného. On si totiž již přečetl veškerou dostupnou literaturu, a proto ví o zpravodajské práci vše a je na tuto oblast expertem. Tato veselá historka má v současnosti zajímavou dohru, neboť i přes svoji údajnou sečtělost a zpravodajskou erudici byl tento brouk Pytlík tajných služeb nedávno pravomocně odsouzen a skončil ve vězení. Druhý příklad je poněkud závažnější. Vybavuji si dopis bývalého vysokého ústavního činitele ČR a z titulu funkce i oprávněného adresáta zpravodajských informací české rozvědky. Nechci a nemohu citovat přesně, ale obsahem dopisu bylo zhruba následující sdělení: „Vaše informace jsou mizernější, než jsem si kdy dokázal představit. Rád bych, abyste mě již podobnou produkcí nezatěžovali“. Je jistě právem každého zříci se dostupných informací, a to i přesto, že mohou být využitelné v rozhodovacích procesech. Velkou otázkou ale je, zda s filosofií, že vše co k tomuto rozhodování potřebuji, si přečtu v The Economist neohrožuji zájmy státu.
Tyto příklady zde zmiňuji proto, že názorně vymezují ony limity, se kterými je třeba v našich podmínkách ve spolupráci zpravodajských služeb s politiky počítat. Je-li přístup ke zpravodajské práci takový, jak ho tyto historky ukazují, pak důsledky jsou zcela zřejmé. Ve službách jsou plné skříně a počítače informací o které nikdo nemá zájem, zpravodajští důstojníci jsou frustrováni zbytečností své práce a rádoby vševědoucí politici setrvávají ve svých stereotypech a bývají mnohdy velmi překvapeni vývojem událostí. Zpravodajské služby lze totiž pouze ve výjimečných případech podezřívat z toho, že by chtěly zatajovat svoji informační produkci a tím bojkotovat spolupráci s politiky. Vždyť na ní a na nich jsou existenčně závislé. Když už ničím jiným pak tím, že politici jsou ti, kdo rozhoduje o finančních prostředcích, které stát na zpravodajskou činnost vynakládá.
Z výše uvedeného můžeme tedy dojít k závěru, že jestliže někde existují limity pro spolupráci služeb s politiky, musíme je hledat právě v osobních a odborných kvalitách politiků. Otázkou, která jistě každého v této souvislosti okamžitě napadne je, jak tedy tyto kvality dostat na žádoucí úroveň. Přiznám se, že odpověď neznám. Je totiž skutečností, že charakterové vlastnosti lidí se se vstupem na politickou scénu mění rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani Usain Bolt. V České republice byl na konci devadesátých let minulého tisíciletí vyzkoušen experiment, kladoucí si za cíl jakousi edukaci těch ústavních činitelů, kteří z titulu své funkce budou přicházet do styku se zpravodajskými službami a jejich informační produkcí. Autorem tohoto nápadu byl tehdejší ředitel ÚZSI Petr Zeman, který se také sám aktivně chopil jeho realizace. Strávil mnoho času přednáškami a vysvětlováním, co mohou služby svým adresátům nabídnout, jak je možno s informační produkcí pracovat a jak ji využívat. Samozřejmou součástí jeho vystoupení bylo i to, co vlastně služby umí a jakými prostředky své informace získávají. Od této iniciativy si sliboval, že budou-li politici mít představu, co vlastně zpravodajská práce obnáší, pak budou schopni realisticky se službou komunikovat a spolupracovat a v neposlední řadě ji i racionálně úkolovat. Dopad jeho mnohaměsíčního snažení však rozhodně neodpovídal námaze a času, který experimentu věnoval. Známé přísloví o hrachu, házeném na zeď, více než přiléhavě odpovídá celkovému výsledku. A pokud mě paměť neklame, nikdo jiný od té doby již nenašel trpělivost a odvahu se do něčeho podobného pustit. Politici jsou zkrátka v této oblasti, až na ojedinělé výjimky, nepoučitelní. Zdá se dokonce, že je někdy nebezpečné, aby byli seznámeni s výsledky zpravodajské práce, protože je u nich vyvinut velký smysl pro to, jak této znalosti využít v rámci své politické kariéry, resp. ke svému vlastnímu zviditelnění. Bohužel, za téměř třicet let od listopadu 1989 jsme nedokázali zmenšit, natož pak odstranit snahy politiků o zneužívání zpravodajských informací.
Nejnázornějším příkladem takového nebezpečného chování je památný výrok českého prezidenta Miloše Zemana, který v lednu tohoto roku v rozhovoru pro Český rozhlas uvedl doslova: “Na našem území se potlouká jistý člověk z Maghrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi.“ Dále náš pan prezident dodal, že nemá pocit, že by prozradil strategickou informaci a že na ni upozorňuje pouze proto, že ho znepokojila. Možná měl prezident pravdu, že tato informace nebyla strategická. Jisté však je, že v případě, že byla zaslána tajnou službou, byla stoprocentně klasifikována jako utajovaná. Spoléhat na to, že nejsem jako hlava státu trestněprávně odpovědný a využívat této imunity k vlastní sebeprezentaci nemá nic společného se seriózním přístupem, který by měl být každému ústavnímu činiteli vlastní.
Kdo má zkušenost s prací ve zpravodajské službě ví, kolik úsilí a vzájemné důvěry je třeba k tomu, abychom podobnou informaci obdrželi od spřátelené služby či dokonce získali z vlastního agenturního zdroje. Jedinou větou chlubivého egocentristy je v lepším případě ztracena tato důvěra, v případě horším je ohrožen lidský život. Pro jaké limity spolupráce se v takovém případě má rozhodnout ředitel příslušné služby? První možností je takového politika okamžitě vyškrtnout ze seznamu oprávněných adresátů a časem nést důsledky takového kroku, druhou je podání trestního oznámení pro vyzrazení utajované skutečnosti, třetí pak souběh obou těchto variant. Jakákoliv jiná reakce je alibismem, snahou dobře vycházet s politickou elitou a nerespektováním základních pravidel, na nichž má být komunikace a spolupráce zpravodajských služeb s politiky budována.
Co lze tedy k tomuto tématu říci závěrem. Sama existence zpravodajských služeb má své oprávnění jen tehdy, je-li jejich přínos v politické, ekonomické a bezpečnostní sféře smysluplný. Jejich činnost má státu prospívat a nikoliv škodit. Jejich informace mají odpovědné činitele seznamovat s možnými hrozbami a riziky, ale nemají vyvolávat strach a paniku u veřejnosti. Prostředníkem mezi službami a veřejností jsou zpravidla politici a nemají-li oni dostatek odpovědnosti jak zacházet se zpravodajskými informacemi, musí ji mít služby. Jakkoliv to zní nesystémově, v našich podmínkách je nezbytné pečlivě vyhodnocovat komu a jakou informaci ze služby uvolnit. Je to zcela individuální proces, jehož proměnnými jsou osobnost daného politika a závažnost informace. Limitem pak je odvaha vedení příslušné služby obhájit si svůj postup v případě, že se nesetká s pochopením politických elit. Nelze vyloučit, že se v budoucnu dopracujeme k onomu ideálnímu stavu vzájemné interakce mezi službami a politiky, který jsem se pokusil nastínit v úvodu. Než se tak ale stane, nezbývá, a to především v zájmu funkčnosti celého zpravodajského systému, přijímat tato nesystémová a selektivní opatření. Najdou se jistě mnozí, kteří takový postup odsoudí jako nepřípustnou rebelii. A pravděpodobně to budou především politici. Je zřejmé, že z celé této úvahy nevycházejí nejlépe. Kdyby se však odhodlali sestoupit ze svého piedestalu neomylnosti a dokázali objektivně posoudit svoji roli, museli by uznat, že výše napsané je pravda. Třeba by poté mohli i oni přispět k nápravě truchlivého stavu.
* * *
Karel Randák (1955) – Pôvodne vrcholový športovec a tréner cestnej cyklistiky. V období 1992-1996 bol dôstojníkom československej (FBIS) a neskôr českej kontrarozviedky (BIS). V rokoch 1996 až 2007 pôsobil na Úrade pro zahraniční styky a informace, najprv na utajovaných pozíciách, v rokoch 2004-2006 bol riaditeľom ÚZSI. V roku 2006 ho prezident ČR povýšil do hodnosti generála. Od roku 2007 pracuje ako nezávislý konzultant. Od marca 2011 sa angažuje ako člen správnej rady Nadačního fondu proti korupci.
* * * * *
Pripravené v spolupráci s Asociáciou bývalých spravodajských dôstojníkov /www.absd.sk/
Ilustračné foto: pixabay.com
