Základní závěr vyplývající z rozhodnutí Ruské federace (RF) použít vojenskou sílu proti Gruzii jako nejbližšímu spojenci Spojených států v post-sovětském prostoru je možno formulovat takto: RF dala zřetelně na vědomí, že již není pouhým státem, ale mocností a subjektem mezinárodních vztahů. Razance ruské odpovědi na Saakašvilliho aktivity dále potvrdila, že RF již nehodlá nečinně přihlížet pokusům Západu o posílení vlastního vlivu v oblasti, kterou považuje za oblast svého životního zájmu. Dá se dokonce říci, že nová doktrína představuje ve své podstatě ruskou variantu Monreovy doktríny.
Ruské použití síly proti Gruzii také znamená, že v posledním desetiletí neustálé soupeření mocností o rozšíření svého vlivu dosáhlo v jednom z regiónů svou nejvyšší úroveň – formu ozbrojeného střetu. Reálná multipolarita, která vládne v mezinárodních vztazích po celá staletí, nemůže totiž vést k jiným výsledkům. Nová doktrína vychází z těchto závěrů:
- nemění se podstata mezinárodní politiky a úsilí států o zvětšení vlastní moci je historicky trvalým procesem;
- ideologické soupeření a blokový systém z let 1948 – 1991 znamenal spíše jen nástroj umělého zadržování agresivních snah států a po jeho zmizení se svět logicky začal vracet ke svému „normálnímu“ stavu nehraničenému žádnými pravidly a normami konkurence;
- určující charakteristikou světa v první čtvrtině 21. století bude i nadále globální nestabilita (anarchie) na různém stupni intenzity střetávání se států (jako „biliardových koulí“) a jejich zájmů.
Praktickým důsledkem tohoto procesu je degradace dvou prvků světového pořádku: mezinárodních institucí a univerzálních pravidel, které mají regulovat chování států. Jako důkaz může sloužit úplný krach OSN a OBSE jako organizací, které pretendují na univerzalitu svého působení v oblasti regulace ozbrojených konfliktů. Z tohoto hlediska lze za jediný zřetelný úspěch považovat čistě dvoustrannou rusko-francouzskou formu řešení, podpořenou Evropskou unií.
Za prvotní všeobecnou příčinu současného konfliktu mezi Ruskem a podstatnou částí západních států, stejně jako posílení konfrontačního charakteru mezinárodních vztahů, lze považovat vzniklé vakuum, jenž představuje hlavní globální výzvu, nutnost a strategickou prioritu, jenž nejsou schopné tyto státy vyplnit.
Stabilizaci navíc brání i současná politika Spojených států, které jako jediná existující supervelmoc není schopná vykonávat z toho vyplývající a odpovídající funkce. Navíc stále více přechází do funkce nezodpovědného hegemona, který mnoho požaduje, ale málo dává. Potvrzuje to i skutečnost, že v jednotlivých oblastech ekonomiky Spojených států, jimi kontrolované společnosti a státy nemohou určujícím způsobem ovlivňovat vývoj událostí v globálním měřítku.
Je to spojeno s tím, že Spojené státy se střetávají se stejnými výzvami jako ostatní státy. Podstata těchto výzev spočívá v boji, který jsou nuceny vést za kontrolu nad narůstajícím množstvím mezinárodních jevů a procesů, často se týkající samotných základů životaschopnosti států. Globalizace bez toho, že by měnila kvalitu pravidel hry, nutí státy hledat nové nástroje efektivní existence svých funkcí – přerozdělení statků a legitimního použití násilí.
Zvláště ostré formy tento boj dostává v mezinárodním kontextu. Jestliže stát ve svém rámci může efektivně spolupracovat s byznysem a občanskou společností a také na ně přenášet část povinností za přerozdělení společenského blaha, v oblasti mezinárodní politiky jde o přežití. To v konečném výsledku vede k použití tradičních silových prostředků ochrany a prosazování svých práv a zájmů.
Doktrína D. Medveděva vychází z analýzy současných mezinárodních vztahů, podle které se americká ideologie „demokratizace“ proměnila v nástroj dosahování dominance ve světě. Za její hlavní prvky považuje:
- aktivní vměšování do vývoje událostí i tam, kde z hlediska RF nemají Spojené státy životně důležité zájmy;
- odpor proti projektům, které je přímo neohrožují, ale upevňují pozice RF;
- neochota přijmout jakákoli sebeomezení, čímž porušují klasické pravidlo reálné politiky – brát v úvahu zájmy ostatních, pokud to neodporuje vlastním životním zájmům;
- zájmy RF, které by měly být pro Spojené státy druhořadé, však pro ně představují nutný a životní prvek „amerického vůdcovství“.
Ruští analytici dále považují americkou vojenskou okupaci Iráku jen za první krok, zatímco konečným cílem má být získání kontroly nad energetickými zdroji Ruska. Je zřejmé, že ze zjevných vojenských a politických důvodů Spojené státy nemohou otevřeně prohlásit, že hlavním strategickým záměrem od pádu Sovětského svazu je rozpad a rozložení RF a efektivní kontrola nad jeho obrovskými zdroji ropy a plynu. Avšak konkrétní politika obkličování jejího území novými členskými státy NATO, podpora „barevných revolucí“ napříč Eurasií spolu s válkou v Iráku jsou jen jednotlivými kroky realizace komplexní americké geopolitické strategie: jednou provždy rozložit Rusko jako hlavního potenciálního rivala americké velmocenské hegemonie.
Ruský prezident shrnul novou koncepci ruské zahraniční politiky do pěti bodů, které začaly být označovány za „Medveděvovu doktrínu“[*]:
- RF uznává primát základních principů mezinárodního práva, které definují vztahy mezi civilizovanými národy a bude své vztahy s ostatními zeměmi budovat v rámci těchto principů a mezinárodního práva.
- Unipolární svět je pro RF nepřijatelný. Svět musí být multipolární. Nemůže přijmout ani světový pořádek, v němž veškerá rozhodnutí přijímá jediná země, i když jde o zemi tak důležitou a vlivnou jako Spojené státy americké. Takový svět je nestabilní a hrozí konflikty.
- RF si nepřeje konfrontaci s žádnou zemí, ani se nechce izolovat. Bude rozvíjet přátelské vztahy s Evropou, Spojenými státy a dalšími zeměmi v té míře, v jaké to jen bude možné.
- Nezpochybnitelnou prioritou RF zůstává ochrana životů a důstojnosti ruských občanů, ať se nacházejí kdekoliv a z toho budou vycházet i její zahraničněpolitická rozhodnutí. Také bude bránit zájmy obchodní komunity v zahraničí a odpoví na každý agresivní akt.
- Stejně jako v případě jiných zemí, existují oblasti, v nichž má RF privilegované zájmy, protože v těchto oblastech leží země, s nimiž sdílí zvláštní historické vztahy a spojuje ji s nimi přátelství a dobré sousedství. Těmto oblastem bude RF věnovat zvláštní pozornost a bude s nimi budovat přátelské vztahy.
- Jinak řečeno: RF má zvláštní zájem o území bývalého Sovětského svazu a na přátelských vztazích s jeho nástupnickými státy. Vměšování jiných států v těchto oblastech, které podemílá postavení proruských režimů, bude považováno za hrozbu jejím „zvláštním zájmům“.
RF tak nedvojsmyslně zformulovalo přístup k zemím v zóně tzv. „privilegovaných“ ruských zájmů. I když byl tento přístup formulován již několikrát v minulosti (tzv. „blízké zahraničí“), měl však jen koncepční a velmi abstraktní charakter. Současná jeho formulace je však velmi tvrdá – vědomě předpokládá i konfrontaci v případě, když její „privilegované zájmy“ nebudou uznávány vnějšími partnery jako zákonné.
Podobné uplatňování nároku na vlastní sféru vlivu představuje prakticky realizaci ideje multipolarity. V tomto světě totiž každý pól upevňuje a rozšiřuje své možnosti a povinným prvkem je i existence „nárazníkových zón“, ve kterých zájmy ostatních účastníků ve svém principu mohou být přítomné, ale v žádném případě nemohou být dominující.
Gruzínský konflikt tedy nebyl izolovanou událostí. Ruský prezident vlastně vyhlásil, že RF jde o redefinici regionálního a globálního systému mezinárodních vztahů. V lokálním měřítku by bylo nepřesné říci, že se RF snaží vzkřísit Sovětský svaz nebo ruské impérium. Přesnější je spíše tvrdit, že RF vytváří novou strukturu vztahů na geografickém půdorysu svých předchůdců s novou institucionální strukturou a centrem v Moskvě. Globálně jde o to, využít kapacity RF jako regionální mocnosti a její významné jaderné kapacity k účasti na globálním systému, v němž Spojené státy ztrácí své prvenství.
*Dmitrij Medvědev 31. 8. 2008
ilustračné foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:RIAN_archive_532171_Russian_President_Dmitry_Medvedev_speaks_at_festival_dedicated_to_State_Security_Employee_Day.jp
