Konflikt na Ukrajině trvá již neskutečných dva a půl roku. Tato ostrá válka, kdy ruská armáda otevřeně vtrhla na území Ukrajiny, přitom jen navázala na předchozí konflikt mezi ukrajinskou vládou a separatistickými republikami (podporovanými Ruskem) na východě země, který trval už od roku 2014. Ukrajinská válka se tak de facto vleče už 10 let. Není proto divu, že se na Ukrajině, ale i v evropských státech, které Ukrajině pomáhají, čím dál silněji projevuje únava.
Vše navíc umocňuje i fakt, že fronta je i přes různé výkyvy oběma směry do jisté míry stabilizovaná. Ani jedna strana nemá takovou taktickou či technickou převahu, která by jí dovolovala nepřítele porazit, a tím válku ukončit. Vše tak naznačuje tomu, že ukrajinská válka by mohla trvat ještě delší dobu, klidně i několik let.
I proto se v poslední době objevují hlasy, že by Ukrajina měla jít cestou územních ústupků; že by se měla vzdát svých východních území, již obsazených Ruskem. Právě tato cesta je někdy vnímána jako ta nejlepší a především nejrychlejší cesta k smíru, k ukončení války, která již přinesla nesčíslné množství obětí. Je ale skutečně tomu tak, vedly by územní ústupky ze strany Ukrajiny k ukončení války?
Historické zkušenosti
Předně je třeba říci, že historické zkušenosti nám ukazují, že politika územních ústupků moc nefunguje. Politika územních ústupků byla několikrát použita, ale obvykle jen mezi státy, které se navzájem respektují (což v případě Ukrajiny a Ruska není), za mírového stavu, kdy se oba státy spíše snaží možným konfliktům předejít. Za válečného stavu, v době zjitřených emocí, daných již třeba lidskými ztrátami na obou stranách, to ale moc možné není.
Jsou samozřejmě případy, kdy k územním ústupkům byl stát donucen na základě prohrané války. Například někdejší Maďarsko se po první světové válce na základě Trianonské smlouvy muselo vzdát značné části svého území (což dodnes vyvolává frustraci mezi maďarskou veřejností). To bylo ale dáno tím, že Maďarsko, Uhry, bylo předtím klíčovou částí Rakouska-Uherska, které prohrálo válku, a které tuto válku zahájilo. Je zřejmé, že situace dnešní Ukrajiny je zcela jiná (už třeba proto, že Ukrajina dnešní válku nezahájila).
S politikou územních ústupků má negativní zkušenosti i Česká republika, a to již z dob někdejšího předválečného Československa. Tehdy se Československo tváří v tvář hrozbě nacistického Německa a možné války vydalo cestou územních ústupků, a na základě Mnichovské smlouvy vydalo Německu své území obývané německou menšinou. Motivem této politiky bylo přitom právě zabránit válce a lidským ztrátám. Trvalo pouze půl roku, a nacistické Německo, povzbuzené právě touto politikou ústupků, dosáhlo toho, že obsadilo celý český stát (od kterého se současně odtrhlo Slovensko, povzbuzované Německem).
I to nám ukazuje základní problém politiky ústupků – vedou jen k další agresivitě, přesně v duchu hesla, že s jídlem roste i chuť. Problémem je i to, že agresor obvykle nedodržuje smlouvy, které sám uzavřel. A naopak místo toho začne vznášet nové a nové požadavky.
S něčím takovým má ostatně negativní zkušenost i samotná Ukrajina. Lze připomenout, že když se po rozpadu Sovětského svazu etablovaly samostatné státy Rusko a Ukrajina, Rusko jasně uznalo Ukrajinu v její dnešní podobě, tj. i s územím na východě státu, které jsou z části obývané ruskou menšinou, i včetně Krymu (s tím, že Krym byl řešen samostatně, a Rusko mělo i nadále možnost užívat zde námořní základnu. Přesto tehdejší Rusko uznávalo Krym za součást ukrajinského státu). Ani uzavření této smlouvy nezabránilo Rusku v jeho anexi Krymu a vyvolání separatistické války na východě Ukrajiny.
Stejně tak vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou, ale i územně právní uspořádání mezi těmito zeměmi řešilo tzv. Budapešťské memorandum, které se konalo za účasti Ruska, USA a Velké Británie. I zde Rusko uznalo Ukrajinu v její plné podobě, včetně území na východě státu, včetně Krymu (výměnou za uzavření této smlouvy se přitom Ukrajina vzdala jaderných zbraní). Ani uzavření této smlouvy garantující hranice a územní celistvost Ukrajiny nezabránilo tomu, aby Rusko překročilo jím dohodnuté hranice mezi oběma státy a napadlo Ukrajinu.
Za takové situace, na základě těchto trpkých zkušeností s ruskou politikou, je ovšem otázkou, zda se vůbec dá Rusku věřit. Zda mu může věřit Ukrajina, ale stejně tak i Evropa.
Jak by ony územní ústupky ze strany Ukrajiny měly vypadat
Klíčovou otázkou je navíc to, jak by ony územní ústupky ze strany Ukrajiny měly vypadat. Kterého území by se měly týkat; čeho všeho by se měla Ukrajina vzdát, aby dosáhla kýženého míru.
Hypoteticky se nabízí možnost, že území, kterého by se Ukrajina vzdala, je území oněch separatistických republik, Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Toto území je skutečně obývané převážně ruskou menšinou, jeho vzdání by tak bylo do značné míry logické. Problémem je, že Rusko při svém výboji v roce 2022 obsadilo území značně překračující rozlohu těchto dvou států, a okupuje území obývané ryze ukrajinským obyvatelstvem. Je přitom nepravděpodobné, že by se Rusko chtělo těchto již dobytých území vzdát.
Hrozí zde navíc jedno, někdy opomíjené nebezpečí. Je totiž možné, že Rusko by oba tyto separatistické státy (které by se hypoteticky mohly sloučit do jednoho státu, což ostatně už nějakou dobu bylo, kdy tyto separatistické republiky vytvořily tzv. Novorusko) přimělo k tomu, aby zaútočily na Ukrajinu – a to s vidinou územních zisků. Oba státy totiž disponují nezanedbatelnou vojenskou silou a velkým množstvím zbraňových systémů. Rusko by pak tento konflikt podporovalo tím, že by separatistickým republikám dodávalo zbraně, energie atd. Přitom by se navenek tvářilo tak, že ono samo není účastníkem tohoto konfliktu, že nebojuje, a že to činí jen ony separatistické republiky. Válka na Ukrajině by tak i nadále pokračovala, jen v trochu jiné podobě.
Další možností je, že hranice mezi oběma státy by vznikla na základě současného stavu fronty. Že by Rusko plně získalo území, které již dobylo. Problémem ale je, že Rusko obsadilo i území, které je obývané převážně ukrajinským obyvatelstvem. Je otázkou, zda právě to by mohlo vést k zklidnění, když by Ukrajina mohla poukazovat na to, že jsou porušována práva ukrajinského obyvatelstva na tomto území – stejně tak, jako Rusko kdysi poukazovalo na to, že jsou porušována práva ruské menšiny na východě Ukrajiny.
Je také třeba si uvědomit, že fronta se neustále posunuje. Z pohledu celé Ukrajiny se vzhledem k její značné rozloze může fronta zdát stabilní. Ve skutečnosti ale na frontě v důsledku celé řady probíhajících bitev neustále dochází k posunům, někdy o celé desítky kilometrů. Válečná linie, a tím i území obsazené Ruskem, se tak mění ze dne na den. Jakého území by se tedy ony územní ústupky měly týkat?
Stejně tak je třeba počítat i s tím, že uzavření takové mírové smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou by trvalo hodně dlouho. Zkušenosti z jiných konfliktů nám ukazují, že taková mírová jednání mohou trvat klidně i několik let! A mezitím by se i nadále bojovalo, i nadále by docházelo k významným posunům na frontě, a to oběma směry. Jedna strana by získala určité území, druhá strana zase jiné. A obě strany by si chtěly získané území udržet. A to bez ohledu na probíhající jednání.
Je zde i jedno další, významné nebezpečí. Je velmi pravděpodobné, že by pokud by vše směřovalo k tomu, že Ukrajina se na základě diplomatických jednání vzdá území, pak by Rusko maximalizovalo své válečné úsilí, aby získalo co největší území ještě před definitivním stanovením hranic. Rusko by mohlo sáhnout i k různým radikálním vojenským krokům, a je třeba říci, že v tomto směru Rusko ještě ani zdaleka nevyčerpalo svůj potenciál (Rusko např. dosud vůbec nepoužilo své strategické bombardéry). To by ovšem znamenalo ještě víc mrtvých, ještě víc utrpení.
Především lze ale pochybovat, zda by nějaké uzavření příměří za cenu územních ztrát Ukrajiny vedlo ke skutečnému míru. Lze jen připomenout, že nedávný „mírový plán“ bývalého ruského prezidenta D. Medveděva předpokládal úplné podřízení Ukrajiny Rusku. (D. Medveděv přitom se svými názory není v Rusku nijak ojedinělý, naopak jde o postoje, které jsou pro ruskou politickou reprezentaci typické). I to ukazuje, že Rusku nejde jen o získání území na východě Ukrajiny, obývané ruskou menšinou, ale o dobytí celé Ukrajiny. Případný smír by tak Rusko vnímalo jen jako jakousi přestávku v boji.
Nejde navíc jen o Ukrajinu. Vždyť stejně jako Ukrajině Rusko vyhrožuje i dalším evropským státům. Primárně jde o pobaltské státy, s jejichž ztrátou se Rusko nikdy nesmířilo. Malé, vojensky slabé pobaltské státy by přitom pro Rusko mohly být ideálním cílem. Stejně tak by pro Rusko bylo snadné zaútočit v Moldavsku, kde v jeho prospěch hraje existence separatistické Podněsterské republiky. Rusko by ale mohlo zaútočit i proti Finsku, které má s ruskou agresivní politikou smutné zkušenosti, a které právě z obavy před Ruskem vstoupilo do NATO. A podobných možností pro ruský útok je ještě víc.
Takovýto scénář je zřejmě nejpravděpodobnější. Je možné, že by Rusko uzavřelo s Ukrajinou smír, za cenu územních ústupků ze strany Ukrajiny. Ale to jen proto, aby si odpočinulo, aby obnovilo své vojenské síly. Aby jeho továrny vyrobily dostatek zbraňových systémů coby náhradu za válečné ztráty, aby armáda dokázala naverbovat dostatek dalších vojáků. A za nějakou dobu – která přitom může být docela krátká, třebas jen půl roku – Rusko udeří znovu. Možná udeří opět na Ukrajinu. Ale pravděpodobně ze zcela jiného směru, nejspíš z území Běloruska, které se zatím něčemu takovému brání, ale které může svou politiku snadno změnit. Případně Rusko může zaútočit na další stát, či možná dokonce hned několik států (pobaltské země). Následky takovéhoto přemístění konfliktu by přitom mohly být ještě horší než současná ukrajinská válka.
Za takové situace je tedy patrné, že politika územních ústupků ze strany Ukrajiny k ničemu nevede. Je tedy otázkou, zda má smysl Ukrajinu do něčeho takového nutit
Má smysl nutit Ukrajinu k územním ústupkům?
Právě to se přitom v poslední době často objevuje. Z úst celé řady evropských, potažmo i amerických politiků se ozývají názory, že by se Ukrajina měla vzdát části svého území ve prospěch Ruska. A to jak území na východu Ukrajiny, tak i Krymu, který přitom vedle své strategické hodnoty má jak pro Rusy, tak i Ukrajince obrovský symbolický význam. Právě takovou to cestu kompromisu by mělo být dosaženo kýženého míru. Je zřejmé, že takovéto výroky ze strany politiků představují i určitý nátlak na ukrajinské vedení.
Nejčastěji se takovéto výroky objevují ze strany levicových politiků (bývalý ministr zahraničí L. Zaorálek, M. Stropnický, ale i bývalý velvyslanec ČR při NATO J. Landovský). Je pozoruhodné, že právě příslušníci levice, která deklaruje, že je vždy na straně těch slabších a menších, se nestaví na stranu Ukrajiny, která je slabší a menší, a která byla napadena, ale spíše na stranu mnohem silnějšího Ruska, které je agresorem a které tuto válku zahájilo. Je ale nutno říci, že obdobně se – evidentně spíše z populistických důvodů – k obdobné rétorice uchylují i mnozí představitelé radikální pravice či ultrapravice (SPD a další).
Pokud se ale na věc podíváme racionálně a objektivně, pak i na základě výše zmíněných historických zkušeností můžeme konstatovat, že takováto politika územních ústupků ze strany Ukrajiny by k ničemu nevedla. Možná by vedla ke krátkodobému smíru, které by ale především Rusko využilo k obnovení svých sil, k posílení svého vojenského potenciálu. Záhy by konflikt vypuknul znovu – jen možná trochu jinde, a v poněkud jiné podobě.
Za takové situace je ovšem pro Ukrajinu mnohem racionálnější i nadále pokračovat v boji. V jejím boji za obnovení územní celistvosti, za znovuzískání území na východě Ukrajiny, ale stejně tak i Krymu.
Na první pohled tato politika nikam nevede, když válka trvá tak dlouho, a Ukrajině se nepodařilo – i přes masivní podporu ze strany západních zemí – ruská vojska ze země vytlačit, a tak znovu získat svá ztracená území. I to vede ke kritice ze strany západních představitelů, a je to vydáváno za příznak neschopnosti Ukrajiny a její armády. Takovýto pohled je ale mylný. Je třeba si uvědomit, že Rusko původně chtělo vojensky obsadit celou Ukrajinu (stačí si připomenout, jak vrcholní představitelé Ruska prohlašovali, že za týden ruská armáda obsadí Kyjev). To, že se tak nestalo, že Ukrajinci byli schopni tak masivnímu útoku ze strany Ruska vůbec odolat, lze považovat za obrovský úspěch. Ukrajinci navíc opakovaně prokázali, že jsou schopni Rusku uštědřit rány, které jej mohou významně oslabit.
Rusko přitom není tak silné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nebo lépe řečeno – putinovský systém není tak silný. Je faktem, že V. Putin v Rusku stále drží pevně otěže moci, a zatím se neobjevila nějaká reálná politická síla, která by jej mohla vážně ohrozit. Jenže současné vykonávání hned dvou náročných úkolů – udržování autoritativního systému, a zároveň válka na Ukrajině – putinovský systém nesmírně vyčerpává. Putinovský systém je přitom stejně jako většina totalitních systémů vnitřně slabý, a ukrajinská válka je v Rusku čím dál více nepopulární. Může proto přijít nějaká nečekaná událost, a tento režim se zhroutí. To následně může vést k ukončení války.
I proto je pro Ukrajinu lepší pokračovat v boji, zvlášť když její bojové výsledky jsou čím dál lepší. A stejně tak je i pro Evropu, potažmo pro celý západní svět správné Ukrajinu v tomto boji podporovat. Nějaký laciný defétizmus, případně politický nátlak na Ukrajinu v podobě jakési novodobé mnichovské smlouvy by se mohl Ukrajině, ale i celé Evropě ošklivě vymstít.
* * * * *
Image: https://pixabay.com/illustrations/ukraine-national-flag-borders-7040713/, by mdstyle
