Současná válka na Ukrajině trvá již více než dva roky. Mnohé včetně současného zamrznutí fronty přitom naznačuje, že bude trvat i nadále. I proto se čím dál častěji objevují úvahy, jak dlouho vůbec mohou Rusko a Ukrajina tuto válku vést; jak dlouho mohou válčit, když válka samozřejmě – vedle nesčetných lidských obětí – má fatální vliv i na ekonomiku těchto zemí.
Obvykle se média zabývají tím, jaký ekonomický dopad má tato válka na Ukrajinu. Je to dáno i tím, že válka se odehrává jen na území Ukrajiny, zatímco území Ruska se válka prakticky nedotkla. Jenže i na Rusko má tato válka obrovský vliv, protože výdaje na válčení a na zbrojení pohlcují obrovské částky ze státního rozpočtu. To do značné míry mění ruskou ekonomiku, její charakter a její strukturu.
Vše navíc dál umocňují ekonomické sankce, které na Rusko uvalila západní Evropa. Jejich cílem bylo právě hospodářské oslabení Ruska, a tím i oslabení jeho vojenského a mocenského potenciálu. Jenže i když tyto sankce nemají tak fatální dopad, jak někteří předpokládali, přesto lze konstatovat, že zafungovaly, a omezily potenciál Ruska.
Nicméně zatím se Rusku daří válku ustát, a to právě po ekonomické stránce. Rusko dokonce zaznamenalo hospodářský růst, respektive růst HDP, jehož tahounem se staly právě výdaje na válku, na zbrojení. Mnozí lidé si proto vzpomenou na někdejší Německo Adolfa Hitlera. Vždyť o A Hitlerovi se často říká, že přinesl Německu ekonomickou prosperitu skrz zbrojení. Je ale něco takového možné, lze ekonomiku budovat na zbrojení? A může něco takového fungovat dlouhodobě?
Historická zkušenost hitlerovského Německa
Srovnání dnešního Ruska a Německa A. Hitlera působí na první pohled absurdně. Ve skutečnosti lze mezi oběma státy, oběma systémy najít celou řadu paralel. Jak Německo A. Hitlera, tak dnešní Rusko V. Putina představuje přímo ukázkový totalitní stát, vyznačující se potlačováním politické opozice, omezováním lidských práv atd. Pro oba systémy je příznačné i budování pyramidy moci, na jejímž vrcholu stojí osoba diktátora, který vládne téměř absolutisticky. Oba systémy si jsou podobné i ekonomicky, kdy je pro ně příznačné především posilování státu, a centralistické tendence. Ani v jednom případě ale nejde o skutečně plánované ekonomiky, jaké byly příznačné pro komunistické systémy, např. pro Sovětský svaz či někdejší Československo.
Německo se po první světové válce potýkalo s obrovskými ekonomickými problémy. Země se stejně jako další účastníci první světové války vyrovnávala s důsledky válečných let, na rozdíl od těchto zemí ale situaci německého hospodářství ztěžovaly i obrovské reparace, které muselo Německo platit coby náhradu válečných škod. I proto Německo nezažilo ekonomické oživení, které v evropských státech přišlo během dvacátých let. Země se potýkala s obrovskou nezaměstnaností a především astronomickou inflací, která postihla široké vrstvy obyvatelstva, a ožebračila i lidi relativně bohaté. To dalo zrod politickému extremismu, symbolizovaném osobností A. Hitlera.
Vše dál umocnila světová ekonomická krize v roce 1929, která situaci v zemi ještě zhoršila, a zbavila ji i posledních ostrůvků prosperity. Právě to spolu s politickou nestabilitou v zemi přivedlo k moci A. Hitlera, který se roku 1933 stal říšským kancléřem. Hitler po svém příchodu k moci radikálně změnil nejen politiku (faktická likvidace opozice), ale i ekonomiku země. Odmítl placení válečných reparací, které tolik zatěžovaly německou ekonomiku – a kupodivu mu to u velmocí prošlo. Především ale začal realizovat rozsáhlé zbrojení. Zatímco do té doby byla německá armáda v důsledku stanovení versailleského míru relativně malá a čítala pouze 100 000 vojáků, Hitler znovu zavedl brannou povinnost a díky tomu vytvořil armádu čítající 21 divizí. Adekvátně tomu rostly i počty zbraní a vojenské techniky. Zatímco původní německá armáda disponovala jen omezeným počtem techniky a některými druhy (tanky) vůbec nemohla mít, díky A. Hitlerovi se Německo pustilo do mohutného zbrojení. Do tohoto vyzbrojování se přitom pustily právě německé firmy, které byly schopny vyrábět prakticky celé spektrum požadované techniky.
Tento proces se pochopitelně obrazil v ekonomice. Díky tomu, že německé zbrojovky musely v krátké době německé armádě poskytnout velké množství zbraní (včetně tanků, ale i těžkých válečných lodí), musely výrazně navýšit produkci. Proto německé firmy masivně nabírat dělníky. Tím se podařilo zlikvidovat nezaměstnanost, která tehdejší Německo tolik trápila. Firmy přitom ze svých zisků platily daně a další odvody, státu se tak nemalé prostředky vracely zpět do státního rozpočtu. A jelikož firmy povzbuzené státními zakázkami získaly vyšší stabilitu, mohly se pouštět i do dalších projektů, mohly dál ekonomicky růst, a tím přinášely do státního další prostředky. Stejně tak i noví zaměstnanci těchto firem platili daně a utráceli za své potřeby, do státního rozpočtu přicházely další a další peníze. A díky tomu dokázalo Německo v krátkém čase dosáhnout prosperity.
Právě tento příklad ozdravění státu a jeho ekonomiky skrz zbrojení dodnes mnohé fascinuje. Často se lze setkat i s otázkou, proč úplně stejně nepostupovaly i další státy (které se také potýkaly s následky ekonomické krize). Jenže takoví lidé si zapomínají položit základní otázky. Kde na toto zbrojení Německo vzalo, kde získalo prostředky na onen nákup obrovského množství zbraní od německých zbrojovek? A nechyběly pak tyto peníze státu jinde?
Odpověď na první otázku je komplexnější. Určité prostředky Německo získalo tím, že odmítlo platit reparace dané versailleskou smlouvou. Nemalé prostředky Německo získalo také arizací židovského majetku – vzhledem k tomu, že tento majetek představovaly i banky, se jednalo o mnohamilionové částky. Ovšem snad nejzávažnější bylo to, že Německo na realizaci svých velkorysých plánů vynaložilo prakticky veškeré své finanční a devizové rezervy, a to i prostředky národní banky. Bylo to asi takové, jako kdyby dnes česká vláda měla k dispozici prostředky České národní banky.
Jenže tím byly vnitřní prostředky Německa vyčerpány. Došlo k tomu přitom již v roce 1938, po pouhých 5 letech nacistické vlády. Jedinou další cestou, jak mohlo Německo získat prostředky na další rozvíjení svého válečného arzenálu, na další nákupy zbraňových systémů od svého zbrojního průmyslu, bylo dobývání dalších států, a získávání jejich bohatství.
I proto už v roce 1938 došlo k anexi Rakouska. To sice bylo květnatě vydáváno za spojení dvou německy mluvících národů, nacistickému Německu ale šlo i o získání hospodářského potenciálu Rakouska, a v neposlední řadě také jeho finančních rezerv. Ty přitom v té době mnohonásobně převyšovaly zlaté a finanční rezervy Německa, které již byly prakticky vyčerpány.
Prostředky získané anexí Rakouska ale vydržely jen krátce. Proto již brzy poté následovala agrese proti Československu – nejdříve zabrání Sudet, a poté zmocnění se i zbytku českého státu. Vznikl tak protektorát Čechy a Morava, jenže ten byl ekonomicky zcela podřízen Německu. A důležité je, že se Německo zmocnilo finančních prostředků české vlády, ale i české národní banky.
I tyto prostředky získané obsazením českého státu a zmocněním jeho finančních rezerv pak vydržely jen krátce. Proto se Německo muselo rychle zaměřit na další stát, na Polsko, což vedlo k další válce. Vznikl tak zvláštní, hrůzný mechanismus, popsaný např. J. Poolem. Německo sice masivně zbrojilo, ale prostředky na své zbrojení získávalo obsazením dalších států, a získáním jejich financí. Vždy ale tyto finance vzhledem k rozsahu německého zbrojení vydržely jen krátce. Proto bylo nutno dobývat stále nové státy, proto bylo nutné vést další války. Bez válek, bez dobývání dalšího území, ale stejně tak bez kořistění majetku dobývaných států by tento systém nebyl životný, nemohl by fungovat.
Obdobně nedostatečně životný byl nacistický ekonomický model i z hlediska vnitřního, z hlediska fungování státu. Na první pohled vše vypadalo dobře. Díky výdajům na zbrojení měly firmy zakázky, díky tomu měli také lidé práci. Tito lidé pak odváděli státu daně, a především pak utráceli. Do státního rozpočtu tak plynuly značné prostředky. Jenže pod povrchem vše vypadalo poněkud jinak
Předně – oné zaměstnanosti bylo dosaženo jen díky tomu, že v průmyslu byly udržovány nízké mzdy. Mzdy v nacistickém Německu byly svou kupní silou nižší než mzdy před vypuknutím ekonomické krize v roce 1929! Dalším prvkem bylo to, že značné množství lidí, především mladých lidí sdružených v Říšské pracovní službě, pracovalo de facto zdarma! Což o to, touto vnitřní mobilizací se dá mnohého dosáhnout, lze pro ni lidi získat – ale jen krátkodobě. Vždy se ale brzy začne projevovat proti tomu odpor. Za války pak byly mnohé prostředky získány jen díky otrocké práci zajatců
Je také třeba říci, že vysoké výdaje na zbrojení se projevovaly negativně v dalších odvětvích ekonomiky. Došlo tak k logickému jevu – peníze vydané na zbrojení, vydané na úkor jiných částí státního rozpočtu, chyběly jinde. Zcela nedostatečné byly prostředky na školství, ale také na zdravotnictví. A vzhledem k tomu, že ekonomika měla čím dál silnější etatistický charakter a měla prvky plánované ekonomiky, objevoval se prvek, který je znám i z komunistického Československa – chybělo zboží, resp. některé jeho druhy. To vše pochopitelně značně ztěžovalo lidem život
I proto v tehdejším Německu byla značná nespokojenost. Do značné míry byla utlumena tradiční německou poslušností vůči vládě, vůči systému. Později zase hodně zapůsobila atmosféra války, válečná mentalita. Přesto tato nespokojenost v Německu byla, a postupně rostla. Represivní orgány ji zvládaly, ale čím dál obtížněji. Nespokojenost projevovali nejen běžní lidé, ale i ekonomické kruhy. Je proto pravděpodobné, že pokud by nedošlo k porážce Německa od spojenců, došlo by k pádu nacistického režimu z důvodu nespokojenosti, odporu obyvatelstva.
A obdobné je to i v případě putinovského Ruska. Také Rusko představuje obdobný model vládnutí jako někdejší nacistické německo. I v Rusku vládne diktátorský režim, symbolizovaný osobností V. Putina. I v Rusku byla vytvořena pyramida moci, ve které na vrcholu stojí diktátor, který svými rozhodnutími ovlivňuje veškeré dění. Vše tak do jisté stojí jen na jeho libovůli. V zemi a její ekonomice ale hrají velkou roli také různé ekonomické skupiny. Ty jsou sice součástí Putinova systému, neznamená to ale, že by je měl V. Putin stoprocentně pod kontrolou.
Také v Rusku, obdobně jako kdysi A. Hitler v Německu, začal V. Putin svou vládu líbivými, poměrně pragmatickými kroky. V. Putin konsolidoval hospodaření ruského státu, otřesené pádem Sovětského svazu. V. Putin dal státu potřebnou stabilitu, a zlepšil jeho celkové fungování důrazem na ekonomiku státu. Z hlediska ekonomického šlo o klasický etatismus, posilování státu na úkor soukromého sektoru. Je ale příznačné, že brzy se reformní kroky V. Putina změnily v pouhé posilování armády. Putinovi přitom do rukou hrálo i to, že v Rusku měla armáda vždy silnou pozici, a měla i vysokou popularitu mezi širšími vrstvami populace.
Svou roli samozřejmě sehrál i ruský zbrojní průmysl. Ten od pádu Sovětského svazu trpěl nedostatkem zakázek od domácích ozbrojených sil. I proto ruský zbrojní průmysl, tvořený obřími společnostmi, V. Putina podpořil – obdobně jako kdysi němečtí průmyslníci podpořili A. Hitlera.
Je třeba říci, že částečně to fungovalo. Zbrojní firmy získaly zakázky od státu, mohly tak nabírat nové zaměstnance. Ti odváděli státu daně, a především utráceli. Tím se roztáčela kola státní ekonomiky. Je ale také třeba vidět, že tento model byl do značné míry umožněn jen díky exploataci ruského nerostného bohatství. Rusko totiž disponuje značným nerostným bohatstvím – nejen ropou a zemním plynem, ale i zlatem, diamanty atd. Těžbou a prodejem těchto surovin Rusko získávalo obrovské prostředky. Státní hospodářství tak fungovalo po linii zisky z ropy – investice do výroby zbraňových systémů – opětovné zisky státního rozpočtu.
Válka na Ukrajině tento model dál umocnila. To, že se Rusko ocitlo ve válce, umožnilo režimu dál soustředit velkou část státních výdajů na zbrojení, a to i na úkor jiných oblastí. Stouply tak i náklady na akvizice vojenské techniky. Paradoxně tomu přispěly i obrovské válečné ztráty na technice, kdy bylo nutno ztracenou techniku nahradit novými zbraněmi. Výdaje na tyto nové zbraně přinesly další zisky zbrojním firmám. Přinesly ale také nová pracovní místa pro zaměstnance, a to místa dobře placená. Tito zaměstnanci pak mohou utrácet, jejich spotřeba dál roztáčí ekonomiku, a přináší nové příjmy pro státní rozpočet. I díky tomu, díky vojenské výrobě pro armádu, zvýšeným ziskům zbrojních firem a zvýšené spotřebě, mohlo Rusko zaznamenat ekonomický růst, či lépe řečeno růst HDP, a to oficiálně více než 3,6% HDP.
Jenže právě na tomto se ukazuje, jak je růst HDP agregátem velmi ošidným. Něco takového ostatně ukázaly i povodně, které postihly Českou republiku v roce 2002. Ty totiž paradoxně přispěly i k růstu HDP. Je to jednoduché – lidé postižení povodněmi si museli znovu postavit domy, koupit si zařízení. Stát vynaložil nemalé prostředky na opravu infrastruktury atd. To vše přispělo k růstu HDP. Jenže jak tehdy poznamenal jeden ekonom, stačilo by deset let takového růstu, a republika by zkrachovala. Takový růst je zcela nezdravý, a ekonomiku spíše poškozuje.
A onen současný ruský hospodářský růst, založený jen na zbrojení, na výrobě zbraní a vojenského zařízení pro frontu, je v lecčem obdobný. Je to růst nezdravý, nepřináší pro státní hospodářství nic pozitivního. Nepřináší ani žádný technologický růst, jak tomu někdy bývá, a jak tomu bylo v případě Německa za druhé světové války. Takovýto růst možná přináší krátkodobý zisk. Nemůže být ale zdrojem skutečné prosperity, a nemůže fungovat dlouhodobě. Je proto zřejmé, že růst HDP ještě není totéž co hospodářský, ekonomický růst.
Již dnes se navíc ukazuje, že tento model nefunguje ani krátkodobě, a to i přes zdánlivě pozitivní čísla o výši HDP. Projevuje se to i třeba v oblasti výroby vojenské techniky, v otázce náhrady válečných ztrát. Je totiž třeba brát v potaz ceny zbraňových systémů, které jsou mnohdy obrovské. Už jen třebas ztráta bombardéru Su-34 představuje miliardovou částku. Jistě, ten bombardér vyrobí domácí zbrojní průmysl. Jenže peníze vynaložené na výrobu nového bombardéru pak logicky chybí. A ruský státní rozpočet a tedy i rozpočet vojenský není bezedný. Důsledky pozorujeme i na dnešní ukrajinské frontě, kde se čím dál častěji objevují zcela zastaralé zbraňové systémy. Není to jen proto, že ty nové systémy ruský zbrojní průmysl nestíhá vyrábět, ale i proto, že na akvizici nových systémů stát jednoduše nemá prostředky.
Je navíc zřejmé, že ony peníze, vynaložené na válku, na zbrojení, začnou brzy chybět v jiných oborech státní správy. Zatím se to až tak silně neprojevuje, a to i díky zmíněným ziskům z prodeje ropného bohatství. Jenže se to projevuje čím dál silněji. A tempo, jakým se to projevuje a jak se projevují různé nedostatky v národním hospodářství, je čím dál rychlejší.
Musíme také brát v potaz, že válka na Ukrajině trvá nikoliv 2 roky, ale již 10 let. Přitom i předchozí fáze války, kdy se Rusko na Ukrajině angažovalo jen nepřímo, pro jeho ekonomiku znamenala obrovskou zátěž. Nynější ostrý konflikt pak představuje zátěž mnohem vyšší. Rusko se proto snaží tyto ztráty nějak kompenzovat. Jenže dnešní Rusko již do značné míry vyčerpalo své vnitřní rezervy, a dnes jen obtížně hledá cesty, jak dál.
Nezanedbatelnou roli hraje i to, že v Rusku celkově roste nespokojenost. A to jednak mezi širšími vrstvami obyvatelstva, ale i mezi představiteli ekonomických skupin státu. Ne všechny tyto skupiny jsou spojeny se zbrojním průmyslem, ne všechny mají z války zisky! Tyto ekonomické kruhy přitom mají značnou politickou moc, mají i své lidi ve vysokých postech ve státní správě. Právě odtud, z politického prostředí, z vyšších pater pyramidy politické moci, může vyrůst odpor vůči putinovskému režimu – mnohem účinnější než nějaký odpor nepočetných disidentů, ale také silnější než odpor širších vrstev obyvatelstva (který se dá relativně snadno silově potlačit). Odtud může vyjít i popud k tomu, aby byl V. Putin odstraněn. Tento proces může být jednodušší, než se může na první pohled zdát!
Vše navíc dál umocňuje celková ztuhlost politického systému V. Putina, jeho neschopnost přinášet reformní prvky, a reagovat jak na dění ve světě, tak i na dění uvnitř státu. Takovéto ztuhlé systémy zdánlivě působí stabilně. Jenže zkušenost s těmito systémy říká, že pod oním ztuhlým povrchem obvykle hoří oheň. Za takové situace pak může přijít nějaký banální nedostatek, ona pověstná poslední kapka do džbánu – a džbán přeteče. Reakce na ni se přenese do celého politického systému – a ten se zhroutí.
Je samozřejmě otázkou, kdy ona pověstná kapka přijde. Bylo by nezodpovědné to nějak predikovat, když ani nevíme, co tou poslední kapkou bude. Stejně tak by bylo nezodpovědné se na základě toho utěšovat, že ukrajinská válka skončí už brzy. Přesto i zkušenost jak z hitlerovského Německa, tak i dalších totalitních systémů napovídá, že ona poslední kapka a následně i krach vždy přijde, a obvykle přichází zcela nečekaně. Je možná spíš otázkou, co všechno tento krach ruského totalitního systému bude znamenat, a to jak pro samotné Rusko, tak i pro celý svět.
* * * * *
Autor je publicista a odborný konzultant. Zabývá se především otázkami mezinárodní politiky, bezpečnostní problematiky a ozbrojenými konflikty. Taktéž se věnuje problematice vojenské techniky. Je autorem několika beletristických knih.
Image: https://pixabay.com/sk/photos/rub%C4%BEov-rube%C4%BE-rusko-5-000-rub%C4%BEov-930550/, by Evgeny
