Již více než dva roky trvá na Ukrajině válka. A spolu s předchozí fází tohoto konfliktu, kdy se Rusko na Ukrajině angažovalo nepřímo, pak tato válka trvá již 10 let. Není proto divu, že jak na samotné Ukrajině, tak i v evropské společnosti se začíná projevovat určitá únava. I díky aktivitám různých populistů se začínají objevovat hlasy, že je třeba změnit dosavadní model podpory Ukrajiny, a že by se s Ruskem, s V. Putinem, mělo jednat. Měla by ale taková jednání smysl, vedla by k nějakému relevantnímu výsledku? Pro zodpovězení této otázky se můžeme podívat na obdobnou historickou zkušenost, a to na válku mezi Irákem a Íránem.
Válka mezi Irákem a Íránem
Válka mezi Irákem a Íránem byla samozřejmě v mnohem jiná. Odehrála se ve zcela jiném prostředí vzdáleného Perského zálivu, v prostředí odlišném nejen geograficky, ale také národnostně a nábožensky. Stejně tak se odehrála i v jiné době, v odlišném mezinárodně politickém klimatu. A přesto lze mezi oběma těmito konflikty najít až překvapivě mnoho shodných prvků.
Válka mezi Irákem a Iránem byla do značné míry vyvrcholením politiky Saddáma Husajna (1937-2003). Ten již krátce po svém převzetí moci nad Irákem v roce 1979 začal projevovat silné autokratické prvky. Již jeho předchůdce Ahmad Hasan Bakr, který se dostal k moci po převratu vedeném nacionalistickou stranou Baas v roce 1968, byl diktátorem. Jenže A. Bakr byl diktátorem relativně umírněným. V samotném Iráku i nadále panovala relativní svoboda, obdobně tak A. Bakr usiloval o dobré vztahy s okolními státy. Politika S. Husajna ale byla zcela jiná, a mnohem agilnější. To ostatně ukázal S. Husajn již za vlády A. Bakra, kdy byl v tehdejším režimu mužem číslo 2, a do jisté míry mužem na špinavou práci. Poté, co Husajn odstranil A. Bakra a posadil se na jeho místo a nebyl tak již nikým omezován, byla jeho politika ještě ostřejší. S. Husajn nastolil v zemi tvrdou diktaturu, příznačnou likvidací politických odpůrců, diktaturu mnohem horší, než jaká byla za A. Bakra. Především je ale příznačné to, že Saddám Husajn také začal vést agilní politiku vůči svým sousedům.
Již zde lze najít určitou paralelu s dnešním Ruskem V. Putina. Také V. Putin nejdříve budoval svou moc, svůj totalitní systém. Ale následně přešel k agresivní politice vůči svým sousedům, což vyvrcholilo válkou proti Gruzii v roce 2008 a především současnou válkou proti Ukrajině. Husajn měl napjaté vztahy se sousední, zdánlivě spřízněnou Sýrií, kde přitom také vládla strana BAAS. I proto Saddám Husajn přišel s ideou spojení obou zemí, a to pod jeho vládou. Jenže v Sýrii tehdy vládl H. Assad (otec dnešního syrského prezidenta B. Assada), mimořádně schopný a pragmatický politik. Ten ostře odmítl politiku S. Husajna, což vedlo až ke krátkému střetu mezi oběma zeměmi. Poté ale S. Husajn obrátil svou pozornost proti Iránu.
Zde je třeba říci, že mezi oběma zeměmi, Irákem a Iránem, vždy existovaly silné animozity. Z části byly tyto animozity dané i národnostně, kdy Iráčané patří do arabské národnosti, zatímco Íránci, Peršané, patří do indoevropské skupiny národů. Stejně tak zde významnou roli hraje i otázka náboženská. Zatímco Iráčané se hlásí převážně k sunnitskému směru v islámu, Íránci jsou šíité. Situaci ztěžovalo i to, že v Iráku existuje i silná šíitská menšina, zatímco v Iránu, v oblasti Chůzestánu, žije početná arabská menšina. Přesto se dařilo udržovat mezi oběma zeměmi dobré sousedské vztahy, a to i přesto, že je dlouhodobě komplikoval spor o hranici tvořenou povodím řeky Šatt-al-arab.
Nástup dynamického S. Husajna ale situaci změnil. S. Husajn se totiž prakticky hned po svém nástupu na nejvyšší post začal proti Iránu ostře vymezovat. S. Husajnovi ovšem do značné míry nahrálo dění v samotném Íránu. V Íránu totiž v roce 1979 došlo k pádu dlouholetého vládce, šáha Rézy Páhlávího. Irán se proměnil v teokratický šíitský stát, jehož hlavním představitelem se stal ajatolláh R. Chomejní. Země se ale brzy propadla do chaosu. Z Iránu odešlo značné množství lidí spjatých s šáhovým režimem, stejně tak ale odešlo velké množství vzdělaných lidí, odmítajících radikální islamistické vize R. Chomejního. A to včetně odborníků ze státní správy, a stejně tak i vojáků a různých technických specialistů ozbrojených sil. Právě této situace, kdy byl Irán zcela oslabený, hodlal využít S. Husajn. I zde lze najít určitou paralelu s Ruskem, které napadlo Ukrajinu v roce 2014, době, kdy byla politicky nejednotná a vnitřně oslabená, s nepříliš fungující státní správou a nedostatečnými ozbrojenými silami.
Cíl S. Husajna byl přitom jednoduchý. Jednak chtěl plně ovládnout strategicky významné povodí řeky Šatt-al-arab. Mnohem zásadnější ale bylo to, že S. Husajn chtěl ovládnou celý Chůzestán s jeho arabskou menšinou. S. Husajn tak obdobně jako V. Putin hrál s národnostní otázkou. U S. Husajna pak svou roli bezesporu mělo i to, že právě v Chůzestánu se nalézají největší naleziště íránské ropy, kterých se chtěl zmocnit. Husajn přitom najisto počítal s vítězstvím, protože jeho Irák disponoval početnou, po léta budovanou armádou, která v této době měla značnou převahu nad íránskou armádou.
Také zde lze najít určitou paralelu se systémem V Putina, který se po svém převzetí moci zaměřil především na budování mohutných ozbrojených sil, do kterých alokoval obrovské prostředky na úkor životní úrovně běžných obyvatel, aby posléze tuto armádu použil k zahraniční expanzi.
Dne 22. září 1980 tak začala oficiální válka mezi Irákem a Iránem. Mohutné kolony obrněných a mechanizovaných divizí pozemního vojska irácké armády překročily hranici mezi oběma státy, a postupovaly dál do vnitrozemí Iránu. Letouny iráckého letectva včetně strategických bombardérů podnikly nálety na klíčová zařízení íránské armády, především na její letiště. A i přes určité nedostatky se irácké armádě dařilo postupovat. Vše tak vypadalo, že se irácké armádě a především samotnému S. Husajnovi podaří v brzké době podaří dosáhnout naplnění svých plánů. Jenomže pak se začalo vše hatit. Začala drhnout irácká válečná mašinérie, kdy irácká armáda nedokázala postupovat tak rychle, jak si naplánovala. Čím dál více se projevovaly její nedostatky, a to jak na technice, tak i v její organizaci, managementu. Možná stejně jako v případě ruské armády, která po ruském útoku proti Ukrajině také zjistila, že není tak dokonalá, jak si myslela, a kdy se čím dál silněji začaly projevovat její chyby
Ještě závažnější bylo to, že íránská společnost na zahájení války zareagovala úplně jinak, než S. Husajn předpokládal. S. Husajn při svých plánech kalkuloval s tím, že arabská menšina žijící v Chůzestánu bude jeho vojska vítat jako osvoboditele. Ale nestalo se tak, a íránští Arabové naopak začali proti irácké armádě bojovat. Válka, ohrožení ze strany agresora navíc sjednotily celou íránskou společnost. Všechny rozkoly uvnitř íránské společnosti byly smazány, zmizel i formující se odpor proti vládě ajatolláha R. Chomejního. Místo nejednotného, rozpadajícího se Íránu, se kterým S. Husajn počítal a který se mu jevil jako snadný terč, zde najednou stál sice oslabený, ale vnitřně spojený Irán. I zde lze najít paralelu s dnešnímu ukrajinskému konfliktu, kdy ruská agrese dokázala vnitřně spojit do té doby rozdělenou Ukrajinu.
I proto se poměrně brzy íránské armádě podařilo iráckou armádu zastavit, byť za cenu strašlivých obětí. Postupně se navíc íránská armáda naučila bojovat, a to i přesto, že jí chyběli důstojníci a techničtí specialisté. Íránská armáda tak dokázala nejen zastavit irácký postup, ale dokázala dokonce irácká vojska vyhnat ze většiny obsazeného území. Íránské armádě se navíc podařilo na několika místech, především na severní část fronty, překročit hranice a vstoupit na irácké území. Vypadalo to dokonce, že se Iránu podaří dobýt Irák a především sesadit S. Husajna, po čemž volal především ajatolláh R. Chomejní. Potom ale irácká armáda na příkaz S. Husajna dokázala íránský postup zastavit, a vyhnat íránskou armádu z území Iráku.
Válečné štěstí se poté přiklánělo tu na jednu, tu na druhou stranu. A to i díky tomu, že síly obou států byly zhruba vyrovnané, kdy Irán měl sice více obyvatel a tedy i více bojovníků, ale Irák měl lepší přístup k dodávkám zbraní ze zahraničí a prostředky na jejich zaplacení díky pomoci od dalších arabských států. Ani jedna strana tak neměla sílu porazit tu druhou. Boje se proto brzy změnily v poziční zákopovou válku, nápadně podobnou první světové válce. V lecčem obdobně jako dnešní ukrajinská válka, která také ztratila svou mobilitu, a změnila se v zákopové boje. A tato válka mezi Irákem a Iránem pak trvala plných 8 let, až do roku 1988.
Válka mezi Irákem a Iránem vyvolala také značné reakce v zahraničí. Už třeba proto, že obě země byly významnými producenty ropy, a tato válka zasáhla navíc i další státy produkující ropu (tzv. „kontejnerová válka“). Důsledkem proto bylo celosvětové zdražení ropy. Válka mezi Irákem a Iránem přitom poškozovala jak odběratele ropy vyššími cenami, tak i producenty ropy. Význam této války podtrhla i tehdejší atmosféra vrcholící studené války.
I proto již brzy po vypuknutí války mezi Irákem Iránem se začaly objevovat diplomatické snahy o její zastavení. Již 28. září 1980 přišla výzva k zastavení války od OSN. Tato výzva ale prakticky neměla svou váhu.
Mnohem větší význam mělo jednání organizace GCC, sdružující státy oblasti produkující ropu – Saúdské Arábie, SAE, Kuvajtu, Bahrajnu, Ománu, Kataru. GCC dokonce Iránu nabídla zaplacení válečných škod. Mezi GCC a Iránem proběhlo několik jednání, nabízený smír nicméně Irán odmítl.
Do vyjednávání o zastavení konfliktu se zapojily i světové velmoci. Rozsáhle se angažoval především Sovětský svaz, který měl v této oblasti své zájmy, a který před válkou měl s oběma zeměmi rozsáhlé ekonomické styky. Jenže v této době měl Sovětský svaz notně pošramocenou pověst kvůli své válce proti Afghánistánu. Tím se ovšem Sovětský svaz v očích představitelů obou těchto islámských zemích zdiskreditoval, a veškerá snaha SSSR byla k ničemu.
Stejně tak se v otázce zastavení íránsko-iráckého konfliktu diplomaticky angažovaly i USA. Jenže USA měly svou pozici ztíženou tím, že coby bývalý hlavní podporovatel šáhova režimu byly ajatolláhem Chomejní vnímány jako to největší zlo, „Velkého satan“ . Íránská strana proto odmítala akceptovat jakékoliv návrhy USA, a to i ty, které byly pro Irán výhodné. USA se proto postavily na stranu S. Husajna.
Do vyjednávání se zapojily i další státy. Je zajímavé, že rozsáhle se v této otázce angažovalo i tehdejší Československo, a to především v osobě někdejšího československého ministra zahraničí B. Chňoupka. V tehdejším Československu byly aktivity B. Chňoupka často zesměšňovány, B. Chňoupek byl kvůli svým aktivitám označován za „létajícího ministra“. Je ale faktem, že pro zmírnění vztahů mezi Irákem a Iránem dokázal udělat víc než mnozí představitelé velmocí. Bylo tomu ale i díky tomu, že malé vzdálené Československo bylo v obou zemích vnímáno jako neutrální stát, který nemá v oblasti nějaké své přímé zájmy.
Je nutno říci, že nikdy nedošlo k nějakému přímému jednání mezi íránskou a iráckou stranou. Ani jednomu z vnějších aktérů se nepodařilo jejich představitele dotlačit ke společnému stolu. Je ale třeba vidět důvody tohoto stavu. Ve vládách obou zemí seděli lidé, jejichž synové umírali na frontách, jejichž rodiny umíraly v důsledku bombardování atd. Za takové situace je nějaké společné jednání za účasti obou stran prakticky nemožné! Platilo a platí to vždy, v jakémkoliv konfliktu; netýká se to jen íránsko-irácké války či dnešní ukrajinské války!
Místo toho proto docházelo jen k zprostředkovaným jednáním. Emisaři různých vlád předávali vzkazy z jedné strany na druhou, představitelům obou režimů. Obě strany si také vyměňovaly vzkazy prostřednictvím médií (dnes, v době elektronických médií, by to bylo jistě mnohem silnější). Veškeré tyto aktivity ale byly k ničemu, a na dění na bojišti neměly prakticky žádný vliv. I přes všechna jednání, i přes veškeré diplomatické aktivity i nadále probíhaly boje, ve kterých umíraly tisíce vojáků, ale také civilistů. Válka tak skončila až po dlouhých osmi letech, a to spíš z důvodu určité únavy na obou stranách.
Z výše uvedeného vyplývá, že i přes všechny rozdíly mají oba konflikty, válka mezi Irákem a Iránem, a na druhé straně ukrajinský konflikt, řadu společných prvků. Také pro V. Putina byla válka na Ukrajině jakýmsi vyvrcholením jeho totalitní, dobyvačné politiky. Stejně jako S. Husajn i V. Putin hrál s národnostní otázkou, která mu byla vynikající záminkou k agresi.
I v případě ukrajinského konfliktu ale platí, že jeho vývoj probíhá jinak, než si V. Putin představoval, že nejde o žádnou krátkou válku, žádnou „speciální operaci“, ale krutou krvavou válku, která vyčerpává obě strany. A i na základě zkušeností z irácko-íránského konfliktu a různých diplomatických snah o jeho urovnání lze předpokládat, jak by asi dopadly nějaké snahy o mírová jednání mezi Ukrajinou a Ruskem.
Je méně pravděpodobné, že by se podařilo představitele obou států, Ruska a Ukrajiny, dotlačit k nějakému mírovému jednání, k jednacímu stolu. Možné to ovšem je. Jenže ani v tom případě by to nepředstavovalo nějakou jasnou cestu k míru.
Především ze strany Ruska lze totiž předpokládat zdržovací politiku, různé odklady, které by byly sice různě vykládány, ale které by ve skutečnosti představovaly jakési čekání na zázrak na frontě. Rusko by tak hrálo o čas. Mezitím by Rusko i nadále posilovalo svou armádu, ruská armáda by i nadále útočila na ukrajinské území. Je také možné, že Rusko by zaútočilo i jinde, např. proti Moldavsku, vůči němuž se Rusko v posledních dnech tolik vymezuje. Válka jako taková, Putinova válka proti Evropě, by pokračovala. A to i přesto, že ve stejné době by ruští diplomaté a ruští politici seděli u vyjednávacích stolů.
Je také třeba říci, že v této vyčkávací, zdržovací politice jsou Rusové a jejich diplomaté mistry. Je to jejich tradice, která pochází již z dob carského Ruska, a která byla hojně praktikována za Sovětského svazu. Tuto taktiku ostatně používá i současný ruský ministr zahraničí S. Lavrov.
Takováto mírová jednání by proto mohla trvat klidně i celé roky! Vynaložilo by se přitom na ně spousta peněz, energie. A na frontě by se i nadále válčilo, i nadále by umírali vojáci, ale i civilní oběti. Veškerá diplomatická a mírová jednání by tak na dění na bojišti měla minimální, a možná žádný vliv! Je zkrátka třeba se smířit s tím, že diplomacie není všemocná, a že nedovede dělat zázraky.
I z toho vyplývá, že nemá smysl pokoušet se o nějaká mírová jednání s Ruskem, s Putinem. Především nemá smysl tlačit do takových jednání Ukrajinu, která je tím slabším, napadeným státem (je ostatně zarážející, že nikdo z „mírotvůrců“ včetně těch českých neoslovil s nějakou aktivitou vedoucí k míru Rusko, jeho představitele, např. V. Putina). A místo toho má smysl dosavadní politika Ukrajiny, ale stejně tak i Evropy, politika obrany vůči agresi. A to i přes všechny pochyby – žádná lepší alternativa evidentně neexistuje, nikdo ji dosud nepředstavil. Má smysl bojovat, má smysl postavit se zlu. Spoléhat se na nějaká mírová jednání ale žádný smysl nemá.
* * * * *
Image: https://pixabay.com/sk/illustrations/ukrajina-rusko-hlavy-rodina-banner-7055808/, by geralt
