Již osm let trvá na Ukrajině válka. Již osm let se na východě Evropy vleče válka, která svým rozsahem a intenzitou od konce druhé světové války nemá obdoby. Není tedy divu, že lidé v Evropě včetně občanů České republiky jsou už touto válkou unaveni. Energetická krize evropských ekonomik pak tuto únavu jen umocňuje. Čím dál víc lidí se proto ptá, kdy konečně dojde k ukončení této války.
Současná fáze ukrajinské války, kdy po přímém zapojení ruské armády v dubnu 2022 došlo k zintenzivnění bojů, pak tuto otázku ještě umocnila. Až překvapivě úspěšný postup ukrajinské armády, které se v poslední době daří porážet ruské jednotky a osvobozovat území ještě nedávno obsazená ruskou armádou, probudil v mnoha lidech naději na rychlé ukončení války. Na straně druhé nedávno vyhlášená částečná mobilizace v Rusku tyto naděje poněkud zhatila a vnesla do konfliktu, ale i do uvažování mnoha lidí novou nejistotu. Historické zkušenosti nás nicméně učí, že je chybné propadat jak nějaké euforii, tak i na druhé straně propadat do skepse a nihilismu.
Při posuzování problematiky, jak dlouho ještě tato válka může trvat, si ale často klademe chybnou otázku, a to jak dlouho může Ukrajina odolávat ruské agresi. Nejen úspěšný postup ukrajinské armády, ale i širší geopolitické souvislosti spojené s tímto konfliktem nám naznačují, že otázka by měla znít zcela jinak. Na stole je spíš otázka – jak dlouho může Rusko obstát, resp. vydržet v otevřeném konfliktu s Evropou, se Západem?
Takto položená otázka možná zní někomu absurdně, a to i vzhledem k celkové velikosti Ruska, a poměru Ruska vůči mnohem menší Ukrajině. Již tento pohled je ale chybný. Je zřejmé, že současný konflikt není jen konfliktem Ukrajiny a Ruska, ale má širší, evropský rozměr, protože se de facto týká celé Evropy. A to zdaleka ne jen tím, že se evropské státy a jejich obyvatelé potýkají s ekonomickými důsledky této války, ale i otázkou zajištění energií atd. Vždyť Rusko obdobným vojenským útokem, jaký realizovalo vůči Ukrajině, vyhrožuje i dalším evropským státům, především pak pobaltským zemím. Stejnou útočnou rétoriku navíc Rusko uplatňuje i vůči Polsku, České republice a Slovensku, a státům jihovýchodní Evropy, Rumunsku a Bulharsku. De facto proti všem zemím, které kdysi patřily do sovětského bloku, a tedy do přímého područí Moskvy. Obdobně ostrou politiku ale Rusko používá i např. vůči Velké Británii – stačí si jen připomenout demonstrativní proplouvání ruských válečných lodí v blízkosti Velké Británie. Je takřka absurdní, jak si Rusko dokázalo znepřátelit prakticky celou Evropu.
I proto je mylné vztahovat problematiku dnešního konfliktu jenom na Ukrajinu – pokud by Rusko nezaútočilo na Ukrajinu, patrně by zaútočilo někde jinde. Potřeba útočit na jiný stát totiž vychází spíš zevnitř ruského systému, pramení z jeho totalitního charakteru. Tato válka se tak týká nás všech, celé Evropy. I proto by nás ale měla zajímat ona klíčová otázka – jak dlouho může Rusko vytrvat v této přímé konfrontaci se Západem, s Evropou?
Rusko versus Evropa
Při posuzování této problematiky se někdy dopouštíme toho omylu, že jsme až příliš ohromeni samotnou fyzickou velikostí Ruska, jeho obrovskou rozlohou, kdy Rusko suverénně představuje největší stát světa. To je ale samozřejmě mylné, samotná fyzická velikost, resp. rozloha, ještě o daném státě nijak nevypovídá. Nevypovídá nic o jeho skutečné síle, o jeho ekonomických schopnostech, ale ani ne o jeho vojenských schopnostech. Pokud se oproti tomu zaměříme na ty faktory, které jsou v konfliktech skutečně důležité, pak nám naopak vychází, že Evropa je výrazně silnější než Rusko.
Předně – Evropa má více obyvatel, a to téměř čtyřnásobně. Evropa má přitom výhodu, že její obyvatelstvo je převážně vzdělanější. Oproti tomu Rusko má i tu nevýhodu, že jeho obyvatelstvo je nerovnoměrně rozložené, a velká část obyvatelstva žije ve východní, asijské části Ruska, a jeho potenciál tak pro evropský konflikt nemůže být plně využit.
Důležité je, že Evropa má mnohem silnější ekonomiku než Rusko – vždyť ruská ekonomika je zhruba srovnatelná s ekonomikou Španělska, tedy pouhého jednoho evropského státu. Ekonomika přitom v moderních konfliktech hraje čím dál větší roli, když armády, a to jak vojáky, tak i jejich výzbroj, je třeba také z něčeho platit. Právě ekonomický faktor tak zřejmě nejvíc hraje ve prospěch Evropy.
Na co se poněkud zapomíná, je to, že Evropa je také vojensky silnější než Rusko – počtem vojáků, ale i počtem použitelné techniky (nemluvě o její vyšší kvalitě). A to i tehdy, když od evropských členů NATO odečteme armádu politicky problematického Turecka. Jednotlivé státy sice mají relativně malé armády (všechny evropské státy ale v současnosti početní stavy svých armád navyšují); v součtu ale představují impozantní sílu, přesahující ozbrojené síly Ruské federace.
Důležité je i to, že Evropa disponuje výkonnějším zbrojním průmyslem. Schopnosti evropského zbrojního průmyslu sice zatím ještě nejsou plně využity, přesto tento průmysl dokáže zásobovat armády celým spektrem bojových systémů, od ručních zbraní až po nadzvukové stíhačky. Evropské zbraňové systémy přitom většinou technicky převyšují ty ruské. I proto je defétismus, který se občas u některých komentátorů objevuje, zcela lichý.
K tomu všemu je třeba přičíst i pomoc, kterou bojující Ukrajině poskytují USA. USA ruskou agresí ohroženy nejsou, přesto dobře chápou nebezpečnost ruské politiky – a i proto je jejich vojenská, ale i ekonomická pomoc tak výrazná. A vše přitom naznačuje, že v této politice USA i nadále setrvají, a nejspíš ji ještě navýší.
Na druhou stranu je třeba zmínit, že pro Rusko je dnešní situace odlišná od předchozí fáze války, trvající od anexe Krymu v r. 2014 až do jara letošního roku, kdy Rusko bylo v tomto konfliktu zapojeno jen nepřímo, resp. neoficiálně. Tehdy Rusko sice mělo na Ukrajině své vojáky, případně „vojenské poradce“, nešlo ale o přímé zapojení ruské armády. Dnešní situace je ale zcela jiná. Rusko se v důsledku války potýká s obrovskými ztrátami vojáků, a jen obtížně je nahrazuje novými. I proto byla vyhlášena ona částečná mobilizace. Stejně tak se ale ruská armáda potýká i vysokými ztrátami vojenské techniky, což ji zároveň oslabuje i ekonomicky. Ruská ekonomika navíc čelí sankcím uvaleným ze strany západních států, které jsou přísnější než sankce uvalené na Rusko po r. 2014. Tato otevřená válka tak klade na ruskou armádu, ale především na samotné Rusko a jeho ekonomiku vyšší nároky, a Rusko tak rychleji vyčerpává. I proto je na místě otázka, jak dlouho může v této válce Rusko vydržet, jak dlouho obstojí v přímé konfrontaci s Evropou.
Jak dlouho může stát obstát ve válce
Obecně lze konstatovat, že státy jako takové mají až překvapivou schopnost odolávat v nějaké vojenské, ale i politické a ekonomické konfrontaci, a to i tehdy, čelí-li výrazně silnějšímu protivníkovi. Týká se to přitom jak velkých, bohatých zemí, od kterých by se to dalo očekávat, stejně tak se to ale týká i malých, chudších států.
Válka či nějaká jiná obdobná ostrá konfrontace s protivníkem navíc často může danému státu spíše prospět. Může přispět k jeho politické stabilizaci – stát má svého jasného protivníka, a všechna pozornost se tak zaměří na něj, zatímco ostatní problémy jsou odsunuty do pozadí. Válka může přispět k stabilizaci a vyšší efektivitě státního aparátu, protože ten je v takové situaci více motivován. Válka ale může pozitivně zapůsobit na celou populaci – dokáže ji mobilizovat, přimět ji k vyšším pracovním výkonům, ale i k různým obětem, jako je snížení životní úrovně atd. Zde je ale nutno říci, že tato psychologická mobilizace obvykle trvá jen relativně krátce, protože brzy se může objevit únava z války.
Válka samozřejmě nepřináší jen pozitiva, ale také celou řadu negativismů. Přirozeným negativismem je samozřejmě zhoršení hospodaření státu – válčení totiž vyžaduje obrovské prostředky, které zákonitě brzy státnímu rozpočtu chybí. Vždy následuje i zhoršení ekonomiky jako takové, což se promítne do zhoršení životní úrovně prakticky všech vrstev obyvatelstva. Stejně tak se ale dřív nebo později projeví i nedostatek financí potřebných pro nákup pro válku tolik důležitých zbraní a zbraňových systémů, ale i různých strategických komodit, surovin pro zbrojní průmysl atd.
Velkým negativismem je i to, že válka obvykle sebou přináší odsunutí celé řady problémů daného státu do pozadí. Jenže tím, že tyto problémy nejsou řešeny, obvykle se jen zhoršují. Nakonec tak i původně malý problém může být pro stát smrtící.
Co je ovšem nejhorší, válka přináší i demografické problémy. A nejde přitom jen o přímé ztráty na životech, ale celou řadu procesů, které válka ve společnosti vyvolá – problémy socioekonomické, psychologické. Takovéto problémy snižují motivaci a výkony populace, a mohou stát pronásledovat i celá desetiletí po skončení války.
Přesto lze konstatovat, že státy jako takové dokážou ve válečné konfrontaci odolávat velmi dlouho. Totalitní státy pak mohou paradoxně odolávat déle než demokratické státy, protože se nemusí tolik ohlížet na veřejné mínění. Ani to ale není nějaký důvod k obdivu vůči totalitním systémům. Pro totalitní státy je totiž typické, že vzhledem k onomu potlačování hlasu veřejnosti stačí leckdy jen maličkost, nějaký zdánlivě nedůležitý problém – a dojde k explozi veřejnosti, která zbortí celý systém. Nicméně bylo by chybné spoléhat se na tento faktor.
Při posuzování odolnosti státu, jeho schopnosti obstát v konfrontaci s okolím, a to i v ostrém válečném konfliktu, je vždy navíc třeba brát v potaz i specifika daného státu. Nelze jen mechanicky přenášet zkušenosti z jednoho státu na druhý, což se bohužel často děje. Nelze se také jen spolehnout pouze na suchá data, jako je velikost armády, výše HDP atd. Je také třeba přihlédnout i k historické tradici daného národa, a způsobu chování jeho elit. V neposlední řadě také k mentalitě národa, jeho myšlenkovým přístupům. Platí to právě u tak specifického státu, jako je Rusko. Na druhou stranu je v případě Ruska analyzování jeho schopností částečně usnadněno i tím, že Rusko prožilo již celou řadu válek, ať již iniciovaných Ruskem či jeho protivníky, a v těchto konfliktech se chovalo určitým způsobem, reagovalo určitými kroky. To nám může napomoci i při predikci jeho chování v současném konfliktu.
Obecně se dá konstatovat, že schopnost státu odolávat ve válečné konfrontaci – ať už ji způsobil daný stát nebo jeho protivník – je dána celou řadou faktorů, které jsou ale mezi sebou provázány. Mezi ty nejzásadnější z nich patří
1) velikost a schopnosti ozbrojených sil, případně jejich schopnost mobilizovat rezervy
2) schopnost státu vybavit svou armádu zbraněmi, ať již domácí výroby či ze zahraničí
3) ekonomika státu a z ní vyplývající schopnost „uživit“ armádu a tedy i válku
4) charakter systému, a z něj vyplývající schopnost odolávat vnějšímu tlaku
5) mentalita národa, a z ní vyplývající schopnost bojovat a zároveň schopnost vyrovnat se s
důsledky válečného konfliktu
„Rusko nikdy není tak silné, ale ani tak slabé, jak vypadá“ (Otto von Bismarck)
Paradoxně lze začít právě tím posledním bodem, přestože se nám může zdát méně důležitým. Historie nám totiž opakovaně ukázala, že malý, ale vysoce motivovaný národ dokáže porazit i mnohem většího a silnějšího, ale vnitřně slabého protivníka..
V případě Ruska je pak onen psychologický faktor silnější než kdekoliv jinde. Vždyť v ruské kultuře, v ruské myšlenkové tradici hraje velkou roli „duše národa“, a Rusové sami si na své
„široké duši“ hodně zakládají. Můžeme s tím polemizovat, je ale třeba to brát na zřetel.
Mentalita ruského národa se obdobně jako u všech národů vytvářela po celá staletí, je výsledkem určitého historického procesu. Je ale také výsledkem přírodních podmínek, geografického uspořádání Ruska. Méně příznivé přírodní podmínky do jisté míry nutily Rusy dobývat stále nová území, což bylo dál umocněno i neschopností ruského státu uživit své obyvatelstvo. Nepříznivé přírodní podmínky navíc učinily Rusy odolnějšími, otužilejšími, schopnými snášet i horší životní podmínky a vyžít i s málem ( podobně jako je tomu u severských národů).
Obdobně důležitá je i historická zkušenost Ruska. Rusko bylo ve své bohaté historii opakovaně napadeno, ať již v hlubokém středověku normanskými nájezdníky, nebo v novodobé historii Napoleonem či hitlerovským Německem. Na co se ale často zapomíná, je to, že obdobně tak i Rusko opakovaně napadalo své sousedy, a zabíralo jejich území. Tak dokázalo Rusko začlenit do svého područí pobaltské státy, nebo státy Střední Asie. I to Ruskou mentalitu hodně ovlivnilo.
Proto je ruská mentalita, ale i ruská politika včetně té zahraniční plná rozporů. Na jedné straně je pro ruskou myšlenkovou tradici a následně ruskou politiku příznačná určitá obava z vnějšího světa. A na druhé straně na tuto obavu ruský stát odpovídal svými vlastními výboji. Problémem je, že často bylo ono ohrožení Ruska pouze iluzorní, vytvářené uměle ruskou státní propagandou, a tak oněch výbojů Ruska do jeho okolí bylo mnohem více než útoků vnějšího světa na Rusko.
Tuto rozporuplnost dál umocňuje i s tím související pocit výlučnosti ruského národa, který lze pozorovat jak v klasické ruské literatuře, tak i v povědomí širší ruské společnosti. I příklad v poslední době často zmiňovaného filozofa Ďugina pak ukazuje, že onen pocit výlučnosti může snadno přerůst v pocit nadřazenosti nad dalšími národy. A historie nacistického Německa nám pak ukazuje i to, kam až může takový pocit nadřazenosti nad jinými národy dovést.
Vše navíc umocňuje i dosud živá vzpomínka na éru Sovětského svazu. Nezapomeňme, že ve své vrcholné éře, v době studené války, Sovětský svaz ovládal nejen své vlastní obrovské území ( mnohem větší než je území Ruska), nejen státy střední a východní Evropy, ale měl vliv i na celou řadu rozvojových zemí. Rusko, resp. Sovětský svaz, tak ovládal velkou část tehdejšího světa. Není divu, že se po oné éře nadvlády Rusům stýská – obdobně jako se mnoha Britům stýská po koloniální éře, kdy Británie kralovala světu.
Díky těmto přirozeným dispozicím se v Rusku postupně vytvořila určitá myšlenková tradice, která existovala již za carského Ruska, ale i za éry Sovětského svazu. Stejná myšlenková tradice pak v Rusku panuje i nyní, za vlády V. Putina. Proto bychom neměli tuto tradici brát jako něco vázaného na osobu v Putina, ale jako určitý psychologicko-sociologický fenomén, se kterým bude třeba u Ruska vždy počítat – jako mentalitu ruského národa.
Výrazem této mentality, této myšlenková tradice je i politický charakter Ruska, styl vládnutí v Rusku. Pro Rusko je totiž typický autoritativní až autokratický styl vládnutí. Bylo tomu za carského režimu ( a to bez ohledu na to, zda onen car byl silný nebo slabý), bylo tomu tak za totalitní éry Sovětského svazu – a je tomu tak i nyní, za autokraticky vládnoucího V. Putina.
Často se říká, že tento autoritativní styl politiky je dán nedostatkem demokratické tradice Ruska. To je sice pravda, ale jenom z části. Stejně tak se často objevuje i tvrzení, že tento styl je dán i charakterem ruské duše, která nad sebou potřebuje knutu, a bez ní upadá do anarchie. Takovéto tvrzení je ale nejen urážlivé pro ruský národ, ale především je zcela mylné a vede k chybným názorům ( kdyby tomu tak bylo, pak by Rusům nad sebou nevadila knuta A. Hitlera). Mnohem víc je tento sklon k nedemokratickému stylu vládnutí dán právě onou specifickou mentalitou ruského národa. Stejně tak je ale onen požadavek na vládu silné ruky, na silného „vladaře“ dán i složitým demografickým charakterem Ruska, ve kterém sice Rusové tvoří většinu, ale kde je i celá řada různých národnostních menšin. Osoba silného vládce je pak vnímána jako jakýsi jednotící prvek. Vše pak umocňuje ještě silná religiozita ruského národa, u kterého je typické, že má tendenci si vládce „zbožšťovat“. I proto má osobnost prezidenta v Rusku tak výjimečné postavení.
Bylo by ale chybné vládu v Rusku vnímat jen jako vládu „jednoho muže“, jako pouhou diktaturu. Nesmíme zapomínat, že pro Rusko byla vždy příznačná silná úloha vlivových, politicko-ekonomických skupin – právě ty vládnou. Oni „silní muži“- jako je V. Putin – jsou pak jen reprezentanty těchto skupin. I proto by bylo mylné domnívat se, že odstraněním onoho silného muže dojde k pádu systému, či dokonce k příchodu demokracie. To je omyl – místo ono toho přijde jen další silný muž, ať již ze stejné, nebo z konkurenční vlivové skupiny. I proto by pouhé odstranění V. Putina od moci ( o kterém se občas spekuluje) ruský režim nijak výrazněji neoslabilo.
Dalším elementem, souvisejícím s výše zmíněnou tradicí autoritativní vlády a vycházejícím z historické zkušenosti ruského národa, ale i jeho mentality, je silná vojenská tradice Ruska. Ta je pro Rusko do značné míry příznačná. Vojenství, a tedy i armáda hraje v ruské společnosti velkou roli, mnohem větší než třeba v české společnosti. Na druhou stranu na samotné této vojenské tradici ještě není nic špatného. Zde lze připomenout, že obdobně silnou vojenskou tradici mají i jiné státy, USA či Velká Británie, a jejich zahraniční politiku to nijak negativně nepoznamenává.
V důsledku této vojenské tradice si Rusko vždy udržovalo velmi silnou armádu; silnější, než by potřebovalo. Na budování silné armády klade důraz jakákoliv ruská vláda. Rusko proto bude vždy na ozbrojené síly vynakládat výraznou část svého HDP, vyšší než u evropských států. A je třeba poznamenat, že tyto vysoké vojenské výdaje mají v Rusku širokou veřejnou podporu, což je velký rozdíl oproti např. České republice. I díky tomu je ruská armáda tradičně silná, početná a vyzbrojená velkým počtem zbraňových systémů.
Pokud chceme posuzovat sílu a schopnosti ruské armády, pak ono zmíněné heslo O. von Bismarcka platí víc než v jakékoliv jiné oblasti. Předně je třeba říci, že na rozdíl od jiných států při posuzování síly ruské armády nelze vycházet z nějakých oficiálních, zdánlivě exaktních čísel.
Oficiálně před zahájením války v r. 2014 byla ruská armáda nejpočetnější evropskou armádou (855 tis. vojáků). Sama tato hodnota ale není až tak velká, v poměru k velikosti Ruska a jeho populace. Ruská armáda byla pouhým odstínem někdejší sovětské armády. Přesto to jsou impozantní počty ve srovnání s evropskými státy, které v posledních desetiletích své ozbrojené síly až neúměrně zmenšily. Bylo by navíc chybné počítat jen s touto oficiální armádou. Pro Rusko je totiž typická existence celé řady dalších, polovojenských organizací, které byly částečně sloučeny do Národní Gardy. Ta čítá více než 300 tis. vojáků. Také ty musíme k síle ruské armády připočítat. A stejně tak musíme připočítat i celou řadu dalších, polovojenských jednotek, a to včetně těch patřících do struktury ministerstva vnitra či ministerstva pro mimořádné záležitosti, protože i ty disponují vojenskou technikou. Počty použitelných mužů tak rázem vypadají zcela jinak.
Je také třeba vzít v potaz, že i když se ruská armáda v posledních letech zprofesionalizovala, v Rusku je i velký počet mužů, kteří prošli vojenskou základní službou, jsou tedy schopni bojovat ( byť o úrovni jejich výcviku můžeme mít pochyby). Je také třeba vzít v potaz, že v Rusku existuje celá řada národnostních menšin, které jsou velmi bojovné, a které mají vojenskou tradici ještě výraznější než samotní Rusové. Dnes přitom tyto národnostní menšiny žijí ve značné chudobě, služba v armádě je pro ně jedinečnou příležitostí k ekonomickému a společenskému vzestupu. Tito lidé se budou do armády, do války dobrovolně hlásit – a to i tehdy, když se samotní Rusové budou válce spíše vyhýbat. I proto ruská armáda relativně snadno nahrazuje lidské ztráty, a proto také zřejmě velmi rychle realizuje již vyhlášenou mobilizaci a naplní tak plán V. Putina na zvýšení počtu ozbrojených sil na 2 mil. vojáků. Státní rozpočet to sice bude stát značné prostředky, ale na to se ruský stát, ale zjevně ani sami ruští občané příliš neohlížejí. Už jen tato schopnost rychlé mobilizace vojenských sil nám napovídá o skutečné vojenské síle Ruska.
Důležité je, že toto obrovské kvantum vojáků má také k dispozici velké počty zbraní. Hodnotit ruský zbraňový potenciál je ještě složitější než u počtu vojáků, když nejsou dostupná nějaká exaktní čísla, která jsou navíc zakryta jak státní propagandou, tak na druhé straně rozsáhlým utajováním. Reálná síla tak může být zcela jiná. Před válkou se např. udávalo, že Rusko má cca 3000 tanků. Jenže přitom se zapomínalo, že Rusko má i velké množství tanků uložených ve skladech – šlo tak nejméně o dalších 10 000 tanků ( a otázkou je, jestli toto číslo není ještě vyšší, když někdejší sovětská armáda měla k dispozici nejméně 50 000 tanků). Rusko tak může pouhým vytažením těchto tanků a jejich následnou renovací početní stavy svých tankových jednotek razantně zvýšit.
A podobně je to i u dalších typů techniky. Ruská armáda, pro kterou je typické zachovávání i dávno oficiálně vyřazených zbraní, tak může početní stavy své techniky snadno navýšit. Je faktem, že tato technika je z velké části zastaralá, zaostává za moderními západními zbraněmi. Přesto může vykonat obrovskou spoustu práce. Je jisté, že tato technika – a vojáci, kteří ji obsluhují – v bojích utrpí velké ztráty. Ale na to se ruské vedení, které má jak dost jak vojáků, tak i techniky, zjevně příliš neohlíží. A stejně tak se s těmito ztrátami smířila i ruská veřejnost, která je i díky druhé světové válce na takové ztráty zvyklá, a často je vnímá spíše jako výraz hrdinství.
Při posuzování schopností ruské armády musíme brát v potaz i tradičně silný ruský zbrojní průmysl. Na něj klade Rusko možná ještě větší důraz než na samotnou armádu. Rusko se navíc vždy snažilo dosáhnout autarkie, nezávislosti na zahraničních dodavatelích. I proto je ruský zbrojní průmysl schopen vyrábět široké spektrum zbraňových systémů, od ručních zbraní až po tanky, nadzvukové letouny či válečné lodě.
Je faktem, že co se týče technologické úrovně, ruské zbraňové systémy zaostávají za moderními západními konstrukcemi. Rusku se ( zatím) nepodařilo dokončit vývoj nejnovějších zbraňových systémů ( tanky T-14 Armata, letouny Su-57), které měly onen náskok západních zbraňových systémů dotáhnout, případně je předčit. Na druhou stranu Rusko disponuje řadou zbraňových systémů ( tanky T-90, letouny Su-35 atd.), které možná nejsou nejmodernější, nicméně nezaostávají až tolik. A navíc jsou tyto systémy schopny uštědřit protivníkovi silný úder a způsobit mu tak velké ztráty. Je také třeba poznamenat, že výroba těchto zbrojních systémů je dobře zaběhnutá, ruský zbrojní průmysl je tedy schopen dodávat ruské armádě stovky těchto zbraňových systémů. Pro ruský zbrojní průmysl, který se po léta potýkal spíše s nevyužitím svého potenciálu a svých produkčních schopností, pak není problémem svou produkci navýšit. Proto Rusko a jeho armáda bude ještě dlouho schopna nahrazovat techniku ztracenou v bojích, své početní stavy navyšovat, a stejně tak i nahrazovat starší zbraňové systémy novými.
Je zřejmé, že za to vše, za budování mohutné armády, ale i tak rozsáhlého zbrojního průmyslu, se platí. Rusko tak musí na obranu, na budování svého vojenského potenciálu vydávat obrovské množství peněz, jeho výdaje vůči HDP jsou proto mnohem vyšší než u evropských států. To ruskou ekonomiku, která beztak je slabší a zaostává za evropskými ekonomikami, ještě dál vyčerpává. Zde je ale třeba podotknout, že Rusko je na vysoké vojenské výdaje zvyklé – i to patří k jeho tradici. Pro Rusy je totiž příznačné, že jsou schopni omezit svou osobní spotřebu, mít nižší životní úroveň, ale důležité pro ně je to, aby byl silný jejich stát – a především aby byla silná jejich, ruská armáda.
Je faktem, že ruská ekonomika zaostává za ekonomikami evropských států. Na druhé straně Rusko disponuje rozsáhlým nerostným bohatstvím ( ropa, zemní plyn atd.). Z exportu těchto surovin Rusku a jeho etatistické ekonomice plynou obrovské prostředky. Tyto prostředky sice nepostačují na dotažení ruské ekonomiky na úroveň ekonomik evropských, přesto postačují k tomu, aby ruský stát fungoval. Funguje sice hůře než u států evropských, ale na to již jsou Rusové zvyklí. Ale důležité je, že ten stát nějak funguje. Stejně tak tyto prostředky postačují i k budování silné armády, ale stejně tak i k financování války.
Jak dlouho může Rusko vydržet?
Z toho všeho vyplývá, že Rusko je mimořádně odolné, odolnější než leckteré jiné státy. Je navíc zjevné, že tato síla a odolnost nevyplývá jen z pouhé velikosti Ruska, ale spíše z charakteru jeho politického systému, ale stejně tak i z mentality ruského národa. I samotní Rusové jsou v lecčem odolnější než leckteré jiné národy, protože jsou do značné míry zvyklí žít na nižší ekonomické úrovni. Nejsou tak nároční na kvalitu života jako příslušníci západních států. A i za svoji nízkou životní úroveň jsou svému státu vděčni, a jsou schopni za ni blahořečit vůdci svého národa, případně jeho politiku s tichou rezignací akceptovat.
K tomu si připočtěme v Rusku tradičně nízký důraz na hodnotu lidského života, částečně vycházející z vědomí, že ruský národ je dostatečně početný, z onoho pověstného “nas mnógo“. Tento přístup je do značné míry iluzorní, když Rusů až tolik není. Nicméně fakt, že Rusko je země s více než stomilionovou populací v kombinací s oním přehlížením hodnoty lidského života a práv jedince činí z Ruska nesmírně nebezpečného protivníka, ochotného akceptovat i vysoké ztráty na lidských životech.
Neméně důležitá je i celková bojeschopnost samotné ruské armády. Zde je třeba říci, že Rusko dosud ani zdaleka nevyužilo všechny své rezervy, a to jak v oblasti lidské, tak i v oblasti vojenské techniky či v oblasti materiálně-technického zabezpečení. Proto fakt, že Rusko v ukrajinském konfliktu ztratilo velké množství lidí a techniky ještě nic neznamená – Rusko vojáky snadno dokáže nahradit jinými, ztracenou techniku jinou, byť třebas starší technikou. Především má ale ruská armáda stále fungující a výkonnou velitelskou strukturu, která je zjevně ochotna bojovat.
K tomu navíc má Rusko dostatečné finanční prostředky, aby dokázalo takovou válku financovat. Je zřejmé, že takto může postupovat jen na úkor snížení životní úrovně svého obyvatelstva. Ale zde se nám opět vrací ten problém, že na svoji nižší životní úroveň jsou Rusové zvyklí, a jsou ochotni si ve jménu války ještě víc utáhnout opasky.
I proto je Rusko schopno ve své stávající konfrontaci se Západem vytrvat – a to bez ohledu na to, že je Západ, resp. Evropa o tolik silnější než Rusko. A stejně tak je k této „ válce o výdrž“ ochotná i velká část ruské populace, a to bez ohledu na to, že Rusko bylo tím, kdo tuto válku začal. Pro Rusy je to prostě válka – tedy to, na co jsou zvyklí, a k čemu byli vychováváni.
Rusko je tak schopno v této konfrontaci vydržet řadu let, a možná i desetiletí. I to je důvod, proč Rusko dnes zjevně usiluje o zamrznutí ukrajinského konfliktu. Každé prodloužení tohoto konfliktu mu totiž hraje do karet – a to i bez ohledu na vysoké ztráty, které v tomto konfliktu ruská armáda utrpěla. Nezapomeňme také na to, že pro mnohé lidi v Rusku, zejména ty spojené se zbrojním průmyslem, je dnešní válka vynikající byznys. I pro mnoho řadových vojáků je válka díky vysokému platu v armádě, ale i díky možnost rabovat na obsazených území příležitostí k obohacení. Právě takovíto lidé – a není jich málo, a musíme k nim připočítat i jejich rodiny – budou současnou válku podporovat.
I proto je mylné dělat ukvapené závěry z toho, že se v současné době ukrajinské armádě daří porážet ruskou armádu, a osvobozovat okupovaná území. Pro Rusko je to pouze dílčí bitva, bitva v mnohem rozsáhlejší civilizační válce, na kterou je navíc dobře připraveno. Stejně tak by o ničem nevypovídalo ani to, pokud by se Rusko zcela stáhlo z Ukrajiny, což je přitom to, o co ukrajinská vláda usiluje. Rusko může takticky jen stáhnout svá vojska, reorganizovat své síly – a vzápětí udeřit jinde. A to nejen proti Ukrajině, ale např. proti pobaltským státům či Polsku.
Pokud tedy nedojde v Rusku k principiální změně systému ( což autor považuje za nepravděpodobné), a nikoliv k pouhému pádu prezidenta Putina, pak bude Rusko v současném konfliktu dál pokračovat. A bude schopno ve své konfrontaci se Západem, s Evropou vytrvat i po celá desetiletí. Je otázkou, jak se s tím Evropa vyrovná. Každopádně bychom se měli na to připravit.
* * * * *
Image: https://pixabay.com/photos/russia-banner-flag-moscow-3005269/
