Asociácia bývalých spravodajských dôstojníkov spolu s Fakultou práva Paneurópskej vysokej školy v Bratislave usporiadali 6.decembra 2016 v poradí už desiate medzinárodné sympózium na tému „Spravodajské služby v zmenenom operačnom prostredí – aktuálne úlohy a problémy spravodajských služieb“. Toto sympózium je jediné verejné diskusné fórum na Slovensku, zamerané na otázky súvisiace s činnosťou spravodajských služieb. Na našej stránke postupne publikujeme referáty z tohto sympózia.
* * * * *
Petr Zeman: Pokus o bilanci úspěchů a proher polistopadových českých a slovenských zpravodajských služeb
Konstatuji, že úroveň bezpečnosti se v posledních třech až pěti letech významně zhoršila. Zejména zahraničně politický vývoj budí reálné obavy z příštího.
V nebezpečném světě vzrůstá potřeba kvalitních a kompetentních zpravodajských institucí. Pokusím se o bilanci úspěchů a proher polistopadových českých a slovenských zpravodajských služeb. Výhrad k nim mám spoustu, ale záměrně si nevšímám většiny tzv. afér. (Dozajista je mrzuté, že české a slovenské zpravodajské služby se nedokážou postavit čelem ke svým vlastním aférám, ať už je to slovenská Gorila nebo česká kauza Janoušek. Kazí si tak své vnímání veřejností.) V referátu se soustřeďuji jen na trendy, jež považuji za zásadní a dlouhodobě určující. Hodnocení je výlučně moje osobní, tedy chcete-li subjektivní.
Musím předem zdůraznit, že vůbec nejzávažnějším vybočením z dráhy slušné zpravodajské služby ve slušném státě bezpochyby bylo působení Ivana Lexy a Jaroslava Svěchoty v čele slovenské SIS za třetí Mečiarovy vlády. O této krajně smutné etapě, ba celonárodní prohře, byla na Slovensku napsána řada článků a knih; fakta všichni znáte, není tedy nutné je zde opakovat.
Neporozumění politiků
Největším kamenem úrazu našich služeb byl vztah vedení státu, stručněji řečeno vztah politiků ke službám. Je to pravdaže problém i v jiných zemích, zejména v těch, jež po roce 1990 opustily komunismus. Zdá se mi však, a jistě chápete, že takovýto dojem stěží mohu dokázat, nebo dokonce kvantifikovat, že v disciplíně „nepochopení funkce zpravodajských služeb“ čeští a slovenští politici vyhrávají. Politiky přirozeně zajímá především to, co musejí řešit příští týden, a výsledek chtějí hned. Což není proveditelné. Mnozí z politiků nemohou překonat chuť tu či onu službu zneužít ve vlastním zájmu mezistranickém či vnitrostranickém. Jedinou zbraní proti tomu je profesionální pevnost a občanská zmužilost lidí ve vedení služeb. Jako pozitivní příklad tu uvádím postup Vladimíra Mitra a jeho náměstků ze SIS v roce 1995. Naproti tomu počínání šéfa českého Vojenského zpravodajství Ondreje Páleníka s Janou Nagyovou v roce 2013, může posloužit jako krajně negativní příklad nezákonnosti, podbízení a trapnosti.
Právní bariéry
Když po převratu roku 1989 nové zpravodajské služby vznikly, dalo se jim – v souladu s tehdy krajně rozšířenou „fobií z StB“ – do vínku jen pramálo oprávnění. Služby byly začátkem 90. let co do kompetencí nastaveny na mírový stav ve vysněném bezpečném světě. Praxe později ukázala, že příslušná oprávnění je potřeba rozšířit. Náprava postupovala velmi pomalu. Koulí na noze byl – a je – navyklý postup při úpravě zákonů a organizačních opatření, týkajících se zpravodajských služeb. Projevuje se to několika způsoby. Převažuje pojetí, že v právním textu je potřeba všechny možné situace předem předjímat, vše dopodrobna definovat, a to nejlépe taxativně (touto slepou uličkou se s oblibou ubírají zejména legislativní návrhy slovenské).
Bezpochyby by bylo ideální zformulovat zákon, který upraví vše podstatné najednou a není nutné jej každý rok příštipkářsky doplňovat. To ale v českém právně parlamentním prostředí možné není. Podaří-li se navrhnout dílčí úpravu, ozvou se ihned hlasy, že je třeba tuhle něco přidat, tuhle něco ubrat, a vůbec – musíme zesílit kontrolu služeb. Jenže čím více požadavků, tím snadněji každý z nich začne někomu vadit. A tak uplyne volební období a legislativní úpravy se neuskuteční.
Příkladem budiž oprávnění služeb nahlížet do evidencí, které ostatní orgány státu pro různé účely vedou. Optimálním řešení by bylo, stručně shrnuto, asi toto: zpravodajská služba je oprávněna požádat o nahlédnutí do evidencí, které pro své účely vedou orgány státu; tam, kde je to možné, nahlédnout do nich on-line; příslušné orgány státu jsou povinny jí vyhovět; každé nahlédnutí musí samo být do detailů zaznamenáno, aby mohlo posléze eventuálně být obhájeno. Samostatnou kategorií jsou explicitně vyjmenované evidence, jejichž vytěžení schvaluje soud. Praxe se ubírala jinou cestou. Po urputném vyjednávání byla přijata novelizace zákona, jež svolila nahlédnout – paroduji – do speciální evidence předních tramvajových vozů; po půldruhém roce nastala další novelizace pro zadní tramvajové vozy, a tak dále.
Vnější kontrola
Plně souhlasím s tím, že vedle posílených oprávnění se současně musí řešit zlepšení civilní kontroly služeb. V České republice se návrhy na hlubší kontrolu prováděnou neposlanci poprvé objevily v roce 1996. Dvacet let (!) se návrh nedařilo prosadit. Právě v době konání tohoto sympózia je v české poslanecké sněmovně obdobný návrh, který možná bude schválen. Návrh nynějšího zákona o kontrole nicméně obsahuje taková vnitřní systémová omezení, že naplnit jej bude skoro nemožné a výsledek bude bohužel zcela neefektivní.
Koordinace
Asi 18 let se v ČR volá po neresortním a nestranickém koordinátorovi služeb na úrovni státního tajemníka při úřadu vlády. Koordinátor je institut, který lze zřídit dohodou exekutivy, bez bitev v parlamentu. Vážně to navrhnout si dosud nikdo netroufnul. Domnívám se, že podobné situace prožíváte i na Slovensku.
Otazníky nad vojenskými službami
Velmi stručně: Jak je tomu v zahraničí?
Americká střechová zpravodajská služba ministerstva obrany DIA (Defense Intelligence Agency) je vyjmenována mezi 16 dalšími tělesy zpravodajského zaměření, ale označena je výslovně jako resortní, americky departmental. Naproti tomu CIA je v kategorii national, tj. celostátní.
Ve Velké Británii zákon vyjmenovává tři zpravodajské služby: SIS, Security Service a GCHQ. Střechová služba ozbrojených sil DIS (Defence Intelligence Staff) takto označena není.
Pohleďme na Nizozemí: Současný zákon z roku 2002 upravuje postavení dvou služeb – civilní AIVD (Algemene Inlichtingen- en Veiligheidsdienst) a vojenské MIVD (Militaire Inlichtingen- en Veiligheidsdienst). Obě slučují kontrarozvědné i výzvědné role. Postavení vojenské zpravodajské služby v Nizozemí je na první pohled oproti službě civilní zdánlivě zrcadlově symetrické. Není tomu tak. Článek 7 zákona výslovně MIVD zaměřuje na otázky militární (matters with military relevance). Jestliže MIVD chce aplikovat zpravodajské prostředky na prostory, které nejsou v držení ministerstva obrany, musí podle článku 20 žádat o svolení ministra vnitra nebo šéfa civilní služby.
Právní postavení a organizační uspořádání Vojenského zpravodajství (VZ) v ČR (a podobně i na Slovensku) považuji za chybné. V roce 1994 byla Zpravodajská služba generálního štábu přejmenována na Vojenskou zpravodajskou službu (VZS) a povýšena na úroveň definovanou zákonem stejně jako BIS a ÚZSI, česká vnitřní a česká vnější civilní služba.
Česká VZS podle zákona z roku 2005 splynula s Vojenským obranným zpravodajstvím (VOZ) do tzv. jednotného VZ, snad aby se servilně vyhovělo nekvalifikovanému volání politiků, zda je potřeba mít „tolik služeb“. Sloučení kontrarozvědky a rozvědky do jedné instituce považuji z řady důvodů za nesprávné. Mimo jiné sloučení ztěžuje kontrolu služby, mísí dva odlišné právní režimy a tak posiluje možnost a pokušení službu zneužít.
Myslím, že selhání šéfů Vojenského zpravodajství v aféře Nagyová není náhodné a plyne z interní firemní kultury, jež v něm přetrvává. Předchůdce VZS, tedy ZS GŠ po roce 1989 hřešila na to, že nebyla přímou součástí represivního aparátu komunistického státu, takže údajně nebyla potřebná její personální obměna. Troufám si říci, že v této službě:
- absentovalo vnímání soudobé situace zpravodajských služeb (význam lidských práv, civilní kontrola ozbrojených složek, právní stát, etické kodexy, předkládání účtů veřejnosti);
- přetrvalo sebepojetí namyšlené, bohorovně výlučné, s pocitem „nám je vše dovoleno“, jsme lidé výjimečného ražení;
- zůstalo ovlivnění postoji ruské GRU, mj. s jeho dědictvím neustálého soupeření s civilní výzvědnou službou.
Bonmotem říkávám, že pánové z vedení Vojenského zpravodajství se v roce 2013 žili mentálně spíše v roce 1913. Pozoroval jsem ale, že obdobné mentální sebepojetí a tendence zakořenily i v polských militárních zpravodajských službách. Jde asi o věčně zelené dědictví „tábora míru a socialismu.“
V České republice (dříve) VZS a (nyní) VZ po léta soupeří s civilním výzvědným zpravodajstvím ÚZSI – duplikuje o politické zpravodajství globálního dosahu a non-militárního obsahu, což enormně zesiluje rivalitu a škodí oběma službám. Do vývoje ve VZ nešťastně zasáhnul v roce 2004-2006 tehdejší jeho šéf Miroslav Krejčík, který zbytečně a hlavně náhle a bez náhrady propustil bývalé důstojníky ZS ČG, v té době už 15 let sloužící novému režimu. (Aby bylo jasno, jsem výrazně pro personální změny, ale nikoli tímto způsobem. Podobně destruktivně si počínal v roce 2004 i ředitel Slovenskej informačnej služby Ladislav Pittner.) M. Krejčík se pokusil kriminalizovat předchozího ředitele Andora Šándora a dehonestoval ředitele VOZ z let 1991-93 Jana Duchka. VZ v pozdějších letech do značné míry sloužilo k neformální informační podpoře presidenta Klause, a někteří tvrdí, že i ODS.
Domnívám se, že jediná cesta k nápravě militárních služeb je návrat k výlučně resortnímu zaměření služby, podřízení VZ generálnímu štábu, a uvnitř organizace zřetelné oddělení vnitrostátního zpravodajství (VOZ) od zahraničního.
V mých očích ZS GŠ a VZS zaslouží jednu významnou pochvalu. Před zraky nekvalifikovaných reformátorů armády v letech 1990 až 2001 ve svých útrobách skryla tehdy přísně tajnou jednotku – 601. skupinu speciálních sil. Kdyby byla šestsetjednička v oněch letech pod „normální“ armádou, nepřežila by.
České VZ se nejnověji ujímá role tzv. kybernetické obrany. Otázka je, jak se zdaří kybernetickou obranu „ošetřit zákonem“, a zda veřejnost uvěří, že služba svá oprávnění ke vstupu do internetového prostoru nezneužije.
Česká rozvědka
Česká civilní rozvědka neboli Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) byl v roce 1994 „z rozpaků co s ním“ ponechán pod ministrem vnitra a pod přikrytím rozpočtem ministerstva vnitra. Vztah civilní rozvědky s ministrem vnitra se postupně rozvolňoval a navzdory této podivné právní úpravě se dalo říci, že ÚZSI de facto pracuje pro ministerstvo zahraničí a že postupně posiluje svou autonomii. Média před nedávnem ocenila ÚZSI v kauzách unesených osob.
Bohužel, autonomie rozvědky se po nástupu ministra vnitra Milana Chovance v roku 2013 vytrácí. Do vedení služby byli dosazeni lidé ministrovi osobně zavázaní, což je vždy na pováženou. Tento stav mne vede ke změně názoru na právní zakotvení rozvědky. Dnes dávám přednost tomu, aby rozvědka podléhala Úřadu vlády a o jejím šéfovi rozhodovala vláda jako sbor, tak jako je tomu od roku 1994 s BIS. Léta jsem si myslel, že když BIS má odpovídat vládě jako celku, tj. cca 15 lidem, v podstatě neodpovídá nikomu. Praxe ukázala, že v tomto právním postavení si BIS zachovala i v letech poměrně četných střídání vlád a premiérů (cca 2005 – 2016) jistou autonomii a přiměřenou nestranickost.
Česká služba s vnitřní působností
Kontrarozvědná služba BIS (Bezpečnostní informační služba) si vydobyla postavení nezpochybnitelné instituce, na rozdíl od prvé polistopadové dekády nyní pozitivně citovanou médii. Je to důsledek krajní opatrnosti, s jakou si BIS posledních 10 let počínala. Primárním zájmem bylo a je neudělat malér a tak si nepřivolat problémy. Ve srovnání s kontrarozvědkami některých západoevropských států je BIS příliš skoupá na informace podávané veřejnosti a rozhodně navenek nepřipouští žádná pochybení. Mám za to, že dosti tuhá disciplína ve službě vede mnohé pracovníky k práci do šuplíku, a většinu dalších k markýrování a k práci pouze „od do“.
BIS vznikla v letech 1990 až 1993 de facto jako jakási konfederace několika krystalizačních jader. Nebyla budována shora dolů a také neměla štěstí na uznávané a charismatické ředitele. Potřebná hierarchie se proto usazovala dosti obtížně. Už také proto, že ze všech dosud zmiňovaných služeb byli noví pracovníci BIS ve svém občanském životě před pádem komunismu výrazné individuality.
Vedení BIS před cca 10 lety sáhlo k výrazné centralizaci řídících a informačních toků; prakticky vymizela schopnost vnímat sledované problematiky na teritoriu působnosti v celku a ve vzájemných souvislostech. Přehnaně řečeno, vymizel územní dozor a z dřívějších krajských úřadoven se staly pouhé opěrné body. Interpretuji to tak, že ústřednímu vedení se takto pohodlněji velelo.
Slovenské služby
Pokud jde o slovenské služby, mohu jen málo říci o slovenském Vojenskom spravodajstve (VS). Mám ale podezření, že řada neduhů českého VZ je ve VS obdobná. Z médií se dovídáme o tunelování, také o pokusech kriminalizovat kritiky.
Slovenská civilní zpravodajská služba SIS má velmi komplikovanou historii. Poznamenaly ji výrazné personální diskontinuity, méně učeně řečeno, čistky a vyhazovy po každé změně vlády. (Za nezbytné přitom považuji jen změny, jež se odehrály na podzim 1998.) Těchto personálních proměn bylo násobně více než v českých civilních službách mezi lety 1993 a dneškem. Úbytek či nezralost zpravodajců nenapraví přijímání většího množství policistů (zejména ne těch starších); to je bohužel běžný omyl. Slovenské služby jsou závislejší na výkyvech stranické politiky než české. Celé bezpečnostní prostředí (policie, justice) je na Slovensku více klientelistické než v Česku. Tyto faktory brzdily a brzdí profesionální zrání organizace. O to víc jsem uvítal, když za ředitele Jána Valka zmíněný „kádrový trend“ mizel. Bohužel, zdá se, že v současné SIS dochází k jisté recidivě a snaze ochočit ji ve jménu jedné politické strany.
Závěr
Mám za to, že kompetentnost českých a slovenských zpravodajských služeb v uplynulých letech se nezkvalitnila tak, jak bychom v nynějším rizikovějším světě potřebovali. Jistěže dosáhly určitých úspěchů, ale jsem si jist, že se mohlo podařit daleko více a řada příležitostí byla promarněna (to jsou ty prohry!). Viníky nehledejme ve vnějším prostředí, rozhodující roli totiž vždycky má vedení služeb.
* * * * *
Petr Zeman (1947) – Signatár Charty 77. Po novembri 1989 pôsobil na vedúcich postoch v kontrarozviedke. Bol tiež riaditeľom Úradu pro zahraniční styky a informace (1998-2001). Prednášal o spravodajských službách na Masarykovej univerzite v Brne. Podieľal sa aj na činnosti Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brne. Je autorom a hlavným koordinátorom spracovania publikácie Česká bezpečnostní terminologie. Významnou mierou zhrnul a rozpracoval poznatky z oblasti terminológie, fungovania a členenia spravodajských služieb. Venoval sa problematike transformácie spravodajských štruktúr v postkomunistických krajinách.
* * * * *
Pripravené v spolupráci s Asociáciou bývalých spravodajských dôstojníkov /www.absd.sk/
