V souvislosti s krizí na Ukrajině se v zahraničních i v našich debatách stále častěji Ruské federaci a jejímu prezidentovi vytýká, že se nedokázali smířit s výsledky studené války a že chtějí překreslovat mapu Evropy. V reakci na tato tvrzení nejprve musím zdůraznit, že mi vůbec nejde o hodnocení současného kremelského vedení, ale především o připomenutí základních historických souvislostí.
Dokumentem, který studenou válku oficiálně ukončil, se stala Pařížská charta za novou Evropu z listopadu 1990. Tu podepsalo celkem 32 evropských států a s nimi USA a Kanada, přičemž jedním z klíčových signatářů byl SSSR. Na žádném místě tohoto dokumentu se nehovořilo ani o rozpadu SSSR, ani o tom, že se někdy bude rozšiřovat NATO a že se bude stále více přibližovat k Moskvě.
Z toho vyplývají dvě klíčové skutečnosti. První se týká mapy Evropy: pokud se hranice překreslovaly, pak se to stalo až o několik let později – to když se postupně rozpadly Československo (naštěstí zcela bez násilí), Jugoslávie (bohužel velmi násilnou cestou), a hlavně Sovětský svaz. A druhá významná věc byla dána vyhlášenými principy: Pařížská charta zdůraznila, že bylo ukončeno rozdělení Evropy a s ním skončila vzájemná konfrontace. Charta ani v náznaku nezmiňovala trestání někoho, kdo studenou válku prohrál. Tím se výrazně lišila od smlouvy z Versailles i od uspořádání po 2. světové válce. Pokud jde o mezinárodní bezpečnost, podtrhla, že všechny neshody se budou řešit výlučně mírovými prostředky a že bezpečnost bude nedělitelná – tedy, že nelze upevňovat bezpečnost jedněch na úkor bezpečnosti jiných států. Vývoj však šel podstatně jiným směrem.
Již před šesti lety John Ikenberry a Daniel Deudney, dva přední američtí experti, bilančně upozorňovali na rozdíly v bezpečnostním chování USA a SSSR/Ruska. Na jedné straně vysoce ocenili, že Moskva dobrovolně stáhla všechna svá vojska z východního Německa a z ostatních bývalých satelitních států.
Až teprve poté došlo i k rozpadu SSSR, což už ale nebyl výsledek studené války, jak dnes mnozí tvrdí. Byl to výsledek faktu, že jeden mocichtivý, ambiciózní opilec se za zády tehdejšího sovětského prezidenta dohodl spolu s tehdejšími představiteli ostatních svazových republik na zániku SSSR a na vytvoření nových nástupnických států.
Mimo hranice nově vzniklé Ruské federace tak zůstalo nějakých 25 miliónů lidí ruské národnosti. A právě tady oba američtí univerzitní profesoři vidí vážný zlom a především pak odklon od ducha Pařížské charty. Americkým administrativám vytýkají, že se pak zachovaly jednostranně: všude a všemožně podporovaly nejrůznější aktivity směřující k dalšímu a dalšímu oslabování Ruska a rozsáhle podporovaly vlastní stoupence s cílem co nejsilněji se uchytit tam, odkud jsou vytlačováni Rusové. Zmínění profesoři již před těmi šesti lety napsali, že kdyby Gorbačov býval věděl, k čemu jeho vstřícnost povede, určitě by země někdejší Varšavské smlouvy tak rychle a bezelstně nevyklidil. Ikenberry s Deudneym navíc už tehdy předpověděli, že dojde ke střetu kvůli poloostrovu Krym, kam Rusové americkou flotilu (která už mezitím skutečně začala pronikat do Černého moře) v žádném případě nepustí. Na jejich prognózu nakonec skutečně došlo.
Postup Moskvy byl přitom jasně v rozporu s často připomínaným Budapešťským vyhlášením z roku 1994 i se zásadami Charty OSN, jakož i s podstatou tzv. helsinského procesu zaměřeného na bezpečnost a spolupráci v Evropě. Proto se dočkal příkrého odsouzení zejména v závěrečném vyhlášení summitu NATO konaného ve Walesu v září loňského roku. Je tu však jedno podstatné ale: anexi Krymu v žádném případě nelze vydávat za projev „ruského nesmíření se“ s výsledky studené války.
Pokud se Rusové s něčím nedokážou smířit, pak je to vývoj, který nastal nějakých deset let po jejím skončení. Jde zejména o souběh první vlny rozšiřování NATO a vzdušné války proti Srbsku, která neměla mandát RB OSN a odhalila zcela přehlíživý vztah USA k Rusku. K tomu se přidaly další dvě vlny rozšiřování NATO směrem k Moskvě. Stoupenci tohoto pohybu (USA, NATO i naprosto většinový proud u nás) argumentují „šířením hodnot vyspělého západního světa“ dále na východ. Ale výše vzpomínaní američtí profesoři namítají, že to je jen líbivá fasáda pro naivní konzumenty, použitá k zastření reálného faktu, že tu jde o cílevědomé šíření sféry západního vlivu bez ohledu na bezpečnostní zájmy Ruska.
Docházejí dokonce k závěru, že pokud někdo systematicky porušoval ducha Pařížské charty, pak to nebylo Rusko, ale Spojené státy. Moskva podle nich prostě jedná jako mocnost tlačená stále více do kouta, což jen posiluje její dlouholeté obavy z obklíčení, zatímco USA se chovají jako rozpínavá a bezohledná velmoc, jejímž cílem je soustavné, nezastřené oslabování Ruska. V tomto kritickém přístupu se s nimi shoduje i řada dalších z amerických profesorů. Například John Mearsheimer, jinak skutečně tvrdý ofenzívní realista, americkým administrativám otevřeně vytýká, že i v samotném Rusku rozsáhle podněcovaly a podporovaly aktivity, které by mohly vést k další „barevné revoluci“. To podle něho v Moskvě dále posílí strach a pocit ohrožení.
Zároveň s tím se neváhá zeptat, jak by se asi chovaly samotné USA a jejich obdivovatelé, kdyby se naopak Rusové snažili vyvolávat změnu politického uspořádání přímo u nich, na jejich území, v jejich systému. Diskuse v samotných USA ukazuje, že chování současného ruského prezidenta sice může oprávněně budit nejrůznější kritiku, ale nelze je demagogicky prezentovat jako snahu měnit evropské uspořádání vzniklé po studené válce. Je to totiž přesně naopak: jednání Kremlu, jakkoli kritizovatelné, je reakcí na výrazné změny, s nimiž je Rusko konfrontováno až posledních patnáct let.
Uverejnené v denníku Právo 18.2.2015
Publikované so súhlasom autora
ilustračné foto: pixabay.com
