V současné době je v médiích často popisováno dění v Sýrii, a to především v návaznosti na pád tamního režimu B. Assada. Je to jen dobře. Sýrie totiž byla dosud spíše přehlížena, a to neprávem. Sýrie přitom představuje neobyčejně zajímavý stát, s bohatou historií, a neméně pestrou současností. Pro českého a slovenského občana je navíc exotická Sýrie mnohem bližší, než si většinou uvědomujeme.
Blízkovýchodní Sýrie
Sýrie coby jedna z nejvýznamnějších zemí Blízkého východu je nám, obyvatelům Střední Evropy, samozřejmě hodně vzdálená. A to jak kulturně, historicky, ale i svou mentalitou, ve které se obráží myšlenková tradice Blízkého východu. Coby převážně islámská země je nám Sýrie vzdálená i duchovně, nábožensky. Ale už třeba jen fakt, že v Sýrii vždy existovala silná křesťanská menšina, a že v Sýrii je hned celá síť středověkých rytířských hradů z dob křižáckých válek (například známý Krak des Chevaliers, jeden z největších středověkých hradů vůbec) nám napovídá, že tato země je nám i v mnohém blízká.
Pro Čechy a Slováky, a to hlavně pro ty starší, kteří si pamatují dobu socialistického Československa, může ale být Sýrie blízká i jinak. A to ani ne tak země jako taková, ale spíše politický systém, který v Sýrii donedávna panoval.
Socialistické Československo a baasistická Sýrie
Někdejší socialistické, resp. komunistické Československo, a baasistická Sýrie totiž úzce spolupracovaly, a to jak politicky a ekonomicky, ale také vojensky. Kořeny této spolupráce přitom sahají hluboko do historie, do padesátých let minulého století, kdy se teprve rodila moderní Sýrie.
Ještě v době krátce po druhé světové se tehdejší Československo, které sice bylo ještě demokratické, ale již pod výrazným vlivem Sovětského svazu, orientovalo na spolupráci s Izraelem. Československo se přitom na Izrael orientovalo jak z politických, tak i lidských důvodů – nelze zapomenout, že mnozí židé, kteří přišli do Izraele budovat nový židovský stát, byli původně československými občany. Tato proizraelská orientace Československa byla navíc podporována i Sovětským svazem. Tehdejší Izrael byl totiž silně levicově orientovaný, a sovětská vláda doufala, že se Sovětskému svazu podaří Izrael získat do svého područí.
Sovětská podpora Izraele ale skončila již v průběhu padesátých let. Demokratický Izrael se totiž začal orientovat na západní státy, na Francii, Velkou Británii, a zejména na USA, které se staly pro Izrael klíčovým partnerem. A naopak v arabských státech se k moci dostaly levicové režimy. V reakci na to v duchu studené války Sovětský svaz zmrazil své vztahy s Izraelem, a začal podporovat arabské země. To se dotklo i prosovětsky orientovaných států střední Evropy včetně Československa, které také zmrazily vztahy s Izraelem, a začaly spolupracovat s arabskými státy.
Někdejší Československo se tak stalo významným partnerem Sýrie. V první řadě šlo o spolupráci politickou – Československo na půdě OSN podporovalo prakticky všechny kroky Sýrie. Stejně tak oba státy spolupracovaly i ekonomicky – Československo se stalo jedním z největších dodavatelů průmyslových výrobků do Sýrie, a naopak patřilo k velkým odběratelům syrského zemědělství, které dodávalo především bavlnu. Neméně zajímavá byla i spolupráce vojenská, jelikož Sýrie se stala jedním z největších odběratelů československého zbrojního průmyslu, a československé zbraně tvořily nemalé procento výzbroje syrské armády.
Tato blízkost Československa a Sýrie šla ale ještě dál. Ač se to méně ví, jako určitý ideový vzor pro politický systém assadovské Sýrie byl zvolen národně frontovní systém bývalého Československa.
Národní fronta socialistického Československa
Tehdejší Československo bylo klasickým komunistickým systémem. Faktickou moc ve státě držela komunistická strana, ta se řídila komunistickou ideologií, a ve své každodenní politice se držela komunistické praxe. Šlo navíc o režim totalitní, který potlačoval jakoukoliv nezávislou aktivitu obyvatelstva, jakýkoliv nesouhlas či odpor vůči režimu.
Přesto se politický systém komunistického Československa od svého ideového vzoru, Sovětského svazu, významně lišil. Zatímco v Sovětském svazu existovala jen jediná politická strana, komunistická strana, v bývalém Československu (a stejně tak i v NDR a Polsku) existoval oficiálně systém více stran. Vedle komunistické strany tak zde mohla existovat Československá strana lidová a Československá strana socialistická (plus slovenské strany Strana slobody a Strana slovenskej obrody). Nutno ovšem říci, že tyto strany nebyly v rovnocenném postavení s komunistickou stranou, byly jí podřízeny a jejich politika byla řízena pokyny komunistické strany. Nešlo tedy o skutečnou parlamentní demokracii, ale spíše o kvazidemokracii. Přesto už jen samotná existence těchto stran dávaly tehdejšímu Československu nádech demokracie a politické plurality. V oněch malých národně frontovních stranách navíc často působili lidé, kteří již vstupem do těchto stran vyjadřovali svůj nesouhlas s komunistickou ideologií a komunistickým systémem.
Sytém národní fronty přenesený do arabského světa
Právě tento středoevropský národně frontovní systém více stran a nikoliv sovětský model s pouze jednou stranou si při budování svého politického systému vzala za vzor baasistická Sýrie. A to zejména za vlády Háfize Assada, který nastoupil do prezidentského úřadu v roce 1970 – je zajímavé, že H. Assad jako svou inspiraci zmiňoval právě Československo. Již v roce 1972 tak vznikla Pokroková národní fronta (Al-džabha al-wataníja at- taqaddumíja), která sloučila všechny syrské parlamentní strany.
Syrský národně frontovní systém měl oproti svým středoevropským vzorům některé odlišnosti. Předně – vzhledem k tomu, že v Sýrii byl prezidentský systém, mimořádnou úlohu v něm hrála osobnost prezidenta (oproti tomu v ČSSR prezident hrál pouze reprezentativní roli). Prezident měl postavení takřka diktátora; je ale příznačné, že syrský prezident neměl tak silné pravomoci jako v sousedním Iráku (kde také vládla strana Baas). Přesto byla samotná osobnost prezidenta pro syrský politický život určující.
Mimořádnou roli v syrském politickém systému hrála také armáda, zejména úzká skupina vysokých důstojníků. To byl dáno i tím, že armáda celkově měla v Sýrii mimořádně silné postavení, ale i tím, že prakticky od svého vzniku byla Sýrie ve válečném stavu s Izraelem.
Další prvky syrského národně frontovního systému ale byly téměř shodné se středoevropskými systémy. Šlo zejména o samotný princip systému, kdy jedna strana zastávala vůdčí postavení, plnila tak úlohu jakési státostrany. A další, menší strany hrály spíše pomocnou roli.
I v tomto byl ale určitý rozdíl oproti středoevropským státům, jelikož onou klíčovou stranou nebyla komunistická strana, ale strana Baas.
Vedoucí role strany Baas
Zde je třeba podotknout, že strana Baas, Socialistická strana arabské obrody, která je někdy srovnávána s evropskými komunistickými stranami, nebyla komunistickou stranou. Strana Baas, přestože byla socialisticky orientována, vycházela z poněkud jiných ideologických základů. Rozdíl byl třeba už v tom, že strana Baas se orientovala výlučně na arabský svět, na rozdíl od univerzalistické komunistické ideologie. Strana Baas také zcela jinak pojímala pojmy jako je stát, národ – je ovšem třeba říci, že to bylo i tím, že tyto pojmy jsou v arabském světě vnímány jinak než v Evropě.
Strana Baas usilovala o spojení sil všech arabských zemí – s tím, že hlavním úkolem byl boj proti Izraeli. Strana Baas se nicméně prosadila de facto jen ve třech zemích – v Sýrii, Iráku a Libanonu. V dalších arabských státech se strana Baas nedokázala prosadit, nebo byla zakázána.
Některé prvky ale měla strana Baas s komunistickými stranami společné. Onu celkem přirozenou, všem socialistickým stranám vlastní snahu o zlepšení práv pracujících, o zlepšení situace těch nejnižších a nejchudších vrstev obyvatelstva atd. Bohužel, vedle těchto líbivých bodů měla strana Baas s komunistickými stranami středoevropských států společnou i totalitní politickou praxi. Jak Sýrie, tak i Irák se za vlády strany Baas změnily v diktatury. Je ale příznačné, že syrský režim byl o poznání mírnější. Do značné míry to bylo dáno právě i existencí systému Pokrokové národní fronty, ve kterém bylo více politických stran.
Další strany Pokrokové národní fronty
Vedle strany Baas tak v syrském systému pokrokové národní fronty existovaly tyto strany:
Strana arabské socialistické unie, Hizb al-ittihád al-ištirákí al-arabí. Šlo o stranu, hlásící se k myšlenkám egyptského prezidenta G. Násira.
Strana arabských unionistů, Hizb al-wahdawíjín al-ištirákíjín.
Syrská komunistická strana, Al-hizb aš-šujú-í as-súrí. Syrská komunistická strana se přitom v osmdesátých letech rozdělila na dvě strany, na reformní stranu, která usilovala o
demokratický socialismus, a na stranu zastávající naopak tvrdé konzervativní postoje.
Hnutí arabských socialistů, Harakat al-ištirákíjín al-arab, pro které byly vzorem západní socialistické strany. Také Hnutí arabských socialistů se rozdělilo na dvě, silně znesvářené strany.
Demokratická socialistická unionistická strana, Al-hizb al-wahdawí al-ištirákí ad-dímuqrátí.
Všeobecný svaz dělnických odborů, Al-ittihád al-ámm li-niqábát al-ummál. Zjevně plnil roli,
jakou v někdejším komunistickém Československu plnily odbory, resp. ROH.
Všeobecný svaz rolníků, Al- ittihád al-ámm li-l-falláhín.
Svaz revoluční mládeže, Ittihád šabíbat – ath-thawra. Hnutí podobné Svazu socialistické mládeže komunistického Československa, SSM měl dokonce s touto organizací určité kontakty.
Strana demokratické arabské unie, Hizb-al-ittihád al-arabí ad-dímuqrátí.
V Sýrii existovalo ještě několik dalších, menších stran. Šlo především o strany s islámským charakterem, de facto islámské fundamentalisty. Stejně tak v Sýrii existovaly i strany, představující (z evropského pohledu) ultrapravici, zejména Syrská sociálně nacionalistická strana, která se programově hlásila k fašismu. Tyto strany ale na rozdíl od stran Národní pokrokové fronty neměly zastoupení v parlamentu.
Je třeba říci, že i strany existující v rámci Pokrokové národní fronty měly (s pochopitelnou výjimkou strany Baas) jen malý vliv na reálné rozhodování ve státě, což bylo ovšem dáno i celkově slabým postavením parlamentu v syrském politickém systému. Často proto byly tyto strany (podobně jako strany středoevropských národně frontovních systémů Československa či Polska) zesměšňovány, a vžilo se pro ně označení „formální strany“ – strany, které sice existují a mají své zastoupení v parlamentu, ale nemají žádný faktický politický vliv, žádnou reálnou moc. A byla to do značné míry pravda. Tyto strany měly jen omezené zastoupení v exekutivě, a obvykle jen v nižších funkcích. Při svém rozhodování se pak tyto strany řídily pokyny zformulovanými prezidentem a jeho radou, případně stranou Baas. Jejich vliv na politický život v Sýrii byl proto jen minimální.
Přesto by bylo chybou tyto strany podceňovat. Předně – díky svému členství v těchto stranách se jejich členové naučili politické práci, získali schopnost se politicky orientovat, vyznat se v politických procesích. Co je ještě důležitější, tyto strany si vytvořily svou strukturu, svou síť sekretariátů po celé zemi. Tyto strany měly i důležité kontakty, a to nejen na důležitých místech syrské státní exekutivy včetně ministerstev, ale i v zahraničí. Tyto strany, částečně dotované ze státního rozpočtu, měly i svůj majetek, své finanční zdroje. To vše představovalo nemalý potenciál.
Plně se to projevilo později, po vypuknutí občanské války. Ani tehdy se žádná z menších stran Pokrokové národní fronty nestala významnější politickou silou (opět s výjimkou strany Baas, která se naopak stala významnou oporou systému B. Assada) – i to ukazuje na jejich nižší význam a na to, že nebyly plnohodnotnými politickými stranami. Zato se ale některé z těchto stran staly základem bojujících stran, zapojených do občanské války, např. násirovsky orientovaná Strana arabské socialistické unie. Pravda, tehdy se projevilo, že některé z těchto stran byly formovány spíše lokálně, na základě etnického či dokonce kmenového uspořádání. Ukázalo se dokonce, že některé z těchto stran disponovaly i zbraněmi. Přesto i to ukazuje na význam a potenciál těchto stran.
Dnes je již celý syrský systém Pokrokové národní fronty již pryč. Vzal za své během dlouholeté války, kdy se mnozí příslušníci zmíněných politických stran zapojili do bojů, a leckteří v nich padli, nebo uprchli do zahraničí. A za dnešní situace v Sýrii, po pádu režimu B. Assada, se již tento systém neobnoví. Maximálně je možné, že některé z těchto stran obnoví svou činnost, ve snaze získat podíl na politické moci v zemi. Systém Pokrokové národní fronty jako takový je ale už pryč, obdobně jako tomu bylo ve středoevropských zemích, kde ztuhlé a spíš jen formalistické systémy Národní fronty vystřídala pluralitní demokracie, a volná tvorba politických stran. Přesto nám syrský systém Pokrokové národní fronty a především fakt, že byl vybudován podle vzoru politického systému někdejšího socialistického Československa ukazuje, jak moc je nám zdánlivě vzdálená blízkovýchodní Sýrie blízká. I proto bychom neměli na tento opomíjený, ale přesto pozoruhodný fenomén zapomínat.
* * * * *
Image: https://pixabay.com/sk/illustrations/vlajka-s%C3%BDria-%C4%8Derven%C3%A1-biely-%C4%8Dierna-2317382/, by daniel_diaz_bardillo
