Současný Blízký východ prochází těžkým obdobím. Nejinak je tomu i v případě islámu, ze kterého se v průběhu posledních let na Západě stává nepřítel číslo jedna a snadný prostředek pro mnohé politiky či uskupení k vlastnímu zviditelnění. V našem nazírání problémů Blízkého východu ovšem zapomínáme na dvě věci: islám není jednolitý a už vůbec netvoří příčinu regionálních potíží, Islám není monolit. V současné době můžeme identifikovat jeho následujících pět klíčových socio-politických projevů.
Zaprvé tradiční sunnitský islám, který je vtělen do čtyř zažitých právních škol. Jeho podpůrci, nejen finančními, jsou nejrůznější režimy od egyptského přes marocký či ten ve Spojených arabských emirátech. K tradičním centrům sunnitského učení patří především egyptské učiliště al-Azhar. Tento segment islámu je ovšem dále rozdroben do mnoha dalších trendů: od kvietistických a politice se zcela vyhýbajících přes ty, které agresivně podporují stát, až po ty, které se těm u moci naopak nebojí slovně postavit. Patří sem i celá řada velmi učených a respektovaných duchovních, o kterých, pravda, drtivá většina mladých generací v muslimských zemích nikdy neslyšela.
Druhým projevem je pak salafitský purismus, někdy nazývaný též wahhábismus. Za jeho podporou stojí zejména Saúdská Arábie a některé její náboženské instituce, především univerzita v Medíně. I v rámci tohoto projevu najdeme mnoho často zcela protichůdných názorů.
Třetím projevem je politický islamismus. Ten je zpravidla ztělesňován Muslimským bratrstvem, byť sem spadá mnohem větší spektrum organizací. K jeho podpůrcům dnes patří především Katar a pak celá řada nadnárodních sítí, nejen v arabském světě. I tento projev se různí ve svých politických postojích a návrzích na řešení problémů.
Čtvrtým důležitým projevem je šíitský islám, k jehož propagátorům patří zejména důležitá regionální mocnost Írán. Ani tento projev ovšem nemá jednu podobu a jeho interpretaci různící se od té teheránské najdeme třeba v případě ájatolláha Sístáního v iráckém Nadžafu.
Konečně pátým projevem, který na sebe strhává téměř veškerou naši pozornost, je radikální islamismus. Ten vychází z nejrůznějších zdrojů a nemůžeme ho označit za výhonek pouze jediného z výše zmíněných čtyř projevů. K jeho nejznámějším tvářím dnes patří celá plejáda organizací, které v mediálním prostoru vytlačují kdysi vládnoucí al-Káidu. Vedle organizací Džabhat an-nusra či Ansár aš-šaría se jedná především o takzvaný Islámský stát.
Důležité je to, že tento pátý projev nikdy nebyl masovou záležitostí. Ani radikální organizace samotné se nesnaží oslovovat široké masy, ale cílí na určitý segment společností. Organizace typu Islámského státu představují zcela jasné odmítnutí tradičních zdrojů autority a veškerých normativních náboženských postupů. Navzdory veškeré náboženské rétorice se jedná o globální, chceme-li revoluční a protihegemonická hnutí.
Ovšem z toho, co se dnes odehrává na Blízkém východě, bychom neměli vinit náboženství. Jeho roli bychom neměli pochopitelně ani romantizovat. Náboženství bychom měli brát jako základní stavební kámen identity velké části obyvatel Blízkého východu. Je pak zcela přirozené, že lidé se jím a jeho slovníkem zaštítí při obhajobě téměř jakéhokoliv postoje. Náboženství je pak v mnoha případech využíváno jako opora vzpoury proti státní autoritě, anebo, možná ještě častěji, coby účinný nástroj v rukou celé řady režimů k prosazování nejrůznějších politických cílů.
Neměli bychom se nechávat strhávat jednoduše znějící myšlenkou, podle které když islám nějak „spravíme“, případně ho mávnutím kouzelného proutku zcela vymažeme z myslí lidí, tak všechny problémy v oblasti zmizí. Tyto úvahy jsou pouze ukázkou značné intelektuální lenosti. Neměli bychom zapomínat na to, že celá řada z nářků obyvatel Blízkého východu je oprávněná a že skutečný problém se skrývá v této trojici: politika, ekonomika, bezpečnost.
Neměli bychom se ani uklidňovat vírou, že k vyřešení problémů z naší strany postačí protiteroristická opatření a vojenské intervence. Nepostačí. Pokud bychom skutečně chtěli situaci začít napravovat, museli bychom se zamyslet nad zásadní rekonfigurací mocenských struktur, přeorientováním mnoha aspektů zahraniční politiky předních světových mocností, vyřešením lokálních konfliktů (od Sýrie přes Libyi až po Jemen) a ukončení arabsko-izraelského konfliktu.
Blízkovýchodní státy pak musí přistoupit k zásadní změně vzdělávání a reformě – či v mnoha případech teprve budování – politických, ekonomických a bezpečnostních institucí. Je to cesta mnohem delší a náročnější než stavění plotů a bombardování nepřítele, ale je to cesta jediná, pokud nechceme, aby bylo ještě mnohem hůř.
O autorovi: Ondřej Beránek, arabista a islamológ, riaditeľ Orientálního ústavu Akademie věd ČR.
Vyšlo v Lidových novinách 28. januára 2016. Publikované s láskavým súhlasom autora.
Ilustračné foto: pixabay.com
