Islámská republika Afghánistán – hornatý, vnitrozemský stát ve Střední Asii, který hraničí na západě s Íránem, na jihovýchodě s Pákistánem a Indií. Na severu má hranice s Turkmenistánem, Uzbekistánem a Tádžikistánem a navíc krátkou hranici s Čínou.
Navzdory drsným horám a pouštím zmítaly bez přestání zemí války o obchod a moc. Ve starověku si zemi podmanil Alexander Veliký. V 7. století ji ovládli Arabové, kteří obrátili místní obyvatele na islám. V 19. století začaly ovlivňovat vývoj regionu V.Británie (jako důležitý strategický bod pro ovládnutí Indie) a Rusko (pro posílení ruského vlivu v Střední Asii). V důsledku toho získal A. charakter nárazníkového státu mezi ruskou a britskou sférou vlivu.
V 19. století a na začátku 20. století vedla V. Británie v A. tři války. První válka v letech 1838 – 1842 skončila porážkou Britů. V druhé válce v letech 1878 – 1880 získala V. Británie kontrolu nad Chajbarským průsmykem, který představoval důležitou spojnici mezi dnešním Pákistánem a Střední Asií a umožňoval kontrolu nad afgánskou zahraniční politikou. V roce 1893 získala V. Británie území Paštúnů, které pak připojila k tehdejší Britské Indii. Mezi Britskou Indií a Afgánistánem byla vytyčená nová hranice (tzv. Durandova linie), která však nepřihlížela na etnická a geografická hlediska. Mezi ruskými a britskými državami, které se nesměly vzájemně dotýkat, vznikl protáhlý severovýchodní výběžek (údolí řeky Vachán) tvořící krátkou hranici s Čínou. Ve třetí válce v roce 1919 získal A. nezávislost.
Pro vývoj v oblasti jsou důležité afgánsko-pakistánské vztahy, které jsou ovlivněné sporem o kontrolu nad územím paštúnského etnika. Paštúni žijí na obou stranách společné hranice, díky rozdělení Britské Indie v roce 1947. A. toto rozdělení nikdy neuznal, což následně ovlivnilo rozdílnou strategickou orientaci obou zemí: zatímco A. získal podporu Sovětského svazu, Pákistán akceptoval pomoc USA.
Vývoj v A. vždy ovlivňovalo složité mnohonárodnostní složení obyvatelstva. Nejpočetnější skupinu tvoří Paštúni, kteří žijí na východě a jihovýchodě země (asi 10 mil. jich však žije v Pákistánu). Druhou nejpočetnější skupinu obyvatelstva tvoří Tádžikové (asi 4,5 mil.), kteří žijí na severu země podél hranice s Tádžikistánem. V severozápadních nížinách žijí Uzbekové (asi 1,5 mil.). Stejně početná je i persky hovořící skupina šíitských Hazárů. V zemi dále žijí silné turecké etnické skupiny Turkmenů (0,5 mil.), Kirgizů (0,2 mil.) a další menší etnické skupiny.
V politickém životě měli vždy rozhodující úlohu Paštúni, z kterých se povětšině formovala místní politická elita. Válka afgánských mudžahedínů proti sovětské vojenské přítomnosti v letech 1979 – 1988 však jejich vliv oslabila. Hlavní představitel afgánského džihádu G. Hekmatjár byl sice Paštún, jeho fundamentalistickou Islámskou stranu (Hizbe islamí) všestranně podporoval Pákistán, ale nedokázal vytvořit jednotnou frontu odporu. V průběhu sovětsko-afgánské války (→) se tradiční etnická rivalita ještě vyostřila v důsledku závazků jednotlivých skupin vůči nositelům zahraniční pomoci islámského světa a Západu.
Vedle Hizbe islamí se zformovala další tři etnicko-politická seskupení: proíránská Strana jednoty (Hizbe vahdat) šiitských Hazarů v čele s A. Mazárím, umírněné Islámské společenství (Džamíate islamí) persky hovořícího etnika Tadžiků a formace turecko-mongolského etnika Uzbeků pod vedením generála R. Dostúma.
V roce 1992 ovládla hlavní město Kábul koalice Tadžiků a Uzbeků vedená vojenským velitelem A. Masúdem a vytvořila Afgánskou islámskou republiku. V roce 1993 se do čela prosadil vůdce Džamíate islamí B. Rabbání, který se nechal zvolit za šéfa afgánského státu. Spojenectví těchto různorodých sil, vytvořené s cílem získat politickou moc v hlavním městě, však mělo jen dočasný charakter. Docházelo k permanentním vojenským konfliktům. Uskutečnilo se několik pokusů o smír, ale řešení vleklé krize to neovlivnilo, protože ústřední vládu většina polních velitelů neuznávala. Do řešení krize se pokusila zasáhnout i OSN, která v roce 1995 připravila mírový plán na odevzdání moci zvolené vládě.
V tomto čase se však na scéně objevila nová vojensko-politická síla – radikální sunnitské hnutí Taliban, kterému se za pomoci Pákistánu podařilo v roce 1996 dobýt Kábul a vytlačit své odpůrce na severovýchod země. Protože v A. se poražení vždy spojují proti vítězovi, vojenské síly afgánského prezidenta B. Rabbáního a tadžického generála A. Masúda se na severu země spojily s jednotkami uzbeckého generála Dostúma. Uzavřeli volnou alianci s šíitskými Hazary, kteří ovládali strategicky významné oblasti na severozápad od hlavního města. Jejich politickým představitelem se stal bývalý prezident B. Rabbání, kterého OSN nadále uznávala za hlavu afgánského státu. Když USA a V. Británie začaly v říjnu 2001 letecké bombardování A., všechny tyto skupiny vytvořily tzv. Severní alianci s cílem svrhnout vládu Talibánu.
USA a V. Británie zahájily v rámci boje proti terorizmu operaci pod názvem Trvalá svoboda (Enduring Freedom). Měla formu leteckých útoků proti výcvikovým táborům teroristů a vojenským zařízením Talibanu. Jednotky Severní aliance, za podpory intenzivního leteckého bombardování, dobyly koncem roku 2001 hlavní město Kábul a o měsíc později spolu s americkými jednotkami největší základnu teroristů – jeskynní systém Tora Bora. Po obsazení Kandaháru vláda Talibanu padla, ale Usamu bin Ládina ani Muhammada Umara se nepodařilo chytit.
S cílem vyplnit politické vakuum v zemi se v Petersbergu (Německo) pod patronátem OSN konaly politické rozhovory hlavních afgánských frakcí o budoucnosti země. Byla podepsána dohoda o vytvoření přechodné vlády v čele s uznávaným paštúnským vůdcem Hamídom Karzaím. V roce 2002 se v Kábulu konalo zasedání kmenového shromáždění (Velká džirga), které přes neshody a složitá jednání potvrdilo složení mnohonárodnostní dočasné vlády a jmenovalo do voleb H. Karzaího prezidentem.
Rada bezpečnosti OSN (RB) reagovala na závěry bonnské konference přijetím rezoluce č. 1386/2001, která schválila mandát mise Mezinárodní bezpečnostní a pomocné síly (International Security Assistance Force – ISAF) jako operace na podporu bezpečnostních složek a státního aparátu. Další rezolucí č. 1401/2003 schválila vytvoření Pomocné mise OSN v Afgánistánu (United Nations Assistance Mission in Afganistan – UNAMA) s mandátem integrovat aktivity 16 – ti agentur OSN, afgánské vlády a mezinárodních nevládních organizací působících v zemi. Následně Rada NATO rozhodla o rozšíření o týmy na rekonstrukci provincií. Byla tak zahájená prvá etapa postupného rozšiřování působnosti mise na všechny provincie. Šlo o reakci na skutečnost, že i po likvidaci hlavního odporu Talibanu zůstává základním problémem tradiční roztříštěnost země. Rozšíření moci centrální vlády mimo hlavní město, kterou kmenoví vůdcové v celé historii A. uznávali jen výjimečně, se však ukazuje jako velmi složitý úkol. Místní velitelé jsou sice z větší části loajální k centrální vládě, ale ve vnitřních záležitostech provincií disponují jen oni reálnou autoritou.
V roce 2004 Velká džirga schválila novou ústavu, která zachovává islámský charakter státu, zaručuje silné postavení prezidenta (zahrnuje i úlohu premiéra), zlepšuje postavení menšinových jazyků, zaručuje v A. zatím nevídané práva ženám a náboženským menšinám. Koncem roku 2004 byl v řádných volbách znovu zvolen prezidentem H. Karzáí. V roce 2005 se konaly několikrát odložené všeobecné parlamentní volby. Parlament má podle ústavy významné pravomoci. Prezident ho nemůže rozpustit, musí potvrdit členy vlády a některé vysoké úředníky. Politické síly v parlamentu však zůstávají rozdrobené podle regionálních a etnických hledisek. Politická situace je velmi křehká, přispívají k tomu časté násilné útoky Talibanu. Problémem je i přetrvávající korupce a velká produkce opia.
ilustračné foto: pixabay.com
