Ještě nedávno byla Eritrea pro většinu Evropanů jen jakousi vzdálenou, bezvýznamnou africkou zemí. A je pravděpodobné, že mnozí ani nevěděli, že takový stát vůbec existuje. Současný příliv migrantů, z nichž významná část pochází právě z Eritreje, však tuto situaci zcela mění. Eritrea se tak dostává do hledáčků médií, ale získává si i pozornost celé řady občanů.
Eritrea bývá často v médiích označována jako africká Severní Korea. Je vnímána jako brutální diktatura, jako nezmilitarizovanější stát Afriky. Toto označení je ale v mnohém povrchní a zavádějící a je typickým důsledkem západního smýšlení, které až příliš často hodnotí různé státy bez hlubšího pochopení tamní reality. Častým je také odsuzující postoj, který do jisté míry neumí rozlišovat mezi různými druhy diktatur a všechny hází do jednoho pytle. V důsledku toho si často zapomínáme klást otázku, proč vlastně tomu tak je a proč daný stát je takovým, jakým je. To, jak je takovýto přístup krátkozraký, ukazují neblahé zkušenosti z politiky západních států vůči oblasti severní Afriky a Středního východu, která vedla k nástupu Islámského státu, celé řadě občanských válek a současné uprchlické krizi.
Již samo označení Eritreje coby africké Severní Koreje je zavádějící a je typickým důsledkem nízké schopnosti rozlišovat mezi jednotlivými druhy diktatur. Opomineme-li zeměpisnou aj. odlišnost, pak nápadné jsou i další rozdíly. Zásadní rozdíl je v politickém systému, kdy eritrejský systém nemá nějakou totalitní, vše vysvětlující ideologii, jakou je v Severní Koreji ideologie ču-čche či jakou byla v bývalém východním bloku ideologie marxismu-leninismu. Na rozdíl od Severní Koreje Eritrea není tak dokonale uzavřená, o čemž ostatně svědčí i onen nekončící tok uprchlíků. Významným rozdílem je i zahraniční politika. Zatímco Severní Korea se spokojuje jen s občasným vyhrožováním svým jaderným arzenálem a její politika je zaměřena spíše dovnitř státu; Eritrea již od svého etablování vede ambiciózní a agresivní zahraniční politiku, poněkud překvapivou na stát její velikosti.
Eritrea tak postupně vedla konflikty prakticky se všemi svými sousedy. Zásadní byl pro Eritreu konflikt s Etiopií, na které si ostatně vydobyla svou samostatnost a se kterou má stále velmi napjaté vztahy. Nepřátelské vztahy má Eritrea s Jemenem, se kterým vedla krátký konflikt o Haníšské ostrovy. Krátký konflikt měla Eritrea také s malým, ale strategicky významným Džibuti. Napjaté vztahy měla Eritrea se Súdánem, kde podporovala tamější povstalecké jednotky. Eritrea se také výrazně zapojila do občanské války v Somálsku. Eritrea je tak v mnohém podobná spíše Iráku Saddáma Husajna, který si postupně znepřátelil prakticky všechny okolní státy a vedl s nimi řadu válek (iránsko-irácká válka atd.).
Jaká tedy dnešní Eritrea je? Proč je taková, jaká je; kde je příčina jejího dnešního stavu? A jaký lze očekávat její další vývoj? Chceme-li si zodpovědět tyto otázky, je třeba se vrátit poněkud do historie.
Kořeny dnešního stavu Eritreje lze hledat již v dobách za boje za nezávislost na Etiopii, který vypukl již v šedesátých letech. Tehdy se v Eritreji vyprofilovaly dvě opoziční hnutí, která měla pro historii Eritreje zásadní význam. Prvním hnutím byla Eritrejská osvobozenecká fronta ELF, pro kterou byla příznačná její muslimská orientace. ELF se orientovalo pouze na snahu o samostatnost země a do jisté míry postrádalo nějakou hlubší představu o tom, jak by Eritrea po svém osamostatnění měla vypadat. ELF se také snažila své požadavky prosazovat spíše politickou, mírovou cestou.
Z ELF se brzy vydělila Eritrejská lidová osvobozenecká fronta EPLF. Od ELF se EPLF odlišovala nejen svou křesťanskou orientací, ale také svým sociálním zaměřením, snahou o sociální revoluci ( zde je nutno podotknout, že tato sociální orientace nebyla marxistická, ale spíše národně socialistická a EPLF tak mělo blízko především arabské straně BAAS, resp. jejím jednotlivým národním odnožím). EPLF se od ELF odlišovala také svým radikalismem a mnohem aktivnějším vojenským přístupem. EPLF tak zahájila otevřený vojenský odpor proti ústřední etiopské vládě – a nutno podotknout, že tento boj byl velice úspěšný. A dalo by se říci, že nebýt masivní vojenské pomoci Sovětského svazu a Kuby (která v Etiopii udržovala početný vojenský kontingent) etiopskému režimu, odtržení Eritreji by se uskutečnilo mnohem dříve.
Již tehdy se projevily některé velice zajímavé prvky, které zásadně ovlivnily další osud země. U EPLF byla patrná její snaha o politickou dominanci, která se projevovala neochotou k toleranci nějaké další, osvobozenecké skupiny. EPLF dokázala realizovat i poměrně odvážnou a pragmatickou politiku, kdy se dokázala spojit s dalšími etiopskými odbojovými skupinami bojující proti marxistické vládě, především s organizací TPLF/ EPRDF pozdějšího etiopského prezidenta M. Zenawiho. Plně se ale také potvrdila značná bojovnost Tigrejců, která se ostatně projevila již za italské kolonizace. Dlouholetá národně-osvobozenecká válka pak tento rys ještě více zvýraznila. Vyrostly tak celé generace, které neznaly nic jiného než válečný stav a které neuměly nic jiného, než bojovat. Tyto prvky se pak pochopitelně projevily i v dalším osudu země. Zde lze tak hledat příčiny výše zmíněných konfliktů se sousedními státy, ale také dnešní situace.
Jaká tedy dnešní Eritrea je? A co vlastně lze od tamního režimu čekat?
Eritrea je skutečně diktaturou. Nedemokratické rysy se v Eritreji projevovaly již od jejího osamostatnění. Tehdy se Eritrejská lidová osvobozenecká fronta EPLF transformovala do politické strany PFDJ (Lidová fronta za demokracii a spravedlnost). Hlavní představitel EPLF, Isaias Afwerki se stal prezidentem země. PFDJ sestavila prozatímní vládu, která měla Eritreu dovést k řádným volbám; ty se ale nikdy nekonaly. Začaly se tak plně projevovat nedemokratické až totalitní rysy nového režimu. PFDJ se stala jedinou politickou stranou v zemi, vznik dalších politických stran nebyl povolen (existuje několik dalších stran, např. Eritrejská demokratická strana, jedná se ale o politická uskupení existující v exilu, která tak na dění v Eritreji nemají žádný reálný vliv). Ekonomika začala mít silné etatistické prvky, což bylo v ostrém protikladu se sousední Etiopií, která naopak začala realizovat liberalizační ekonomické reformy. Moc se čím dál více soustřeďovala do rukou prezidenta I. Afwerkiho, který i díky tomu vládne dodnes.
Tyto tendence ještě více posílila válka s Etiopií, která proběhla v letech 1998-2000. Ta přinesla především zásadní posílení úlohy armády ve státě. Vliv armády brzy přerostl přirozené hranice problematiky obrany země. Armáda se postupně stala klíčovou institucí ve státě a významně se podílí na rozhodování o každodenní politice státu.
Právě tento prvek v mnohém vypovídá o militaristickém charakteru eritrejského režimu. Armáda je mnohem důležitější, než se může zdát. Na první pohled se eritrejská armáda nijak nevymyká. Je sice na africké poměry relativně početná (cca 47 tis vojáků), vzhledem k velikosti populace země (cca 6 mil. obyvatel) to není nijak zásadní číslo (např. někdejší komunistické Československo mající 15 mil. obyvatel si vydržovalo armádu čítající 200 tis vojáků). Stejně tak vojenské výdaje pohybující se kolem 6% jsou nadprůměrné, nejde ale o nijak výjimečnou hodnotu. Mnohem zásadnější je ale postavení armády ve státě. Armáda buď přímo anebo prostřednictvím napojených institucí ovládá převážnou většinu podniků a firem v zemi, má tak zásadní vliv na ekonomiku státu. Významným prvkem je tzv. Národní služba, která se týká každého občana a která navazuje na základní vojenskou službu, oficiálně trvající 18 měsíců (což není nijak výjimečná hodnota – např. Izrael má tříletou vojenskou základní službu). V rámci této Národní služby musí Eritrejci pracovat pro stát – v různých státních institucích, firmách, ale také v zemědělství atd. Tato služba státu přitom prakticky není nijak placená – a její podmínky se navíc často podobají spíše otrocké práci. Běžným prvkem je neúměrná práce, bití, mučení atd. Národní služba je přitom běžně různě prodlužována, v mnoha případech dokonce opakovaně. Relativně krátká základní vojenská služba se tak může protáhnout i na deset let, podle některých svědectví dokonce ještě déle. Právě neúměrně dlouhá, ponižující práce pro stát je ostatně hlavním důvodem současné vlny uprchlíků. Národní služba pak armádním špičkám přináší nejen osobní obohacení, ale také významný politický vliv.
Právě vysoký vliv armády v mnohém vypovídá o politickém charakteru země. Jak již bylo zmíněno, Eritrea se významně liší od států bývalého komunistického bloku. Neopírá se o nějakou komplexní politickou ideologii, jakou byl marxismus-leninismus. Eritrea ale není ani pouhou osobní diktaturou obvyklou v afrických zemích, stojící jen na existenci jednoho „silného muže“ (např. Demokratické Kongo a celá řada dalších států). I. Afwerki má sice rozsáhlé pravomoci a je symbolem moci ve státě, jeho rozhodování je ale zásadně ovlivněno a do jisté míry determinováno i názory stranických, resp. armádních špiček (což v mnoha případech je totéž). Nemůže si tedy dělat, co chce, byť právě to si mnoho Evropanů představuje. Samo hypotetické odstranění diktátorsky vládnoucího prezidenta by tak zřejmě toho moc nezměnilo.
Je ostatně otázkou, zda v současné době existuje pro Eritreu nějaká reálná politická alternativa a zda by zde mohl existovat nějaký jiný systém než současný diktátorský režim. Je nutno připomenout, že také sousední Etiopie představuje systém jedné politické strany s velmi silnými pravomocemi prezidenta – a Etiopii tak rozhodně nelze považovat za demokracii. Diktátorský režim panuje i v sousedním Súdánu a dalších zemích regionu. Neblahé zkušenosti z konfliktu z let 1998-2000 pak mnohé eritrejce vede k závěru, že právě autoritativní systém je jedinou možnou obranou proti případné válce s Etiopií. Armáda pak má dosud jistou aureolu z doby boje o nezávislost. Tento dojem pak pochopitelně zdůrazňuje i rozsáhlá vládní propaganda. Země navíc nemá žádné demokratické tradice, na které by bylo možno navázat. Režim jako takový má tak stále ještě určitou podporu mezi obyvatelstvem.
Lze tedy konstatovat, že i přes všechny současné problémy je eritrejský systém poměrně stabilní. Během více než dvou desetiletí existence se režim dokázal postupně vypracovat a zdokonalit, v některých směrech státní mašinérie funguje až překvapivě dobře. Relativně stabilní je i ekonomická situace. Eritrejská ekonomika ve svých absolutních hodnotách i nadále zůstává velice slabá, země ale není ohrožena hladem, jak je tomu u řady jiných afrických států. Režim si dokázal postupně vytvořit i určitou střední třídu, která je sice relativně nepočetná, o to více je loajální vůči politice státu. Případnou opozici pak režim dokáže eliminovat, jak ukázalo např. potlačení povstání v r. 2001. Pozice režimu posiluje i již zmíněná poměrně odvážná zahraniční politika, ve které je eritrejská diplomacie schopna i překvapivých kroků. Eritrea tak v posledních letech začala výrazně spolupracovat se Súdánem, se kterým přitom měla v devadesátých letech velice napjaté vztahy – a to zjevně jen kvůli tomu, že tamější režim je v čím dál ostřejším konfliktu s Etiopií. Tato spolupráce včetně spolupráce vojenské je přitom čím dál intenzivnější a je tak zásadním prvkem čím dál zřetelněji se rýsujícího napětí mezi Súdánem, Eritreou na straně jedné a mezi křesťanskými státy, především Etiopií, Jižním Súdánem a Ugandou na straně druhé. Obdobně tak Eritrea začala rozvíjet v r. 2008 spolupráci s ambiciózním Íránem, který má mocenský zájem o strategickou oblast Rudého moře. Poněkud paradoxně zároveň Eritrea udržuje velice dobré styky s Izraelem; stát tak je evidentně ochoten a schopen spolupracovat s každým státem, který mu dokáže přinést nějaký užitek. Eritrejská zahraniční politika je tak až neuvěřitelně pragmatická, dokáže velice snadno měnit strany a Eritrea tak není závislá na vůli západních států. Ostatně, i válka s mnohonásobně silnější Etiopií ukázala, že eritrejský systém má až překvapivou schopnost přežít.
Je ale velice diskutabilní, zda tento stav může vydržet i do budoucnosti. Je zřejmé, že ve svém hlavním cíli, tj. dosažení sociální spravedlnosti režim zdaleka nedosáhl svých deklarovaných cílů. Obdobně jako v mnoha jiných státech se ukázalo, že direktivně řízená etatistická ekonomika nedokáže zajistit ani zlepšení životní úrovně, ale ani nějakou dlouhodobou perspektivu. Právě ona značná deziluze a neexistence perspektivy spolu s nepopulární Národní službou je tak jedním z hlavních důvodů současného exodu eritrejců. Tomuto exodu vláda nijak zvlášť nebrání a z krátkodobého hlediska jí v lecčem spíše vyhovuje, z dlouhodobého hlediska je ale tato politika problematická. Převážně totiž odcházejí mladí, často také vzdělaní lidé a je zřejmé, že právě tito lidé budou Eritreji a její ekonomice chybět. Vše přitom naznačuje, že situace se nebude nijak lepšit a spíše se bude zhoršovat. Problematická je i politická situace země. Fakt, že země je dlouhodobě ovládána jednou stranou obdobně jako v mnoha jiných zemích vede postupně k politické a myšlenkové stagnaci. V neposlední řadě problémem režimu je i vysoký věk prezidenta I. Afewerkiho (nar. 1945), vedle kterého se zatím nevyprofiloval nějaký nástupce. Současný až přílišný vliv armády na politiku státu přitom naznačuje, že v případě úmrtí I. Afewerkiho by se moci mohl ujmout někdo ještě radikálnější a ambicióznější, který by se chtěl vyprofilovat jako „ nový silný muž“ (obdobný děj přitom proběhl v řadě dalších států Afriky, např. v nedalekém Jižním Súdánu) a který by sáhl k ještě razantnějším krokům k udržení systému. Je proto pravděpo-dobné, že současný proud uprchlíků z Eritreje bude pokračovat a v blízké budoucnosti nejspíš ještě zintenzívní. Zároveň je ale patrné, že nějaký neuvážený zásah ze strany západních států by mohl situaci ještě zhoršit, jak ostatně ukazují zkušenosti z Iráku, Libye a dalších států. Budoucnost Eritreje tak nadále zůstává velice nejistá.
