Jednou z velkých otázek, které čekají Evropskou unii, a která se jistě stane i tématem nadcházejících voleb do Evropského parlamentu, je otázka reformy rozhodovacích procesů EU, a s tím i spojená otázka práva veta. Tedy téma, které se v evropské politice pravidelně objevuje, a které přesto dosud nebylo uspokojivě vyřešeno.
Je přitom zřejmé, že tato otázka bude velice ožehavá, a že se stane předmětem řady ostrých střetů mezi jednotlivými politickými a myšlenkovými proudy v EU. V zásadě jsou zde dva přístupy. Na jedné straně jsou eurofederalisté, kteří by nejraději právo veta okamžitě zrušili, aby bylo možné snadněji dosahovat shody při řešení jednotlivých problémů. A na druhé straně je zde početný tábor euroskeptiků či vysloveně nacionalistů, pro které je právo veta výrazem národní suverenity, o kterou by daný stát přišel, pokud by bylo právo veta zrušeno (což ovšem vůbec není pravda). Mezi těmito extrémy se pak pohybují bohužel jen nepočetné strany, které prosazují nějaké kompromisní řešení, které mají snahu tento problém skutečně řešit, a ne se jen na něm politicky profilovat.
Onen fanatismus, který se přitom objevuje na obou stranách, je přitom nesmyslný, a věci samotné jen škodí. Eurofederalisté často zapomínají, že nemalá část obyvatelstva Evropské unie si přeje, aby zde i nadále existovaly národní státy (což zdaleka ještě neznamená nacionalismus), a aby i tyto státy měly své pravomoci, svá práva. A na druhé straně euroskeptici často zapomínají, že pokud by bylo právo veta zrušeno, pak by ve stejné situaci byly i další členské státy EU. Všechny členské státy by tedy měly stejná práva, nikdo by nebyl nijak znevýhodněn. Je to tedy obdobné jako v manželství, kdy oba manželé vstupem do manželství sice ztrácejí část své suverenity (nikoliv ovšem suverenitu jako takovou), ale každý stejně velkou. Každý z manželů jen musí brát víc ohledů na toho druhého (a stejně tak by i v případě zrušení práva veta jednotlivé státy musely brát více ohledů na další členské země. A každý z manželů i nadále zůstává sám sebou, má právo na své názory, svou svobodu.
Snaha zrušit či omezit právo veta přitom má svou racionalitu, a rozhodně není jen nějakým přáním, či dokonce diktátem Evropské komise. Právo veta totiž rozhodně není nástrojem ideálním. Uvědomme si situaci, ve které se Evropská unie nachází. Evropská unie má v současnosti 27 členů, kteří dohromady mají cca 450 milionů obyvatel. Jednotlivé státy mají přitom různou velikost, různé počty obyvatel. Existují zde jak státy malé, jako je např. Slovinsko s cca 2 miliony obyvatel, ale i velké státy, jako je Německo, mající 86 milionů obyvatel (opomiňme to, že jednotlivé státy mají odlišnou ekonomickou úroveň, a jednotlivé státy také různě přispívají do společné pokladny). Každý z jednotlivých států má ale stejné právo veta. Řekneme, že se 26 států, reprezentujících téměř oněch 450 milionů obyvatel, dohodne na jedné věci, kterou považují za správnou, užitečnou. A jeden jediný stát, zastupující třeba jen ony 2 miliony obyvatel (jak je tomu v případě Slovinska), se rozhodne jinak, a díky svému právu veta dokáže danou věc (kterou ostatní státy považují za dobrou) zcela zastavit. Je něco takového správné, je něco takového demokratické?
Právě tento fakt si zjevně neuvědomují mnozí tvrdošíjní zastánci práva veta. A je příznačné, že žádný z oněch zastánců práva veta nedokázal zatím nabídnout žádné řešení této situace, žádnou kvalitativně vyšší alternativu.
Je přitom zřejmé, že řešením této situace není kompletní přechod na rozhodování tzv. kvalifikovanou většinou, které platí u celé řady rozhodnutí EU, kdy se poměřuje nejen počet zemí hlasující pro daný návrh, ale také počet obyvatel. Princip rozhodování kvalifikovanou většinou je bezesporu správným nástrojem. Hodí se ale jen pro některé zákony, pro určité situace. Jeho aplikace na všechny situace by navíc znevýhodnila malé země, a naopak zvýhodnila země velké – ostatně, právě proto bylo právo veta zavedeno. Pouhý přechod na rozhodování kvalifikovanou většinou tak nemůže být řešením univerzálním, platícím na všechny situace.
Tento problém dál umocňuje i fakt, že Evropskou unii čeká další vlna rozšiřování. EU se tak rozšíří o nové státy, mezi nimiž budou jak státy malé (balkánské státy), tak i státy velké, kdy se jako čím dál reálnější jeví vstup Ukrajiny do EU. Spolu s tímto rozšiřováním pochopitelně musí přijít i reforma rozhodovacích mechanismů v rámci EU.
Jakýmsi řešením tohoto problému by mohlo být vytvoření nového mechanismu, který by nahrazoval právo veta, a který by neznamenal jen přechod na hlasování kvalifikovanou většinou. V tomto mechanismu by jednotlivý stát již nemohl vetovat, zcela zastavit určitý zákon EU. Ale např. za výše popsané situace, kdy by se většina členských států EU (spolu s Evropskou komisí) rozhodla pro nějaký zákon, pak by daný stát mohl dosáhnout toho, že by tento zákon neplatil na jeho území. Stát by se tak – po patřičné diskusi s Evropskou komisí – vyloučil z jeho platnosti. Stejně tak pokud by se EU, resp. většina členských zemí EU rozhodla pro určitou politiku, včetně politiky vůči třetím zemím, a nějaký stát by s takovou politikou nesouhlasil, pak by tento stát měl právo se takové politiky neúčastnit (měl by ovšem jasně vysvětlit, jaké důvody jej k tomu vedou). Působí to možná jako jisté vyhýbání povinnosti, je ale třeba si uvědomit, že něco obdobného platí i dnes, kdy jednotlivé státy mají své vlastní zákony, které platí jen na jejich území (a nikoliv na území dalších států EU). Na druhou stranu by tento stát již nemohl ovlivnit či zamezit aplikaci daného zákonu v ostatních zemích EU, případně realizaci nějaké politiky členskými státy EU a EU jako takovou. Platilo by tak jakési pravidlo výlučnosti.
Takovýto mechanismus, nahrazující právo veta, by měl nesporné výhody. Vždyť každý členský stát EU je ve zcela jiné situaci – politické, bezpečnostní, ekonomické. Každý stát proto má i jiné priority, vyplývající často z historických tradic, ale i z nutnosti řešit aktuální problémy daného regionu. Ukazuje se to třeba i dnes, kdy vzhledem k válce na Ukrajině státy na východě Evropy (pobaltské státy, Polsko) kladou mnohem vyšší důraz na bezpečnostní problematiku, než vzdálené Portugalsko či Španělsko. Některé státy, ohrožené klimatickými změnami, zase kladou vyšší důraz na environmentální problematiku než ty země, které mají bezpečnější polohu. Každý stát by tak měl větší možnost přizpůsobit svou politiku aktuálním potřebám.
Je ovšem zřejmé, že takovýto mechanismus, ono pravidlo výlučnosti, kdy nějaký stát ( po příslušných diskusích na půdě EU, především Evropské komise) sama sebe vyjme z povinnosti aplikovat určitý zákon přijatý EU, by musel mít své limity. Nemohl by se týkat elementárních hodnot a principů, na kterých je Evropská unie postavena, nemohl by se týkat základních lidských svobod a práv. Žádný členský stát EU by nemohl dělat politiku, která by byla popřením hodnot EU, žádný stát by nemohl jít cestou porušování lidských práv. Ale pokud by se určitá vláda vzešlá z řádných demokratických voleb, na základě mandátu od svých občanů, rozhodla jít v nějaké věci jinou cestou než ostatní státy, pak by na to měla právo. A to aniž by ohrožovala práva dalších států EU a jejich obyvatel.
Otázkou ovšem je, jak konkrétně by měl takový nový mechanismus vypadat. Ale již jen debata o takovémto mechanismu mohla být dobrým výchozím bodem k tolik potřebné reformě rozhodovacích procesů EU.
* * * * *
Image: https://pixabay.com/sk/illustrations/eur%C3%B3pa-banner-vlajka-hviezdy-modr%C3%A1-413102/, by Geralt
