Nedávno proběhl v Jihoafrické republice summit společenství BRICS, který výrazně zaujal světovou veřejnost. Nebylo to jen kvůli mediálně často propíranému faktu, že se tohoto summitu nemohl zůčastnit V. Putin coby hlava Ruska, jednoho z členů tohoto uskupení, protože v tom případě by mu hrozilo zatčení na základě mezinárodního zatykače. Mnohem závažnější je to, že uskupení BRICS (tvořené Brazílií, Ruskem, Čínou, Indií a Jihoafrickou republikou) se na tomto summitu rozhodlo nabídnout členství dalším státům – Argentině, Egyptu, Etiopii, Íránu, Saúdské Arábii a Spojeným arabským emirátům. Politická váha uskupení BRICS tak výrazně vzroste, přičemž o členství v uskupení BRICS mají zájem i další státy. I proto je na místě otázka, jak máme toto uskupení z hlediska Evropy, potažmo z hlediska České republiky a Slovenské republiky vnímat.
Uskupení BRICS je přitom v České i Slovenské republice poměrně dobře známo, na druhou stranu je zcela rozdílně hodnoceno. Na jedné straně se zde najdou levicoví politici či ekonomové, kteří uskupení BRICS adorují a vnímají jej takřka jako vzor pro Českou i Slovenskou republiku. Existují dokonce malé populistické strany, které přímo žádají o vstup České či Slovenské republiky do BRICS. Především na demokratické straně politického spektra jsou ale politici, kteří BRICS vnímají jako protivníka Západu, jako potenciální nebezpečí pro Evropu. Jak je to ale ve skutečnosti? Může nás uskupení BRICS v něčem inspirovat, může nám být v něčem vzorem? A případně – může BRICS představovat pro Západ, a tedy i pro Českou, resp. Slovenskou republiku, nějaké nebezpečí?
Uskupení BRICS
Pokud si chceme tuto otázku zodpovědět, pak je třeba se vrátit až k samotným kořenům uskupení BRICS.
Uskupení BRICS vzniklo do jisté míry v reakci na situaci, která ve světě nastala v devadesátých letech minulého století. Tehdy, po ukončení studené války, která dělila svět na dva tábory, na Západ vedený USA a na Východ vedený Sovětským svazem, ale i po pádu samotného Sovětského svazu, nastal stav, kdy USA neměly žádného rovnocenného protivníka. Někdejší bipolární svět se změnil na svět unipolární.
Ani za této situace ovšem USA nevládly světu, přestože jsou z toho USA opakovaně obviňovány, k něčemu takovému ostatně USA neměly ani odpovídající ambice. USA samozřejmě vedly i nadále velmocenskou politiku – adekvátně své velikosti, ale i svému ekonomickému a vojenskému potenciálu. Nicméně USA nikdy nepředstavovaly žádného neomezeného absolutu. USA byly vždy ve své zahraniční politice silně limitovány, normálně fungovala takové organizace, jako jsou OSN atd., ve kterých měly prostor pro svou politiku i další státy.
Brzy se navíc situace začala měnit, protože o své místo ve vedení světa se začaly hlásit i další státy. Šlo především o Čínu, která coby nejlidnatější stát světa, navíc s obrovskou armádou a vlastnictvím jaderných zbraní, měla své přirozené ambice. Pozici Číny dál posilovala i tehdy prudce rostoucí ekonomika. Ta sice stále zaostávala za ekonomikou americkou, nicméně v absolutních číslech představovala čím dál významnější politický faktor.
Své ambice si udrželo i Rusko coby následovník Sovětského svazu. Rusko se svou slabou ekonomikou nemohlo konkurovat ani USA, ani Číně. Rusko ale po Sovětském svazu zdědilo některé globálně politické ambice, v čemž mu napomáhal i fakt, že si Rusko především v rozvojovém světě zachovalo celou síť spojenců.
Vedle těchto světových mocností – členů Rady bezpečnosti OSN – se ale o své slovo začaly hlásit i další státy. Devadesátá léta a počátek nového století se totiž nesl ve znamení růstu významu různých regionálních mocností. Typickým případem je Indie, druhý nejlidnatější stát světa, ale i další vůdčí mocnosti prakticky ze všech regionů.
Ke vzniku uskupení BRICS do jisté míry přispěla i válka USA proti Iráku Saddáma Husajna, která proběhla v r. 2003. Tato poměrně kontroverzní válečná operace totiž proběhla bez řádného mandátu OSN (na rozdíl od první války v r. 1991), proti vůli dalších členů RB OSN, Ruska a Číny. I toto hlasování tak napovědělo o rostoucí asertivitě Ruska a Číny vůči USA. To, že i přesto USA (spolu se svými spojenci) svůj zákrok proti Iráku uskutečnily, pak ještě dál přimělo Rusko a Čínu k vytvoření uskupení, které podle jejich představ mělo představovat protiváhu západní civilizaci, primárně USA. K tomu se navíc přidala i snaha nějak omezit ekonomický vliv dolaru coby světové měny – a výsledkem bylo uskupení BRIC, které se o něco později přidáním Jihoafrické republiky změnilo na BRICS.
Uskupení BRICS po svém ustavení zaznamenalo značný ohlas. Bylo to dáno i tím, že uskupení BRICS se strefilo do správné doby. I díky zákroku USA proti Iráku panovaly ve světě silné protiamerické nálady. V rozvojovém světě se tehdy objevila hned celá řada levicových vůdců, jako byl např. H. Chávez; zdálo se, že svět směřuje doleva. Především na jihoamerickém kontinentu to byl v dané době dominantní trend. I proto hned celá řada zemí projevilo zájem o vstup do tohoto uskupení. A stejně tak i některé země BRICSu, především Rusko a Čína, měly zájem na přilákání dalších států, aby posílily svou pozici vůči USA.
K rozšíření nicméně dochází až nyní. Stojí za to všimnout si tohoto časového rozpětí. Uplynulo 20 let, než uskupení BRICS přešlo od slov o rozšíření k činům. To ale příliš nevypovídá o nějaké akceschopnosti uskupení BRICS…
BRICS – alternativa západní civilizaci?
I proto se objevují někdy pochybnosti, nakolik je uskupení BRICS – i přes určitou euforii některých levicových intelektuálů – skutečnou reálnou alternativou, protipólem západní civilizaci. Zda pro nás může být ekonomickým konkurentem, či ekonomickou inspirací. Stejně tak se za dnešní situace nabízí otázka, zda může BRICS představovat pro Západ nějaké bezpečnostní ohrožení.
Je faktem, že uskupení BRICS zahrnuje velkou část lidské populace. Stejně tak i jeho ekonomická váha je nemalá. Jenže tato ekonomická váha uskupení BRICS je dána pouze hrubou silou, počtem obyvatel. Západní civilizace, tj. primárně státy Severní Ameriky a evropské státy, resp. EU, mají i přes nižší počet obyvatel stále mnohem silnější ekonomiku – a to jak v relativních, tak i v absolutních číslech.
Pozoruhodné je i srovnání z pohledu České, resp. Slovenské republiky. Ani jeden členský stát uskupení BRICS nedosahuje takového HDP na obyvatele, jako relativně malá Česká republika či Slovensko! Právě HDP na obyvatele je přitom faktorem nejlépe vypovídajícím o ekonomické síle daného státu. Ani Čína – a to i přes všechny své úspěchy, přes desetiletí trvající ekonomické reformy – zdaleka nedosahuje českého HDP na obyvatele! Čína je v tomto směru zhruba na úrovni Bulharska, nejchudšího člena EU. Ekonomický růst Číny se přitom dlouhodobě snižuje, a už dávno nedosahuje někdejších imponujících dvojciferných čísel. Rusko pak v oblasti ekonomické vzhledem k zastaralosti své infrastruktury dosahuje výsledků ještě nižších, o Indii ani nemluvě.
Je tedy diskutabilní, zda nám může uskupení BRICS být v něčem inspirací. I proto jsou úvahy některých českých, ale i slovenských levicových politiků naivní. Proč bychom měli napodobovat někoho, kdo je méně úspěšný než my, proč bychom se měli k někomu takovému přidávat?
Je navíc třeba zmínit jedno. Západní civilizace se i přes všechny své slabiny ukázala až překvapivě životná. Dokázala přežít všechny své krize, a to jak politické, tak i ekonomické
Právě o tom lze ale pochybovat v případě uskupení BRICS.
Již dnes se totiž objevují pochybnosti i o životnosti uskupení BRICS. O jeho soudržnosti, a především o tom, zda toto mocenské uskupení může úspěšně fungovat i dlouhodobě.
Předně je třeba si uvědomit, že uskupení BRICS je velice heterogenní. Každý členský stát je zcela jiný, každý stát má zcela jinou politicko-ekonomickou identitu. Mezi státy BRICS tak najdeme státy s jednoznačně autoritativním, až totalitním režimem (Rusko, Čína), ale i státy demokratické (Indie, stejně tak i Brazílie). Také ekonomicky se jednotlivé státy liší, a to nejen výkonem ekonomiky, ale i jejím charakterem. Zatímco ekonomika Ruska má jednoznačně etatistický charakter, Čína provozuje smíšenou ekonomiku, a Brazílie či Jihoafrická republika jsou státy ryze kapitalistické. Každý stát má navíc zcela odlišné geopolitické zájmy – jihoamerická Brazílie, potažmo Argentina, mají jiné zájmy než vzdálená Čína nebo Indie.
Je tedy zřejmé, že mezi jednotlivými členy BRICS jsou již dnes silné rozpory. Lze předpokládat, že tyto rozpory budou postupně zesilovat, že zájmy jednotlivých států budou na sebe čím dál silněji narážet. Stejně tak je pravděpodobné, že tyto rozpory se budou zesilovat i v návaznosti na příchod nových členských států, mezi kterými je také celá řada různých animozit.
Ještě závažnější je to, že mezi některými státy jsou již dnes vzájemné vztahy tak napjaté, že mají blízko válečnému konfliktu. Týká se to především Číny a Indie, mezi kterými ostatně již v minulosti došlo k lokálním válkám. Dnes se přitom nebezpečí takového konfliktu mezi těmito dvěma jadernými mocnostmi bohužel opět zvyšuje, protože oba státy usilují o post hegemona v oblasti Indického oceánu. Pravděpodobnost takového konfliktu zvyšuje i tradiční napětí mezi Indií a Pákistánem, který je dlouholetým spojencem Číny, a který poněkud paradoxně také usiluje o vstup do uskupení BRICS. Obdobně napjaté vztahy jsou i mezi novými členskými státy, Íránem a na druhé straně Saúdskou Arábií, potažmo i SAE, protože Írán a Saúdská Arábie již dnes mezi sebou vedou zástupnou válku v Jemenu. A podobných sporů, hrozících přerůst v otevřený válečný konflikt, by se našlo ještě více, a to i mezi státy, které o vstup do uskupení BRICS teprve usilují.
Lze pochybovat, zda se uskupení BRICS podaří tyto rozpory mezi jednotlivými členskými státy vyřešit. Uskupení BRICS do jisté míry chybí nějaký ústřední orgán, který by dokázal jednotlivé rozpory diplomaticky uhlazovat. Stejně tak ale uskupení BRICS chybí nějaký jasný hodnotový rámec. Západní státy, a to jak USA, tak i evropské státy takový hodnotový rámec mají, a to v podobě tradičních západních, euroatlantických hodnot. Tyto hodnoty nefungují vždy zcela stoprocentně, ne každému státu se také daří je beze zbytku naplňovat. Ale západní státy tak mají jasný ideál, ke kterému se snaží přibližovat, a kterým poměřují jednotlivé události, což pomáhá právě v krizových situacích. Uskupení BRICS nic takového nemá, což mu značně ubírá. Zatím se uskupení BRICS snažilo k jednotlivým bodům vzájemných vztahů přistupovat spíše pragmaticky – i to je někdy oceňováno. To ovšem znamená, že v krizových situacích každý stát jedná jen a jen ve svůj prospěch, a to i na úkor dalších členů. Lze silně pochybovat o tom, zda něco takového může vůbec fungovat.
Uskupení BRICS tedy má již ve svých základech zakomponovány rozkladné prvky. Nemůže nám proto být inspirací, ale nepředstavuje pro Západ ani skutečnou konkurenci. A to i přes svou zdánlivě impozantní sílu, přes obrovské území jednotlivých členských států (které při pohledu na mapu světa může působit opravdu hrozivě), přes jejich vysoký počet obyvatel.
Další, často se objevující otázka, je neméně závažná. Představuje uskupení BRICS pro Západ, a tedy i pro Českou a Slovenskou republiku nějakou politickou či dokonce bezpečnostní hrozbu?
Na první pohled tomu tak je. A to především díky Rusku, které vede svou válku nejen proti Ukrajině, ale i proti celé Evropě, proti západní civilizaci. Stejně tak i u Číny je patrné, že se připravuje na globální střet s USA., kdy již dnes lze u obou států pozorovat přípravy na střet v prostoru Tichého oceánu. Formálně pak jsou všechny státy v určitém rozporu s USA – nesmí se zapomínat na to, že impulsem pro vznik uskupení BRICS byl nesouhlas s politikou USA, snaha vytvořit jim politicko-ekonomickou protiváhu. Jenže u všech států tohoto uskupení nelze mluvit o jednoznačném antiamerikanismu. Některé státy BRICS se již nechovají tak konfliktně jako Rusko a Čína, naopak se Západem spolupracují, a to právě v bezpečnostních otázkách. Brazílie si ponechává silné vazby na USA, a stejně tak i Indie zesiluje své vztahy s USA. Výrazně se na USA orientují i dva potenciální noví členové BRICS, Saúdská Arábie a SAE. I v bezpečnostních otázkách jsou tedy mezi jednotlivými členskými zeměmi BRICS naprosto zásadní rozdíly, které jeho akceschopnost fatálně snižují.
Uskupení BRICS pro nějaké bezpečnostní, případně přímo vojenské ohrožení západu navíc chybí nějaká vojenská organizace – taková, jakou je pro západní státy NATO. Je možné, že i BRICS si utvoří určité společné bezpečnostní struktury; už třeba proto, aby jimi řešily rozpory mezi jednotlivými členy. A to především mezi těmi novými, menšími členy, v rozvojovém světě. Lze však očekávat, že tyto společné bezpečnostní struktury nebudou disponovat žádnými vlastními, nezávislými silami, už třeba proto, že např. Indie nikdy nedovolí, aby třebas jen části její armády velel nějaký čínský důstojník.
Z výše uvedeného vyplývá, že ani z hlediska bezpečnostního, vojenského, nepředstavuje uskupení BRICS pro Západ nepředstavuje pro západní svět nějaké bezpečnostní ohrožení. Stejně tak ale BRICS nepředstavuje ani nějaké ohrožení ekonomické. Společenství BRICS je pro západní svět bezesporu silnou ekonomickou konkurencí. Ale to je možná jenom dobře. Právě vědomí této konkurence může západní státy přimět realizovat socio-ekonomické reformy, které jejich ekonomiky potřebují, a které jsou dlouhodobě odkládány.
V současném světě navíc existuje celá řada problémů, které se dotýkají jak západních států, tak i společenství BRICS. Jde o takové významné globální problémy, jako jsou klimatické změny a z nich vyplývající migrace, ale i celá řada dalších. Tyto problémy přitom některé státy BRICS ohrožují mnohem víc než západní státy. Řešit takovéto problémy lze jen společnými silami, jakýkoliv naschvál jedné strany druhé může celkovou situaci jen zhoršit. I proto je otázkou, zda by pro Západ nebylo nejlepší najít nějakou formu koexistence se společenstvím BRICS, či aspoň formu společné komunikace. Jde zde totiž o osud celého lidstva.
* * * * *
Image: https://pixabay.com/sk/vectors/brics-braz%C3%ADlia-rusko-india-%C4%8D%C3%ADna-1301745/, by GDJ
