Allied Force – součást rozhodnutí NATO podílet se na prevenci konfliktů a na krizovém managementu, včetně operací na podporu míru. Bylo reakcí na proces dezintegrace bývalé Jugoslávie v souvislosti s procesem emancipace Albánců na území Kosova a s neschopností režimu S. Miloševiče řešit tuto složitou situaci mírovými prostředky. Vlastní operace se účastnily USA, Kanada, Velká Británie, Francie, Itálie, Německo, Belgie, Dánsko, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko a Turecko.
Na začátku roku 1998 došlo otevřené vzpouře etnických Albánců, na co srbské vojenské a policejní síly odpověděly použitím ozbrojené síly. Protože představitelé UCK hovořili o vytvoření Velké Albánie, konflikt navíc hrozil překročením hranic Jugoslávie. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě –OBSE (→) na základě informací Ověřovací mise došla k závěru, že hrozí další eskalace konfliktu, jeho humanitárních důsledků a riziko narůstání počtu utečenců do sousedních zemí. Rada bezpečnosti OSN (RB) ve svých rezolucích č. 1199/98 a č. 12O3/98 uložila stranám konfliktu, aby ukončili nepřátelské akce a vytvořily podmínky na dialog mezi státními orgány Jugoslávské svazové republiky (JSR) a vedením kosovských Albánců. OBSE ve smyslu RB rozhodla o vytvoření Kosovské verifikační misie OBSE (KVM) s mandátem dohlížet na oboustranné dodržování příměří.
Mezinárodní společenství (OSN, Kontaktní skupina pro bývalou Jugoslávii a OBSE) s cílem vytvořit podmínky nevyhnutné na vyřešení kosovského problému, kromě politického a diplomatického tlaku přijalo různé druhy sankcí. proti JSR, včetně hrozby vojenského zásahu NATO v Kosovu. V říjnu 1998 byl přijat tzv. aktivační rozkaz, na základě kterého měla být uskutečněné letecké údery NATO na vybrané cíle v JSR. Pod tímto tlakem se v únoru 1999 uskutečnily na zámku Rambouillet (Francie) jednání o mírovém řešení krize. Jednání sice skončily přijetím mírové dohody, ale pouze kosovskými Albánci, zatímco delegace JSR ji odmítla.
Současně NATO schválilo plán monitorování plnění připravované mírové dohody prostřednictvím rozmístění mezinárodních sil v Kosovu s mandátem dohlížet na implementaci dohody, na odsun jugoslávských jednotek a odzbrojení Kosovské osvobozovací armády (UCK).
Po neúspěchu druhého kola mírových jednání a po neúspěšné misii R. Holbrooka v Bělehradu byl generální tajemník NATO zmocněný (po konzultaci se spojenci) rozhodnout o vzdušných operacích. Cíl: přerušit násilné akcie jugoslávské armády a speciálních policejních jednotek, zastavit prohlubování humanitární katastrofy a vytvořit podmínky na politické řešení, které by bylo garantované přítomností mezinárodních vojenských sil.
Letecké údery NATO (známé pod názvem Spojenecká síla) byly zahájeny 24. 3. 1999 odpálením raket z plavidel v Jadranském moři a z letadel B-52 na letecké základny a objekty protivzdušné obrany. Oficiálně byla akce NATO označena za humanitární intervenci, jejímž cílem bylo přimět Miloševičův režim ke splnění pěti základních podmínek: zastavení všech vojenských akcí násilí a represí v Kosovu; stažení všech srbských vojenských i polovojenských sil; rozmístění mezinárodních vojenských sil; bezpodmínečný návrat všech uprchlíků do Kosova;vytvoření rámce pro naplnění závěrů z jednání v Rambouillet.
Na neústupnost srbské vlády NATO reagovalo zahájením druhé fáze bombardování, která se vyznačovala zahájením systematického ničení vojenské a průmyslové kapacity JSR. Zatímco v její první fázi probíhalo bombardování téměř výhradně v noci a pouze proti vojenským cílům, v druhé fázi probíhalo celý den a útoky byly vedeny i na civilní objekty (továrny, elektrárny, zásobníky nafty a plynu).
V důsledku etnických čistek jugoslávských ozbrojených sil a bombardování se dala do pohybu velká masa obyvatelstva směřující do okolních zemí. Protože tyto země nebyly schopné zabezpečit jejich základní životní potřeby vlastními silami, byla na žádost albánské vlády realizovaná humanitární operace AFOR (→), v rámci které byly v Albánii rozmístěny jednotky NATO a dalších partnerských zemí.
Rozhodná vojenská opatření NATO spolu s intenzivním diplomatickým jednáním vytvořily podmínky na vyslovení souhlasu JSR s rozmístěním mezinárodních jednotek na území Kosova a s dalšími podmínkami mezinárodního společenství. Následoval podpis vojensko-technické dohody o stažení jugoslávských ozbrojených sil z Kosova, po jejichž odsunu NATO přerušilo letecké útoky a RB přijala rezoluci č. 1244 o řešení kosovské krize.
Na základě vojensko-technické dohody vzniklo pět kilometrů široké nárazníkové pásmo mezi Kosovem a JSR. Vrátilo se více než jeden milion kosovských Albánců a byly obnoveny jejich základní životní podmínky. Na základě rezoluce RB č. 1244/1999 byly vytvořeny mezinárodní mírové síly KFOR (→) pod jednotným velením a s podstatnou účastí NATO. Jednotky KFOR vykonávají hlídkovou činnost a chrání klíčová místa. Protože nadále existuje v oblasti potenciál nestability, situace neumožňuje ukončit přítomnost jednotek KFOR.
Mezinárodně právní hodnocení „kosovské otázky“ není jednoznačné. Pro zásah NATO (letecké útoky) hovoří některá kriteria legitimity. SRJ údajně vyháněla etnické Albánce, mělo docházet k etnickým čistkám, čímž se vytvořila situace ohrožující mír podle kap. VII Charty OSN. RB prohlásila v několika rezolucích situaci v Kosovu za ohrožení mezinárodního míru. Vzhledem k porušování kogentních norem ze strany SRJ a – jak se později ukázalo – i realizování zločinů podle mezinárodního práva ze strany státních orgánů SRJ se může považovat zásah NATO za oprávněný a přiměřený. Letecké útoky NATO proti Srbsku, realizované bez svolení RB, Rada dodatečně legitimovala.
Proti zásahu NATO svědčí tyto názory. Čl. 53 Charty požaduje, aby RB zmocnila při donucovací akci konkrétní regionální organizaci (NATO) k použití ozbrojené síly, což se nestalo. Naopak, RB jen vzala na vědomí výsledky vojenského řešení kosovské krize a její politické uspořádání. Ozbrojený zásah proti vojenským cílům SRJ porušil normy mezinárodního práva (bombardování území jiného státu patří mezi akty agrese) a tím byly porušeny zásady nedotknutelnosti suverénního státu. Obecně mezinárodní právo a též Charta OSN umožňují použít ozbrojenou sílu jako donucující prostředek jen proti použití síly. Jednotky NATO řešily vojenským zásahem problematickou vnitřní situaci suverénního státu.
ilustračné foto:pixabay.com
