Jejím východiskem je rozhodnutí USA z roku 2009 vybudovat novou „fázovanou (čtyři etapy budování) a přizpůsobivou (na základě vývoje nových technologií neustále postupně zdokonalovanou) protiraketovou obrannou architekturu v Evropě“ (evropská PRO). I když nový dokument již neobsahuje záměr vybudovat radar v Čechách, kromě plánů rozmístění některých komponentů na pevnině (Polsko, Rumunsko, Bulharsko, radar v Turecku a přístav ve Španělsku) důležitou změnu představuje plán umístění jeho určitých částí na moře.
Jde o protiraketové komplexy Aegis vyzbrojené novou antiraketou SM – 3 umístěné na vojenských námořních plavidlech. Tento nový systém je schopný zasahovat cíle do vzdálenosti tři sta kilometrů, do maximální výšky dvě stě padesát kilometrů a letící maximální rychlostí 4500 m/s, – tedy rakety kratšího doletu s doletem do pěti set kilometrů.
Podle amerických zdrojů ponese každý modernizovaný křižník 122 a každý torpédoborec až 90 těchto antiraket, tři lodě amerického válečného námořnictva mají neustále hlídkovat ve Středozemním a Severním moři s tím, že jejich počet se může kdykoli zvýšit. Přitom žádné mezinárodní dohody nezakazují těmto lodím navštěvovat Baltské, Barentsové, Japonské či jiné moře. Bulharská vláda dokonce vyslovila souhlas s pobytem amerických lodí v bulharských teritoriálních vodách v Černém moři.
Vytvoření společné protiraketové obrany patří tedy do systému PRO dislokované v místě konfliktu a stalo se důležitým bodem jednání v rámci Rady NATO – RF (→). Na cestě k dohodě však existuje řada politických a technických problémů:
- RF jako předběžnou podmínku své účasti v potencionální architektuře „evropské PRO“ požaduje status „rovnoprávného“ NATO však staví do cesty řadu úvah technického a politického charakteru, které fakticky jí zabraňují souhlasit s plnohodnotnou spoluprací s Ruskem. Prezident D. Medveděv na toto téma prohlásil: „Evropská PRO může být pouze s Ruskem, nebo proti němu.“
- I když lisabonský summit (2010) přijal rozhodnutí o vytvoření „nedělitelné teritoriální evropské PRO“, NATO chápe budoucí spolupráci s Ruskem jen v podobě „dvou samostatných, ale vzájemně působících systémů“. Ruský návrh sice také vychází ze spolupráce v „sektorové“ podobě (jednotlivé strany zodpovídají za zničení balistických raket vyslaných z určených oblastí do jejich zóny odpovědnosti), ale s podmínkou, že efektivní fungování tohoto systému předpokládá existenci společného mechanismu (orgánu) na hodnocení hrozeb a na přijímaná řešení.
Stanovisko RF ve vztahu k evropské PRO je dále založeno na těchto požadavcích:
- ruský souhlas závisí na přesně stanovených garancích obsažených v právně závazné smlouvě;
- smlouva musí obsahovat všechny důležité odsouhlasené detaily budoucího systému: a) především musí být odsouhlasen počet antiraket; b) protože se jedná o obranu proti raketám krátkého a středního doletu musí antirakety a radary splňovat přesně stanovené charakteristiky; c) rychlost antiraket musí být omezena (nejvíce 3,5 km/sec.), protože vyšší rychlost by jim umožňovala likvidovat i mezikontinentální balistické rakety; d) antirakety musí být rozmístěny pouze v odsouhlasených místech a na možných trajektoriích nepřátelských raket krátkého a středního doletu;
- jakýkoli radar namířený na území RF představuje důvod na přijetí legitimních protiopatření RF;
- smlouva musí obsahovat přesnou charakteristiku verifikace všech odsouhlasených kritérií.
Problém spočívá v tom, že USA zatím zásadně odmítají jednat o závazné smlouvě, která by měla charakter Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany (→). Hlavní důvod: odmítání jakéhokoli omezování charakteristik americké PRO. Po tom, co USA v roce 2002 od této Smlouvy odstoupily, získaly možnost budovat globální národní systém PRO bez jakýchkoli omezení. Americký Senát svoji nespokojenost s vměšováním RF do amerického systému PRO demonstroval již v rámci jednání o smlouvě START.
ilustračné foto: pixabay.com
