Česká republika slaví již 25 let svého členství v NATO. Tyto oslavy jsou přitom zcela na místě, protože díky členství v NATO jsme získali tu nejlepší bezpečností garanci, jakou kdy Česká republika (potažmo i bývalé Československo) měla. Obecně pak lze říci, že NATO se i přes některé pochybovačné hlasy osvědčilo, a dává bezpečnostní záruku pro celou Evropu.
Zároveň ale nelze zakrývat, že se NATO potýká s celou řadou problémů a dílčích krizí. Z vnějších problémů je tím největším problémem současná ukrajinská válka a agresivní politika putinovského Ruska, která se bezprostředně dotýká i některých členských zemí NATO. Stejně tak se ale NATO potýká i s různými vnitřními problémy, které jsou obvykle dány chováním jednotlivých členských států a jejich představitelů. V současnosti zřejmě nejzávažnějším vnitřním problémem jsou nedávné výroky bývalého amerického prezident Trumpa, který prohlásil, že pod jeho vedením by USA nešly na pomoc tomu členskému státu NATO, který na obranu nevydává dohodnutá 2% HDP (což je považováno za minimální hodnotu pro vybudování efektivní armády).
Tato slova D. Trumpa vyvolala velkou bouři. Hovořilo se o nejtěžší vnitřní krizi v celé historii NATO; o tom, že USA NATO pomalu, ale jistě opouštějí, a místo toho se orientují na region jihovýchodní Asie, kde se připravují na globální střet s Čínou. Je až pozoruhodné, jak rozsáhlou reakci vyvolal pouhý jeden výrok, pronesený v rámci předvolební kampaně, když navíc není jisté, že se D. Trump prezidentem USA skutečně stane. Přesto stojí za to se na tento výrok D. Trumpa podívat trochu hlouběji, a především si analyzovat, co by to znamenalo v praxi.
Oprávněnost 2% HDP
Předně je třeba říci, že požadavek na vojenské výdaje ve výši minimálně 2% HDP je zcela oprávněný. Nejde jen o nějaký požadavek D.Trumpa, když na tom, že jednotlivé země by měly vydávat nejméně 2% HDP na obranu se dohodlo celé NATO, všechny členské státy.
2% HDP na obranu navíc nejsou jen nějakým umělým konstruktem. Výdaje ve výši 2% HDP jsou považovány za minimální hodnotu, kdy jde budovat skutečně efektivní ozbrojené síly, schopné se potýkat s různorodými bezpečnostními problémy. Jistě, lze na obranu vydávat i nižší prostředky, nižší procento HDP. Jenže pokud je na obranu vydáváno nižší procento HDP, pak u takových ozbrojených sil dramaticky klesá jejich bojeschopnost; mnohem více, než by se zdálo z absolutních čísel. Co je možná ještě důležitější, u takto podfinancovaných ozbrojených sil se začíná vytvářet vnitřní dluh, vzniklý rozporem mezi tím, co armáda pro plnění svých úkolů potřebuje, a na co dostává prostředky. Tento vnitřní dluh se pak obvykle projeví v případě nečekané bezpečnostní krize. To je ostatně zkušenost i samotné AČR, která dlouhodobě dostávala prostředky jen okolo 1% HDP, a dnes jen obtížně dohání, co se zanedbalo.
Stejně tak je oprávněná kritika evropských států, které udržovaly své vojenské výdaje na nedostatečné úrovni obvykle silně pod 2% HDP. Tuto kritiku nepřinesl jen D. Trump, obdobně své evropské partnery kritizují i další představitelé USA, potažmo i centrála NATO. USA totiž dlouhodobě udržují své vojenské výdaje na úrovni cca 4% HDP, tedy na úrovni dostatečné a vysoce převyšující dohodnutou hodnotu. USA tak de facto ochraňují své evropské partnery před vnějším ohrožením a do značné míry je ekonomicky dotují. Není proto divu, že se to mnohým představitelům USA nelíbí, a chtějí tuto americkou podporu Evropě omezit. Vše navíc podtrhuje i to, že Evropa je dostatečně bohatá, její ekonomický výkon je minimálně srovnatelný s USA, a mohla by si adekvátní vojenské výdaje dovolit.
Přesto má tato kritika D. Trumpa, potažmo dalších amerických představitelů i své četné slabiny. Vždyť USA coby světová mocnost č. 1 mají vzhledem ke své globální politice zcela jiné potřeby, a tedy i vyšší nároky na své ozbrojené síly. Americké ozbrojené síly jsou koncipovány tak, aby byly schopny zasahovat po celém světě, a aby USA byly schopny obstát v konfliktu s dalšími mocnostmi (dnes především Čína). U takového státu jsou 4 % HDP zcela adekvátní (v době studené války USA běžně vydávaly na obranu běžně kolem 6% HDP). Oproti tomu především menší evropské státy, jako je třeba právě Česká republika, mají politické potřeby výrazně nižší, a nižší jsou i jejich požadavky na ozbrojené síly.
Přesto se lze shodnout, že i evropské státy by ona 2% HDP na obranu vydávat měly. Bohužel tomu není, respektive tomu není ve všech případech. Je tomu i proto, že Evropa naprosto různorodá. Evropské státy jsou různě velké, s odlišnými politickými potřebami, ale i různě bohaté. Jsou zde země, které se cítí v bezpečí a tak je jejich ochota vydávat peníze na obranu nižší; jsou země, které se cítí být ohroženy a jsou proto více ochotny vydávat peníze na obranné účely. Je to dobře vidět právě dnes, kdy Rusko vede válku na Ukrajině, a kdy jeho představitelé hovoří o válce proti Evropě. Ty státy, které jsou Rusku blízko, vydávají na obranu dostatečně vysoké částky, adekvátní podíl svého HDP, často i značně převyšující ona obligátní 2% HDP. Oproti tomu státy, které jsou dostatečně daleko od Ruska, které se cítí být v bezpečí, vydávají na obranu jen nízkou část svého HDP. Je to poněkud smutné, ale je to tak.
Tradičně nízké vojenské výdaje má např. Belgie. Belgické výdaje na obranu dlouhodobě jen lehce převyšují 1% HDP. V důsledku toho belgická armáda patří k nejmenším v rámci NATO, a postrádá celou řadu obvyklých bojových systémů, např. tanky či pásová BVP. Belgická ekonomika přitom patří k nejsilnějším, a svým HDP na obyvatele patří na přední příčky v Evropě, mohla by si tedy dovolit adekvátní výdaje na obranu. Přesto Belgie počítá s tím, že se na výši 2% HDP na obranu dostane až v dlouhodobějším horizontu, po roce 2030 (některé zdroje hovoří o roce 2035). Belgie tak představuje příklad toho, jak by to být nemělo.
Poněkud jiným příkladem je sousední Nizozemí. Také Nizozemí obdobně jako Belgie dlouhodobě udržovalo politiku nízkých výdajů na obranu, jen kolem 1% HDP. I v důsledku toho nizozemská armáda postupně oslabila, a byla nucena se zbavit řady důležitých zbraňových systémů, např. tanků či raketometů. Na druhou stranu u Nizozemí lze na rozdíl od Belgie pozorovat snahu o zlepšení. Nizozemí dynamicky navyšuje své vojenské výdaje, takže by mohlo brzy dosáhnout na 2% HDP. Nizozemí chce také obnovit své schopnosti v celé řadě klíčových bojových systémů. Nezanedbatelnou hodnotu má i to, že Nizozemí se výrazně podílí na financování některých zbrojních akvizic, kdy jsou od středoevropských států nakupovány zbraně pro válčící Ukrajinu (což přitom není počítáno do výdajů na obranu, i to ukazuje složitost problematiky vojenských výdajů). Přínos Nizozemí pro obranu Evropy tak i přes stále nedostatečné výdaje pod 2%HDP lze hodnotit vysoko.
Nedostatečné vojenské výdaje, zdaleka nedosahující 2% HDP, má také Portugalsko. Zde je to ovšem dáno do značné míry i celkově slabou portugalskou ekonomikou, která stále není schopna vygenerovat dostatečné prostředky. Na druhou stranu Portugalsko své vojenské výdaje postupně navyšuje; je ale otázkou, kdy se na ona 2% HDP dostane.
Zcela specifickým je příklad Německa. Také Německo dlouhodobě vydává na obranu nedostatečné prostředky, hluboko pod 2% HDP. Jenže tato politika je do značné míry stále důsledkem druhé světové války, jíž bylo Německo iniciátorem. Německo se proto po svém znovusjednocení obávalo, aby nebylo obviněno z militarismu, a i proto šlo cestou nízkých výdajů na obranu.
Německý příklad je ovšem specifický i tím, že Německo je nejlidnatějším státem Evropy, nadto státem s velmi silnou ekonomikou, s vysokým HDP na obyvatele. V důsledku toho má sice Německo nízké vojenské výdaje vůči HDP, nicméně v absolutních číslech jde o částky vysoké. To, že i přesto má Německo vzhledem k svému potenciálu jen slabou armádu, je dáno spíše nekoncepčním přístupem k výstavbě ozbrojených sil. Důležité ale je, že Německo se ve své vojenské politice výrazně zlepšuje. Německo navyšuje své vojenské výdaje, a to i vůči svému HDP, takže se na ona 2% HDP v dohledné době dostane. Nezanedbatelný je také přínos německého zbrojního průmyslu pro celou Evropu. Německo tak přispívá k obraně Evropy víc, než by se mohlo na první pohled zdát.
Zcela odlišná je situace na východě Evropy. Mnohé zdejší státy se oprávněně cítí ohroženy agresivní politikou Ruska, některým z nich ostatně Rusko, resp. jeho představitelé otevřeně vyhrožují. Nejvíc ohroženy se přitom pochopitelně cítí ty státy, které s Ruskem bezprostředně sousedí. I proto tyto státy vydávají na obranu nemalé prostředky, často značně převyšující 2% HDP.
Týká se to především pobaltských států. U těchto států je pocit ohrožení dán i tím, že tyto státy byly součástí sovětského impéria. Vzhledem k tomu, že V. Putin neustále hovoří o touze obnovit sovětské impérium a pobaltským státům opakovaně vyhrožuje, je pravděpodobnost nějakého ruského útoku na tyto země bohužel velmi vysoká.
Situaci pobaltských zemí dál zhoršuje i to, že jde o státy relativně malé, s malou populací a nízkým výkonem ekonomiky. To jim pochopitelně brání vydávat na obranu dostatečné prostředky, dostatečné především z hlediska absolutních částek. V poměru vůči HDP jde ale o výdaje vysoké. Všechny tři pobaltské země vydávaly 2% HDP na obranu již před zahájením ruské války proti Ukrajině. Po jejím vypuknutí v r. 2014 pak tyto státy své vojenské výdaje navýšily. Běžně se proto dnes výdaje na obranu těchto zemí pohybují kolem 4% HDP. A nutno říci, že výsledky se již objevují. Všechny tři země výrazně navýšily početní stavy svých armád, především ale realizovaly akvizice moderní vojenské techniky. Příznačná je akvizice dělostřelecké a obrněné techniky, ale také výkonných protiletadlových systémů. Především je ale důležité, že jejich vojenské výdaje vůči HDP vysoce převyšují dohodnutá minimálně 2% HDP na obranu. Ona výhrůžka D. Trumpa, že USA nepůjdou na pomoc zemi, která nevydává 2% HDP na obranu, se tedy na tyto státy nevztahuje – a přitom právě tyto státy jsou nejpravděpodobnějším cílem V. Putina.
V mnohém podobná je situace Polska. Také Polsko coby přímý soused Ruska dlouhodobě vydává značné prostředky na obranu. Již před ruskou anexí Krymu Polsko vydávalo 2% HDP na obranu (v Polsku to bylo dokonce uzákoněno, podobně jako je tomu nyní i v České republice). Po zahájení ukrajinské války Polsko své vojenské výdaje zvýšilo na 3% HDP, přičemž mnohé akvizice vojenské techniky (např. obří dodávky jihokorejských zbraní) jsou realizovány mimo běžné vojenské výdaje, a reálně tak polské výdaje na obranu sahají na úroveň téměř 4% HDP. Na rozdíl od pobaltských států je přitom Polsko lidnaté, s vysokým HDP. Proto i absolutní částky vydávané na obranu jsou vysoké, a Polsku se díky nim podařilo vybudovat jednu z nejsilnějších armád v Evropě.
Dalším přímým sousedem Ruska je Finsko, nový člen NATO. Finsko coby stát, který má s ruskou imperiální politikou smutné zkušenosti, se dlouhodobě obává agrese ze strany Ruska. Proto Finsko klade na budování ozbrojených sil značný důraz. Finské výdaje na obranu nedosahují 2% HDP, nicméně se této úrovni blíží, a je pravděpodobné, že brzy jí dosáhnou. Výhodou Finska je navíc to, že Finsko své ozbrojené síly buduje velmi promyšleně, a finská armáda tak disponuje velkým množstvím moderních zbraňových systémů včetně amerických. Finsko je tedy pro NATO značným přínosem, a rozhodně na něj neplatí výtka D. Trumpa.
Také Norsko, které je přímým sousedem Ruska, navyšuje své výdaje na obranu na úroveň 2% HDP. Je to usnadněno i ropným bohatstvím Norska. Nemalou hodnotu má i to, že Norsko (obdobně jako zmíněné Nizozemí) financuje některé dodávky vojenské techniky od středoevropských států bojující Ukrajině.
Specifické postavení mají země představující jihovýchodní křídlo NATO, Bulharsko a Rumunsko. Tyto země sice nejsou přímým sousedem Ruska, nicméně jsou mu až příliš blízko, a dělí je od něj jen Černé moře. Také tyto postkomunistické země dlouhodobě vydávaly jen nižší procento svého HDP na obranu, a to i vzhledem k nižšímu výkonu své ekonomiky. Nicméně i tyto země se nyní cítí být ohroženy ze strany Ruska, a proto své vojenské výdaje výrazně navyšují, takže se (zejména v případě Rumunska) oněm 2% HDP přibližují. Jak Rumunsko, tak i Bulharsko si navíc pořizují americkou vojenskou techniku (obě země jsou uživateli letounů F-16 atd.), Rumunsko nadto na svém území hostí americkou vojenskou základnu. Je proto nepravděpodobné, že by USA nechaly tyto země padnout, že by nečinně přihlížely tomu, jak je Rusko napadne.
Jiným případem jsou Slovensko a Maďarsko. Tyto země nesousedí s Ruskem, ale zato sousedí s Ukrajinou; dnešní situace se jich proto silně dotýká. V obou státech navíc dneska vládnou politici s proruskými postoji, což jejich postavení v rámci NATO komplikuje. Na druhou stranu je ale třeba říci, že Maďarsko systematicky buduje své ozbrojené síly, a vydává na ně částky převyšující 2%HDP. Obdobně Slovensko, které dlouhodobě udržovalo své výdaje na obranu na nízké úrovni, je v posledních letech navyšuje, takže se již blíží 2% HDP. Ani na tyto dva státy tedy neplatí výtka D. Trumpa.
Problematická je otázka Moldávie. Moldávie sice není přímým sousedem Ruska, nicméně dnes je asi v největším ohrožení ze strany Ruska, jak naznačují i výroky V. Putina. Situaci Moldávie dál komplikuje i to, že na jejím území existuje separatistická proruská Podněsterská republika, a že jsou zde obří vojenské sklady ruské armády. Moldávie nadto své vojenské výdaje dlouhodobě zanedbávala, a to i kvůli špatnému ekonomickému stavu země. Je ale třeba podotknout, že Moldávie není členem NATO (byť o členství v NATO usiluje). Bylo by ale chybné nad osudem Moldávie mávnout rukou. Vždyť jakákoliv vojenská akce Ruska vůči Moldávii (byť by byla těžko realizovatelná) by fatálně poškodila již tak napjatou bezpečnostní situaci v regionu, a znamenala by ohrožení i pro další země, členy NATO (především Rumunsko). Obrana Moldávie je proto bytostným zájmem celé Evropy, a tedy i NATO. A lze pochybovat o tom, že i USA by něčemu takovému jen nečinně přihlížely.
I vzhledem k výše zmíněnému výroky D. Trumpa o tom, že pod jeho vedením USA nepřijdou na pomoc zemi, která nevydává na obranu 2% HDP, působí poněkud absurdně. Vždyť všechny země, u kterých je pravděpodobné, že by je mohlo Rusko napadnout (pobaltské státy, Polsko), požadovaná 2% HDP na obranu vydávají, a obvykle tuto hodnotu značně přesahují. Oproti tomu země, které mají jen nízké výdaje na obranu, hluboko pod 2% HDP, se nacházejí v západní části Evropy. Výrok D. Trumpa by tedy platil jen v případě, že by Rusko plánovalo obojživelnou výsadkovou operaci vůči Belgii nebo Portugalsku. Něco takového ovšem patří spíše do kategorie sci-fi.
Slova D. Trumpa tak lze vnímat jako typický předvolební výrok, určený k zaujmutí voličů, přičemž realita bývá obvykle zcela jiná. Především lze ale slova D. Trumpa považovat za blufování, za jakési vyneseni falešné karty, jejímž úkolem je především zmást spoluhráče. Problémem je, že tím spoluhráčem jsme my, Evropa. I proto bychom výrok D. Trumpa i přes jeho rozpor s fakty, ba téměř absurdnost, měli brát vážně.
* * * * *
Autor je publicista a odborný konzultant. Zabývá se především otázkami mezinárodní politiky, bezpečnostní problematiky a ozbrojenými konflikty. Taktéž se věnuje problematice vojenské techniky. Je autorem několika beletristických knih.
Image: https://pixabay.com/sk/photos/vojna-zbra%C5%88-akcie-hry-vojensk%C3%A9-4499000/, by belkacemyabadene
