Historie procesu omezování a snižování stavu strategických útočných zbraní je poměrně bohatá na celou řadu pokusů. Jednak o získání určité kontroly nad dalším zvyšováním potenciálu tohoto druhu zbraní hromadného ničení, jednak pokusů o jejich omezení a snížení. Součástí tohoto procesu je i nová smlouva START podepsaná prezidentem Spojených států B. Obamou a prezidentem Ruské federace D. Medveděvem dne 8. 4. 2010 v Praze, která navazuje na šest předchozích dohod v této oblasti. (Viz: Obmedzenie a zníženie strategických zbraní ).
Tento poslední pokus má svůj počátek v roce 2001, kdy Spojené státy a Ruská federace dosáhly stropy stanovené předchozími smlouvami START. Tím vznikla situace, která umožnila vojenskému velení a expertům na obou stranách znovu zahájit diskusi, posuzovat nové konkrétní problémy a řešit rozdílné názory. To zase umožnilo politickým představitelům obou stran získat potřebné informace o tom, čím se zabývá druhá strana a jakou má koncepci dalšího vývoje strategických útočných zbraní.
Na základě iniciativy prezidenta Putina z roku 2006, který vyzval americkou stranu k zahájení nových rozhovorů o snížení strategických zbraní, bylo v roce 2007 zahájeno na úrovni expertů obou stran nové kolo posuzování koncepcí modernizace existujících smluv. Nepodařilo se jim však překonat zásadní rozdílné názory v klíčových otázkách. Zatímco ruská strana navrhovala snížení počtu jaderných náloží na méně než 1 500 kusů a další snížení počtu nosičů, americká strana však odmítla další snižování počtu zbraní a požadovala přijmout jen právně závazná opatření ke zvýšení transparentnosti plnění závazků, která by vedla k posílení vzájemné důvěry.
Na základě množství bezplodných rozhovorů o budoucí smlouvě se stalo zřejmé, že do vypršení prezidentského období G. W. Bushe ml. nebudou obě strany schopné dosáhnout rozhodujícího pokroku v přípravě nové smlouvy. Přitom důležitým mezníkem, který určoval naléhavost dosažení konkrétního pokroku, se stalo skončení platnosti smluv START dnem 5. 12. 2009. Nové naděje přinesl až nástup nového amerického prezidenta B. Obamy, který své konkrétní představy konkretizoval ve svém projevu 5. 4. 2009 v Praze, kde mimo jiné prohlásil:
„ Za prvé. Spojené státy učiní konkrétní kroky ke světu bez jaderných zbraní. Abychom skoncovali s myšlením z dob studené války, snížíme roli jaderných zbraní v naší národní jaderné strategii a vyzveme ostatní, aby udělali totéž….Abychom snížili počet našich hlavic a zásob, vyjednáme letos novou smlouvu o snížení stavu strategických zbraní s Ruskem…“.
K jistému průlomu a novému vyjádření ochoty řešit tyto složité otázky došlo na střetnutí obou prezidentů v červenci 2009 v Moskvě. V jeho rámci byl podepsán dokument „Společné porozumění“, který záměrně vyjadřoval možnosti pokroku v této oblasti jen rámcově: snížení nosičů v rozmezí 500 až 1100 kusů a snížení jaderných náloží v rozmezí 1500 až 1675 kusů. Tím bylo vytvořeno základní východisko pro další jednání expertů obou stran s cílem dosáhnout konkrétní dohodu do listopadu 2009.
Složitost jednání se projevila nejen v neschopnosti splnit tento časový limit, ale i v tom, že nová smlouva v důsledku své složitosti má 160 stran a tvoří ji řada složitě propojených dokumentů. Vlastní Dohovor, který konkretizuje jednotlivé závazky a předepsané úkony jejich plnění;
- Protokol jako neoddělitelnou část Dohovoru s rovnou právní silou;
- Přílohy k Protokolu, z nichž některé nejsou součástí podepsaného Dohovoru a mohou být dopracovány experty až po jeho podpisu;
- zřízení Dvoustranné konzultační komise s cílem zabezpečit životaschopnost a efektivnost Dohovoru a na řešení jakýchkoli nejasných momentů s pojených s jeho realizací.
Ve spojitosti s podpisem Dohovoru opublikovala ruská strana „Dohovor mezi RF a USA o opatřeních k dalšímu omezování strategických útočných zbraní“, který sice nepodléhá ratifikaci, ale vyjadřuje základní stanovisko Ruské federace k vazbě mezi dalším snižováním strategických zbraní a existencí protiraketové obrany: „…další snižování a omezování strategických útočných zbraní může probíhat a být životaschopné jen za podmínky, že nebude probíhat další kvantitativní a kvalitativní narůstání možností amerického systému PRO, které by znamenalo hrozbu potenciálu strategických jaderných sil RF“.
Základním obsahem Dohovoru je závazek snížit do sedmi let po jeho ratifikaci počty strategických útočných zbraní na úroveň:
- 1550 kusů jaderných náloží;
- 700 kusů rozvinutých pozemních mezikontinentálních raket, balistických raket na ponorkách a těžkých bombardovacích letounů (bez ohledu na to, zda jsou na nich umístěny jaderné nebo nejaderné nálože);
- 800 kusů rozvinutých a nerozvinutých startovacích zařízení na pevnině, na ponorkách a bombardovacích letounech;
Oproti současnému stavu to představuje snížení přibližně o 30 %.
| Podle nové smlouvy | USA dnes | RF dnes |
| Jaderné nálože 1550 | 5113 | 3906 |
| Nosiče 800 | 1195 | 811 |
Politický význam smlouvy
Nejcennější politický význam nové smlouvy spočívá v tom, že po téměř dvaceti letech se objevila dohoda, která:
- komplexně stanovuje pravidla nakládání se strategickými zbraněmi a vyplňuje tak právní vakuum, které vzniklo po vypršení smlouvy START- I v prosinci 2009;
- ve své podstatě znamená obnovení důvěry jako základního předpokladu realizace nové smlouvy. Bude-li existovat důvěra mezi vládami, existuje předpoklad, že smlouva bude dodržována, i když nebude ratifikována. Naopak, nebude-li důvěra, smlouva nebude plněna – nebo bude vypovězena – i když bude ratifikována;
- činí chování obou jaderných mocností v oblasti jaderných zbraní předvídatelné a kontrolovatelné;
- sice neznamená shodu ve všech otázkách, ale znamená porozumění pro právo druhé strany na odlišný názor (např. pro oprávnění Ruska odstoupit od nové smlouvy, když bude mít pocit, že stanovené limity strategických útočných zbraní nemohou udržet rovnováhu, protože americká výstavba globálního protiraketového systému přináší USA převahu);
Současně platí, že obnovená důvěra je udržitelná pouze za podmínky, že:
- dojde k rozšíření vzájemné kooperace na další oblasti mezinárodních vztahů;
- proces jaderného odzbrojení bude pokračovat dalšími postupnými kroky;
- v každé etapě jaderného odzbrojení bude zachována rovnováha na nižší úrovni.
Vojenský význam smlouvy
I když neznamená zrušení vysoké bojové pohotovosti velké části jaderného arzenálu, kterou obě strany udržují od dob studené války, a ani neslibuje v budoucnosti významné snížení počtu strategických zbraní oproti současnému stavu, v každém případě znamená dohodu o vzájemně kontrolované optimalizaci jaderných zbraní na základě přísných mechanismů kontroly dodržování smlouvy.
I když novou smlouvou nezmizela hrozba bleskového vyhlazení lidstva, přesto smlouva významně přispívá ke světové bezpečnosti, protože by se již neměly zvyšovat počty strategických jaderných náloží a dále proto, že zavádí nové jasně definované procedury kontroly:
- strategické zbraně musí být jasně rozpoznatelné od jiných zbraní (i při pozorování ze satelitu);
- důležitou součástí smlouvy je popis jednotlivých strategických zbraní, podle nichž lze tyto zbraně identifikovat;
- stanovuje přesné požadavky, podle kterých bude možné pokládat strategickou zbraň za znehodnocenou;
- nesmí být maskovány objekty určené k výrobě, opravám a skladování strategických zbraní, stejně tak základny, kde jsou zbraně rozmístěné (součástí protokolu budou i jejich geografické souřadnice);
- je stanoven maximální počet cvičných zařízení;
- určuje údaje, které jsou obě strany povinné sdělovat veřejnosti.
Smlouva také stanovuje konkrétní podmínky ve vztahu k antiraketám (interceptorům): nebudou se počítat mezi balistické střely; není dovoleno na ně montovat jaderné nálože; startovací vypouštěcí zařízení interceptorů se nesmí předělávat na startovací zařízení balistických raket a není ani dovoleno přestavovat balistické rakety na interceptory.
Ve spojitosti s přijetím nového dokumentu Jaderná strategie USA (The 2010 Nuclear Posture Review) je možné hovořit i o pokusu stanovit nová pravidla jaderného zbrojení. Jeho hlavní prvky:
- je jen jediný spolehlivý způsob, jak ochránit území USA před jadernou hrozbou: zlikvidovat všechny jaderné zbraně na světě;
- USA nepoužijí jaderné zbraně jako první;
- USA nebudou vyvíjet nové jaderné nálože a na rakety vyzbrojené více hlavicemi, by měla být namontována jen jediná nálož (což přikazovala i neratifikovaná smlouva START-2);
- USA by měly ratifikovat Smlouvu o úplném zákazu jaderných explozí, kterou smetl americký Senát v roce 1999;
Mezi další nevyřešené vojenské problémy jaderného odzbrojení však patří americká koncepce montovat na současné rakety nejaderné nálože. Tyto nejaderné nálože nebudou po výbuchu produkovat jaderné záření, ale svou destruktivní silou se budou vyrovnávat jaderným náložím. Budou především schopné plnit strategické úkoly – ničit politická a vojenská centra protivníka či jeho ekonomickou infrastrukturu.
Jde o realizaci programu „Rychlý globální úder“ („Prompt Global Strike“), který odsouhlasil prezident G. Bush ml. v roce 2003. Program předpokládá výrobu 450 nových mezikontinetálních raket vyzbrojených konvenčními hlavicemi (nebo přezbrojení současných typů raket konvenčními hlavicemi) pro rychlé a přesné dálkové údery proti teroristům nebo „darebáckým zemím“. Hlavní výhoda: k letu na cíl potřebují nesrovnatelně kratší dobu, než jakou by trvalo provedení leteckého útoku. (Spekulace: nová koncepce by měla být odzkoušená proti Íránu).
Jako nejdůležitější problém se však stále jeví otázka dalšího vývoje programu Národní protiraketové obrany USA, který zásadním způsobem znemožňuje dosažení dohody o radikálním snížení strategických zbraní. I když podle americké verze není budována proti Rusku, podle ruské strany může mít vliv na jeho bezpečnost. Redukce strategického potenciálu Ruska spolu s dalším zdokonalením americké protiraketové obrany totiž vytváří ještě výhodnější strategické podmínky pro USA. Znamená to, že bez jednoznačného vyřešení této otázky nebude ze strany RF možná další smlouva o omezení systémů strategických útočných raket.
ilustračné foto: pixabay.com
