Asociácia bývalých spravodajských dôstojníkov spolu s Fakultou práva Paneurópskej vysokej školy v Bratislave usporiadali 1. 12. 2015 už 9. medzinárodné sympózium na tému „Potenciál spravodajských služieb proti medzinárodnému terorizmu”. Publikujeme v poradí tretí referát z tohto sympózia.
* * *
Púčik: Svět islámu, teroristé a zpravodajské služby
Terorismus je s námi tak dlouho jako zpravodajské služby obojího typu. Z tohoto banálního konstatování by se dalo usoudit, že se navzájem dobře znají. Alespoň služby si to většinou myslí. Skutečnost nás však neustále přesvědčuje, že teroristé jsou skoro vždy o krok napřed a možná je až tak dobře neznáme. Otázkou je, proč obrovské množství poznatků z technických prostředků i otevřených zdrojů prostě nestačí k prevenci, nemluvě již o represi.
Nabízí se odpověď, že vše je jen záležitost ještě lepší analytiky a více peněz a více liasonu. Odpověď je zřejmě neúplná, protože ještě něco chybí: dostatek kvalitních lidských zdrojů. Ale i to asi nebude úplné vysvětlení. K získání a řízení zdroje z prostředí teroristických organizací je nutná především důkladná operativní práce v terénu. A jejím předpokladem je dobrá znalost prostředí, odkud zdroje pocházejí, či kde působí.
To vše jsou staré známé pravdy a každý, kdo prošel školením a výcvikem u služeb, potvrdí, že mu byly náležitě vštěpovány. V praxi našich předchůdců byly znalosti prostředí oceňovány a na jejich prohlubování se více či méně systematicky pracovalo. Při pročítání archivních materiálů se někdy nabízí i dojem, že tzv. znalost musela suplovat i nedostatek skutečných zpravodajských poznatků. Ovšem o jaké prostředí se jednalo? Činnost rozvědky i kontrarozvědky z období studené války byly podřízena zejména úkolu boje s tzv. hlavním protivníkem. Mezinárodní terorismus stál na pokraji zájmu a spíše šlo o to, jak jej využít právě proti onomu protivníkovi. Politická rozvědka z pozic rezidentury se uskutečňovala ve známém, dosti pochopitelném prostředí a největší obtíže působila asi místní kontrarozvědka a vlastní neschopnost. Kontrarozvědka, zvyklá pracovat proti vybraným zastupitelským úřadům to měla v domácím prostředí ještě jednodušší.
Vývoj mezinárodního terorismu v sedmdesátých a osmdesátých letech přiměl naše předchůdce k dosti omezené reakci, dané především politickými mantinely. Mezi tyto faktory patřilo pokračující čínsko-sovětské soupeření o vliv na tzv. národně-osvobozenecká hnutí často gerilového typu (a používající i teroristické metody boje), orientace na tzv. pokrokové režimy v zemích, kde tato hnutí zvítězila a v neposlední řadě i poznatek, že přinejmenším část těchto diktatur praktikuje státní terorismus podporou a využíváním některých teroristických skupin. Pokud se jejich činnost zaměřovala na hlavního protivníka, t.j. západní země, stačilo pokračovat dosavadními metodami. Kontrarozvědka, například vytvořila oddělení mezinárodního terorismu v rámci 4.odboru I. správy MV (zvaného též afro-asijský). Byla v tom logika, protože tehdy aktuálně byly všechny palestinské skupiny nějakým způsobem sponzorovány službami jednotlivých arabských zemí a ze sledování rezidentur na zastupitelských úřadech (ZÚ) se dala monitorovat i eventuální aktivita teroristů na území. V podobném duchu fungovaly naopak i rezidentury I. správy MV na Středním východě. Kontakty s místními službami je přiváděly do blízkosti jednotlivých skupin. Situace se zdála být tedy kontrolou a do značné míry i byla. Těch několik incidentů ve dvacetiletí, předcházejícím listopadu 1989 nebylo až tak zásadních. Mohlo by se tudíž zdát, že i ona znalost prostředí byla vyhovující. Počty tajných spolupracovníků obou složek ministerstva vnitra i Vojenské zpravodajské služby zahrnovaly stovky jmen osob ze zemí Středního východu. Se službami spolupracovali často i přední domácí odborníci na tuto oblast. Jejich znalosti byly ale především využívány k překladům a tlumočení.
Tak došlo k tomu, že nástup jiného radikálního hnutí, rovněž pod osvobozeneckou vlajkou, nebyl náležitě a včas vyhodnocen. Islámský fundamentalismus ve své extrémní podobě nakonec zaskočil i služby západní. Vývoj byl najednou vskutku složitější. Islamisté zabili egyptského prezidenta, který uzavřel mír s Izraelem. Radikální islámské hnutí svrhlo íránského šáha, tohoto věrného spojence Ameriky. Z hlediska logiky studené války hodnoceno východním blokem kladně. Na druhé straně afgánští povstalci, kteří se považovali za dobré muslimy, zavlékali Sověty do bezvýchodné války. Spřátelený režim Asada staršího nakonec potlačil islamistickou revoltu v Hamá, až tanky a dělostřelectvem. Takže špatně. K dovršení zmatku další klientský stát, diktatura Saddáma Husajna napadla revoluční a protiamerický Írán a svedla s ním osmiletou válku. Dobře nebo špatně? A celou tu dobu trvala libanonská občanská válka, u nás traktovaná jako boj pokrokových muslimů (Palestinců, sunnitů, ší´itů i drúzů) s proizraelskými a proamerickými křesťany.
Západní služby si uvědomovaly nové rozložení aktérů na této scéně. Nejdříve samozřejmě kontrarozvědky, které měly v péči velmi početné muslimské diaspory. V sovětském bloku už na to nezbyl čas. Další vývoj je už dobře znám i těm nejmladším z nás: al-Ká´ida, Tálibán, Islámský stát. Do pohybu se dala hnutí, jejichž motivace je nám vzdálená a politické cíle se zdají být absurdní. Politický islám ve své nejradikálnější podobě vypadá jako iracionální projekt, proti kterému se nedaří nalézt jednoduchý recept a kterému vlastně ani příliš nerozumíme.
Úvodní tvrzení je třeba doplnit. Přinejmenším v posledních 25 letech se ukazuje, že jiný bonmot „Ne všichni muslimové jsou teroristy, ale všichni teroristé jsou muslimové“ je z hlediska počtu pravděpodobnosti podezřele blízko k pravdě. Máme nyní tři faktory: terorismus, služby a muslimské země nebo chcete-li svět islámu. A otázku, jak jej služby znají. Přesněji jak znají dnešní svět islámu. Ten představuje více než padesát států, ještě více národů a národností, více než jeden a půl miliardy muslimů a početná přistěhovalecká společenství. Tato mnohostrannost platí i pro různorodost politických režimů těchto zemí. A v neposlední řadě je rozrůzněný i samotný islám jako víra. Stejně pestrý obraz poskytuje i pohled na způsob života a tak by bylo možné pokračovat dále a dále.
Pokud tedy nejsme stoupenci zjednodušeného názoru na tuto oblast, nezbývá nic jiného, než se trochu ponořit do studia a stanovit si určitá kritéria, podle nichž se budeme snažit problému porozumět. Cílem samozřejmě není získání akademických vědomostí. Koneckonců potřebujeme relevantní informace od kvalitních zdrojů, které musíme získat a umět řídit.
Zřejmě každý operativec, který rozmlouvá s člověkem z Persie či Mesopotámie, počítá s tím, že v případě Íránce jde s 90-procentní pravděpodobností o ší´itu a u Iráčana asi ze šedesáti procent. U Jemence bude na pochybách, pokud si nezjistí další podrobnosti, např. odkud přesně je. Saúdský Arab skoro jistě ší´ita nebude. Se Syřanem to bude komplikovanější. Vyznavači ze sekty Alawitů (neplést s Alevity – to je sekta turecká) tvoří podstatnou část syrské vojenské a zpravodajské elity, ačkoliv představují méně než 20% obyvatelstva. To, že byli vůbec uznáni za muslimy, zařídil Asad starší, coby president v sedmdesátých letech. Stali se tak oficiálně ší´ity , směru uznávajícího dvanáct imámů. Ti jemenští jich uznávají pět a další odnož (ponejvíce v Pákistánu) sedm.
Nás samozřejmě tady nezajímají věroučné detaily, nýbrž skutečnost, že původně spíše politický konflikt o následnictví po zakladateli islámu v sedmém století má jisté politické důsledky dodnes. Tehdy převládli sunnité čili lidé sunny (tradice) a na území od Maroka po Indonésii je to směr vyznávaný 90% muslimů. Sunnité jsou daleko stejnorodější než ši´ité a rozdíly mezi nimi by mohly být pro nás málo významné. Týkají se především oblasti islámského práva (nelze zaměňovat za šarí´u, což je právo boží, soubor základních věroučných dogmat, majících zásadní význam i pro osobní život muslimů). Historicky vznikly celkem čtyři školy islámské práva, navzájem rovnocenné od dosti liberálního směru až po velmi konzervativní hanbality. A tu to již bude zajímavé, protože na jejich tezích se v dnešní Saúdské Arábii v 18.století zformoval radikální islám wahhábitů, který tam dodnes převládá. Hlásání návratu k původním hodnotám islámu je podpořeno značnými dotacemi. Odtud tedy jedna z variant radikalismu, salafija.
Obrázek náboženské pestrosti zejména arabské části Středního východu je třeba doplnit i o zmínku o nejrůznějších křesťanských obcích, jež mají svůj původ v době předislámské a odolaly procesu islamizace (nikoliv ovšem arabizace). Menšiny jsou to nepočetné, s výjimkou silné koptské komunity v Egyptě a specifického případu Libanonu. Ve světě se jim věnuje zvýšená pozornost většinou v časech krizových. To platí i o některých sektách synkretického směru, jako jsou dnes již známí jazídové a ovšem v prvé řadě drúzové. Ti tvoří významnou a vlivnou menšinu v Libanonu, souvisle obývají horské oblasti jižní Sýrie a žijí i v Izraeli. Jejich „politická“ doktrína je pragmatická – vždy jsou loajální vůči danému režimu.
Pokud tedy vezmeme na vědomí různorodost forem islámu i dalších náboženství na Blízkém a Středním východě, je vhodné se podívat i na národnostní složení této oblasti a možná i korigovat představy o jakési homogennosti arabského či íránského etnika. Zde se stýkají a částečně i prolínají tři velké jazykové rodiny: semitská, zastoupená arabštinou, západoíránská a turecká (ta je zde vlastně „nováčkem“ – něco přes tisíc let). Jejich spisovné formy jsou státními jazyky.
V praxi to ovšem, v případě spisovné arabštiny dopadá tak, že vše psané a částečně i mluvené (zprávy v rozhlase a televizi, kázání v mešitách) se odehrává v kódu srozumitelném pro všechny – přinejmenším pro gramotné, zatímco běžný život ovládají dialekty, lišící se od Maroka po Írák někdy více, než jazyky slovanské, navzájem. Dialekty se někdy kryjí s hranicemi národních států, jindy zahrnují oblast širší. Zjednodušeně řečeno, zatímco egyptskému dialektu (díky produkci televizních seriálů a filmů) rozumí více či méně všichni, dialekty arabského Západu jsou například pro Iráčana dosti nezvyklé. Souvislou konverzaci ve spisovném jazyce zvládne někdy s obtížemi i vzdělanec. Odtud tedy praktický důsledek pro zpravodajské služby. Zatímco spisovná arabština je nutným předpokladem celkové orientace v oblasti, výběr studia dialektu se odvíjí od konkrétní perspektivní potřeby. Kdo umí egyptský, tomu většinou druhá strana rozumí. Odpovědi se však dočká v místním dialektu.
Situace s perštinou je jiná. Je sice mateřštinou šedesáti procent Íránců, přičemž valná část zbytku mluví ázerbájdžánsky, což je jazyk turecké skupiny či dialekty kurdštiny, vzdáleně příbuzné s perštinou. Pro zájemce se investice do spisovné perštiny spojená se znalostí hovorového jazyka vyplatí. Ani zde se jazykové hranice nekryjí s náboženskými. Azerové jsou (jako většina obyvatel Íránu) ší´ity, zatímco jim nejbližší Turci jsou ortodoxní sunnité. Kurdové zase jsou sunnitskou enklávou mezi íránskými ší´ity.
Naše znalosti o tom, jakého je předmět našeho zájmu etnického původu či víry samozřejmě nepostačuje k posouzení jeho samotného jako člověka. Je třeba především věnovat pozornost okolnostem, které v našich podmínkách již převládající roli neplní. Jde v prvé řadě o zařazení jedince do rozsáhlých a často nepřehledných vazeb širší rodiny, klanu, kmene či svazku kmenů. Tyto někdy formální, leč existující vazby jsou důsledkem celého minulého vývoje společnosti, který modernizace a urbanizace dosud plně nepřekonala. Vědomí těchto vazeb je zejména v širší rodině často rozhodující. Spoléhání se na toto rozvětvené příbuzenstvo je rubem skutečné i předstírané loajality k tomuto společenství. Ne vždy se společenské zařazení jedince kryje s celkovým statusem širší rodiny. Zjevné je to v první a druhé generaci přistěhovalců do měst. Poté, co se někteří díky vzdělání a známostem zařadí do střední třídy, jejich vztah k venkovu slábne. Zjišťování, odkud kdo pochází, jaké postavení mají nejúspěšnější představitelé daného klanu a jakou rodinnou vazbu resp. závazky k nim dotyčný má, představuje „klíč“ k dotyčnému.
Některé z těchto informací náš partner bude poskytovat neochotně a to z nejrůznějších, důvodů. O to je důležitější si být vědom jejich důležitosti a dát najevo, že o reáliích něco víme. Účinek je občas překvapivý.
Konstatování mnohostrannosti současného světa muslimů nestačí k hlubšímu porozumění takového jevu, jakým je politický islám, někdy nazývaný islamismus a zejména jeho radikální formy i v podobě terorismu, který je předmětem našeho zájmu. Nejedná se vlastně o nic nového, nábožensko-politická hnutí v islámském světě předcházejí zániku chalifátu v roce 1924 a byla do značné míry i obrannou reakcí na úpadek starého řádu, narušovaného jak expanzí evropských mocností na Blízký a Střední východ, tak i souběžnou modernizací či evropeizací tradičních společností. Stručně lze jejich úsilí formulovat jako očistu soudobého islámu od všech inovací a zkreslení a návrat do „zlatého“ věku dodržováním zásad a pravidel tak, jak tomu bylo za časů Proroka Muhammada a jeho prvních nástupců. K nábožensko-politickému obsahu byl přidán i silný prvek sociální.
Jako předchůdce současného islamismu se z dobrých důvodů uvádí egyptská organizace Muslimských bratří, založená v roce 1928. Na peripetiích jejího vývoje lze ilustrovat i podstatné tendence politického vývoje tohoto regionu. Bratrstvo vyrostlo z malé skupiny vzdělanců v masovou organizaci, poté bylo několikrát zahnáno do ilegality, aby se nakonec vrátilo jako krátkodobý vítěz arabského jara. Politický islám měl silného protivníka v podobě autokratických režimů jedné strany, vycházející z naprosto jiných pozic – z přitažlivosti myšlenek etnického, v tomto případě arabského nacionalismu, spojeného s protizápadním a socializujícím směřováním. Islamismus se mohl spoléhat jen na konzervativní kruhy vlivné v několika arabských monarchiích.
S postupem času se politický islám dále radikalizoval a nejbojovnější stoupenci se stali dnešními teroristy. Nehledě na spektakulární útoky proti západním zemím je však nutné si uvědomit, že primárním cílem radikálů je základní, revoluční přeměna vlastních společností. Tuto představu mohou sdílet i ti, kterým jsou teroristické metody dosti vzdálené, avšak zjevný neúspěch dosavadních pokusů o zlepšení neutěšeného stavu společnosti jim neponechává jinou srozumitelnou volbu. S tím souvisí i obecnější otázka, neméně závažná. Islám není jen náboženství, je i východiskem právního vědomí, morálky, způsobu života a v neposlední řadě i konceptem politickým. Hodnoty parlamentní demokracie evropského typu s důrazem na práva a svobody a s rolí státu, který je tu pro občany a nikoliv naopak, jsou se světlými výjimkami zatím neprosaditelné. Sám pojem občan či občanská společnost je přijímán ve vlastní, zkreslené interpretaci.
Jaké jsou tedy hodnoty společenského řádu, jichž si muslimové cení nejvýše? Je to spravedlnost, bezpečí, sociální ukotvenost, solidarita. Nacházejí je v islámu. Pokud jsme se až doposud snažili využívat znalosti reálií ke zjištění či potvrzení informací v podstatě objektivních, nyní zbývá to nejdůležitější: Jak se zpravodajská služba s vědomím všech specifik postaví k úkolu získat v nesnadném prostředí islamistických aktivistů zdroje informací. Nabízí se srovnání či analogie s klasickým postupem, jak je známe ze zpravodajské práce na Západě i Východě, ovšem Evropy či Ameriky.
Praktici jsou skoro s jistotou přesvědčeni, že stará kategorie spolupracovníků z důvodů ideových je již na vymření. Možná se někdo takový dá nalézt v šedé zóně vlivových agentů, ale o to nám nyní nejde. V oblasti, která nás zajímá, tedy radikální politický islám (islamismus, terorismus) tomu zřejmě nebude jinak. Spoléhat se na přitažlivost žebříčku tzv. evropských hodnot (kterých si mnoho lidí mezi námi také příliš necení) snad nikoho nenapadne. Předstíraný i upřímný zájem o „západní“ civilizaci se s malými výjimkami orientuje pouze na povrchní, především konzumní aspekty. Paradoxně přínosnější může být kontakt s někým, kdo je hluboce přesvědčen o přednostech svého světa, ale odsuzuje radikální islám jako svého druhu úchylku, skvrnu na jinak skvělém modelu uspořádání lidské společnosti. Debata bude spíše akademická, obohatí nás, ovšem zpravodajské informace nelze očekávat. Obdobné to asi bude u někoho, s nímž by se nám podařilo řadu konceptů sdílet. Ať už se bude jednat o liberály, demokraty či mladé aktivisty z období arabského jara, jejich postoje jsou okolí a příslušným orgánům známé – přístup do prostředí, které nás zajímá, nemají a je zbytečné je kompromitovat.
Zbývá tedy lákadlo finanční a/nebo poskytování všemožných výhod. Tady jsme na pevnější půdě a analogie se klasickým přístupem se nabízí. V tomto ohledu jsou si lidé podobní. Má to ale svá „orientální“ specifika, jichž si je dobré být vědom před učiněním nabídky. Budoucí spolupracovníci mají často přehnané názory na hodnotu předávaných informací a současně dosti přehnaný pocit o možnostech či platební schopnosti západních služeb. Smlouvání je sice v Orientě součástí bazarové kultury, přistoupit na ně je ovšem cesta do pekel. Na druhé straně učinit příliš nízkou nabídku odměny či protislužby je rovněž devastující. Každý, i budoucí informátor, má představu o prahu vlastní důstojnosti a pokud jej nerespektujeme, lze očekávat jen spravedlivé rozhořčení.
Poskytování výhod protislužbou je metoda, která je mentalitě potenciálních či skutečných zdrojů z dané oblasti pochopitelná a přijatelná. Určité možnosti má kontrarozvědka, která má nástroje, jak některé potřeby daného člověka uspokojit – většinou jsou to otázky pobytu, statusu, návštěv příbuzných, studia, podnikání atd. Hlavní je neslibovat nemožné, což je občas očekáváno. To, že očividné výhody jsou někdy dekonspirující, dotyčného příliš netrápí. Rozvědka kromě příslíbu exfiltrace a azylu nástrojů mnoho nemá. Vlastně vše se odsouvá do budoucnosti, o níž obě strany nevědí, jak je vzdálená. Takže zpátky, peníze na ruku nebo účet ve třetí zemi. Vůči všemu, co bylo dosud řečeno o významu znalosti prostředí, jako předpokladu účinného boje proti terorismu lze s jistou oprávněností namítnout, že ani poučené a zkušené služby se nevyhnou chybám a omylům. Jako příklad se uvádí období před intervencí v Iráku. Zjevně mylné hodnocení irácké opozice v exilu a honba za důkazy o existenci zbraní hromadného ničení však nebyly ani tak selháním zpravodajců jako výsledkem politického tlaku. Druhým příkladem je Afghánistán. Opět politické zadání v reakci na 11. září a ignorování varujícího prstu moderních politických dějin této země. Spoléhání na velkou analytickou kapacitu a technické prostředky sběru informací vedly k oslabení důrazu na operativní práci. Analogie v malém (bez analytických kapacit a s omezeným sigintem) by se daly v uvedeném období najít i nás. To je ale už jiné téma.
Nakonec si dovolím ocitovat perského vezíra seldžuckého sultána z 11.století. Nizámumulk píše:“ Panovník se musí bezpodmínečně zajímat o své poddané a vojáky, musí vědět o všem, co se děje v blízkých i vzdálených krajích, a mít přehled o malých i velkých událostech. Pokud tak nečiní, svědčí to o jeho nedbalosti a nezájmu o spravedlnost a poškozuje to jeho vladařskou pověst…“ (Dvorník, F. Počátky zpravodajských služeb. s. 252, PROSTOR, Praha 2001)
Peter Púčik (1945) – Studoval na MGIMO v letech 1964-1969 arabštinu a oblast Blízkého a středního východu; poté krátce pracoval na Federálním ministerstvu zahraničních věcí. Do roku 1979 odborný pracovník Orientálního ústavu ČSAV. Další léta topič a řidič autobusu. V období 1985-1989 byl ve Výzkumném ústavu matematických strojů v Praze. Po listopadu 1989 opět krátce FMZV a od roku 1990 až do léta 1999 příslušník československých a českých zpravodajských služeb. Přednášel na Prague Security Studies Institute v Praze.
Celý zborník na stiahnutie dostupný tu: ZBORNIK_ABSD_2015
Zdroj dokumentu: www.absd.sk
Ilustračné foto: pixabay.com
