Asociácia bývalých spravodajských dôstojníkov spolu s Fakultou práva Paneurópskej vysokej školy v Bratislave usporiadali 6.decembra 2016 v poradí už desiate medzinárodné sympózium na tému „Spravodajské služby v zmenenom operačnom prostredí – aktuálne úlohy a problémy spravodajských služieb“. Toto sympózium je jediné verejné diskusné fórum na Slovensku, zamerané na otázky súvisiace s činnosťou spravodajských služieb. Na našej stránke budeme postupne publikovať referáty z tohto sympózia.
* * * * *
Karel Randák: Příčiny změn operačního prostředí zpravodajských služeb
Téma tohoto sympozia „Zpravodajské služby ve změněném operačním prostředí – aktuální úkoly a problémy služeb“ přímo vybízí k zamyšlení, o čem že to vlastně chceme hovořit. Nejprve mi dovolte položit několik, víceméně řečnických, otázek. Co vlastně lze chápat pod pojmem operační prostředí zpravodajských služeb? Existuje jasná definice, co pod tímto pojmem rozumět? Jsou to pouze vnější podmínky, ve kterých služby působí? Nebo do tohoto pojmu můžeme zahrnout i podmínky vnitřní, ať již jimi rozumíme např. politickou podporu, legislativu, upravující kompetence a činnost služeb, finanční možnosti, které služba má, apod.? V čem a v jakém směru se vlastně operační prostředí změnilo? A změnilo se vůbec natolik, že by to mělo vyžadovat od zpravodajských služeb nějaký radikálně inovativní přístup?
Je všeobecným trendem, módou a pro mnoho lidí i dobrou příležitostí sebeprezentace, ať již politické nebo expertní, spolupodílet se na identifikaci tzv. nových hrozeb. Na základě této identifikace pak jsou navrhovány nejrůznější koncepce, reorganizace a další opatření, která by měla zpravodajská a bezpečnostní komunita uvádět do praxe. Jsou-li tyto kroky připravovány na základě skutečných potřeb zpravodajských služeb, resp. vycházejí-li přímo z jejich požadavků a vlastního poznání, pak bývá zpravidla, ne však vždy, vše v pořádku. Horší stav nastává, jsou-li tato opatření motivována konkurenčním bojem mezi službami a jejich snahou prosadit se na úkor jiných. Klasickým příkladem tohoto chování jsou nikdy nekončící spory o kompetence jednotlivých služeb, mnohdy vedoucí k reálným problémům. Přímo katastrofu, v naší politické kultuře však nikoliv výjimečnou, pak představují ta opatření, která jsou diktována shora, bez hlubší znalosti problematiky, funkčnosti a potřeb bezpečnostního systému. V konečném důsledku je zcela nepodstatné, jsou-li tyto snahy vedeny čirým diletantismem nebo mnohdy dokonce nekalým úmyslem. Česká republika je v této disciplíně skutečným šampionem. Můžeme vzpomenout na celá desetiletí trvající a nikam nevedoucí debaty, týkající se architektury zpravodajské komunity, systému kontroly služeb, atp. Jediným výsledkem těchto politických tanečků byly nejasné kompetence jednotlivých služeb a mnohdy i faktická paralýza jejich činnosti. Nejnázornějším, ale také nejvíce odstrašujícím příkladem, je právě proběhlá tzv. policejní reorganizace. Ta se sice zpravodajské komunity dotkla pouze zprostředkovaně, znamenala však radikální změnu operačního prostředí, minimálně pro služby s vnitřní působností. Přitom existuje dostatek důkazů, že se jednalo o krok zcela účelový a motivovaný politickým zadáním. Tato reorganizace byla úplně v rozporu se známým a osvědčeným: „Neměň nic, co funguje“.
Zkusme tedy tuto poučnou větu aplikovat i na téma tohoto sympozia a zopakujme otázku: „Změnilo se vlastně operační prostředí natolik, že je nutno hledat nové přístupy?“ Můj osobní názor je, že nikoliv. Nikde se neobjevil žádný zcela nový, dříve nepoznaný problém či bezpečnostní hrozba, která by službám nebyla známa již delší dobu. Částečnou výjimku snad můžeme spatřovat v oblasti bezpečnosti kyberprostoru, ale ani zde se nejedná o úplně novou, dříve neidentifikovanou hrozbu. Je jasné, že intenzita jednotlivých hrozeb se mění v čase. Z toho také vyplývají průběžné změny priorit služeb. Jejich kvalitu a profesionalitu pak lze posuzovat podle toho, jak se s tímto měnícím se prostředím dokáží vypořádat. Vždyť největší zbraní zpravodajců by mělo být umění predikovat vývoj a s předstihem mu přizpůsobovat své priority a v neposlední řadě i kapacity. Tato schopnost je přeci nejpádnějším důvodem existence zpravodajských služeb. Nemají-li ji, samy přispívají k tomu, že smysl této existence bude zpochybňován.
V České republice byly v uplynulém týdnu zveřejněny výsledky tzv. bezpečnostního auditu, jehož vypracování bylo iniciováno premiérem Sobotkou v návaznosti na loňské teroristické útoky ve Francii. I přesto, že sepsání tohoto materiálu trvalo rok, není mezi deseti kapitolami, do kterých se audit dělí, žádná nově identifikovaná hrozba. Jinými slovy, před zpravodajskou komunitu nejsou postaveny náhlé neznámé úkoly, se kterými je třeba se bezodkladně vypořádat. A ještě jinak – operační prostředí – jak vyplývá ze závěrů bezpečnostního auditu, se fakticky nemění. Podle vyjádření premiéra Sobotky je bezpečnostní systém ČR nastaven v zásadě dobře, dlouhodobé hrozby jsou podchyceny a není třeba žádných dramatických změn. Ministr vnitra Chovanec přislíbil, že na drobné nedostatky, odhalené auditem, bude reagováno a na příslušných opatřeních se již pracuje. Jmenoval konkrétně systém školení pro státní úředníky, který by zajistil větší odolnost státní správy před ovlivněním z ciziny a potřebu lepší komunikace uvnitř bezpečnostní komunity. Odhlédneme-li od faktu, že naše státní správa je daleko nebezpečněji ovlivňována nejrůznějšími lobbystickými tlaky, s těmito opatřeními nelze než souhlasit. Bohužel, dokonce i v této místnosti je několik osob, které se, v relativně dávné minulosti, pokoušeli obdobná opatření realizovat. Nemusím zdůrazňovat, že prakticky s nulovým dopadem na zmíněnou státní správu nebo zpravodajskou komunitu. Není důvod domnívat se, že právě tentokrát by to mohlo vyjít.
Zajímavou pasáží komentáře ministra Chovance bylo sdělení, že ministerstvo vnitra hodlá čelit dezinformacím, objevujícím se ve veřejném prostoru, které mohou zkreslovat politickou soutěž. Jako příklad pak pan ministr uvedl nedávno zveřejněné informace, že prezidentská kampaň Miloše Zemana byla financována ze zahraničí, konkrétně z Ruska. Ministerstvo vnitra tuto informaci vyhodnotilo tak, že pochází z nedůvěryhodného zdroje a je tedy třeba ji uvést na pravou míru. Zůstává přitom na rozhodnutí občana, jak si situaci sám zhodnotí. Ministerstvo prý nemá ambici dělat cenzora. Dovoluji si k tomu říci dvě poznámky. Za prvé, domnívám se, že nejlepší obranou proti takovému nařčení by bylo transparentní zveřejnění, z jakých zdrojů byla zmíněná kampaň skutečně financována. K tomu však, v případě Miloše Zemana nikdy nedošlo, a to jako u jediného z prezidentských kandidátů. Za druhé, rád bych věřil, že ministerstvo vnitra pod vedením ministra Chovance bude stejně vehementně bojovat za objektivitu informací i v jiných případech, např. těch, které se budou týkat politické opozice.
Zpět ke změnám operačního prostředí. Pokud oficiální auditní zpráva nenalézá ve vyhodnocování hrozeb slabiny, konstatuje tak, že systém funguje na odpovídající úrovni. Bude tedy na jednotlivých článcích tohoto systému, aby dokázaly zhodnotit míru ohrožení v dané problematice a této míře přizpůsobit intenzitu jejího rozpracování. Jde tedy o správné nastavení priorit daných služeb a o jejich akceptaci ze strany vlády. S tím pak budou úzce souviset otázky finanční a personální. Klasickým příkladem je např. snaha o nábor úzce specializovaných odborníků v oblasti IT, působících v civilním sektoru. Prozatím však neexistují praktické možnosti a nástroje nabídnout jim adekvátní finanční ohodnocení. Za takových podmínek se boj proti hrozbám v kyberprostoru jeví jako pověstný boj s větrnými mlýny. Úspěšné vyřešení podobných problémů lze bez nadsázky považovat za ony nové výzvy v práci zpravodajských služeb. Schopnost přesvědčit politiky a jim podřízený státní aparát, aby vnímali informace i požadavky, které jsou jim sdělovány ze strany bezpečnostních složek, považuji za klíčový úkol. Součástí operačního prostředí je podle mého i to, jaké podmínky pro efektivní práci služeb, je ten který stát schopen a především ochoten vytvořit. Mnohokrát opakovaný fakt, že za funkčnost bezpečnostního systému jsou odpovědni především politici, nepozbývá na aktuálnosti, ba právě naopak. Je třeba odpovědné lidi přesvědčit, popř. je přinutit, aby přešli od bezduchých frází a neustále se opakujících floskulí ke konkrétnímu naplňování svých slibů.
Problém má však i svoji odvrácenou stranu. I když je z pohledu zpravodajských a bezpečnostních složek jakkoliv pochopitelné, že se snaží využít každé příležitosti ke zlepšení svých podmínek, nemělo by se tak dít bez skutečně reálného podkladu. Tím mám na mysli to, že služby by se měly vyvarovat tendence zveličovat bezpečnostní rizika pouze proto, aby se domohly rozšíření svých kompetencí, příp. navýšení rozpočtů. Pravda je, že momentální bezpečnostní situace nejen v Evropě, ale i ve světě, k takovému chování přímo vybízí a političtí představitelé některými svými výroky jen přilévají olej do ohně. Populistická prohlášení a podpora zdánlivě jednoduchých řešení úspěšně rozdělují společnost. Fakticky se tak vytváří velmi široké pole pro nástup a působnost extremistických názorů a skupin. Výsledkem může být nezanedbatelné zhoršení bezpečnostní situace v dané zemi, mnohdy i s přesahem do zahraničí. Přesně to je situace, kdy by zpravodajské služby měly fungovat jako regulátor a měly by podobné výroky korigovat podle reálného hodnocení situace. Měly by tak jednat i přesto, že v očích veřejnosti vlastně zdánlivě snižují roli své důležitosti a v očích populistů se mohou začít jevit jako státní orgán oponující jejich snaze získat co nejvíce politických bodů.
Má-li být státní správa využívána k objektivnímu informování veřejnosti, jak se o tom zmínil ministr vnitra Chovanec, pak by to mělo platit i v těchto případech. Skutečnost je však zcela odlišná. Díky ne zcela objektivnímu popisu rizik, spojených s uprchlickou vlnou, která Českou republiku zasahuje pouze okrajově, se jak ministerstvo vnitra, tak i zpravodajské služby domohly navýšení kompetencí a rozpočtů. Cena, kterou za to platíme, je však vysoká. Ačkoliv k datu 3. prosince 2016 bylo v detenčních zařízeních v ČR všehovšudy 72 uprchlíků, statistiky hovoří jasně. Téměř 80% občanů ČR se v souvislosti s migranty obává o svoji bezpečnost. V lepším případě je to příklad manipulace s veřejným míněním, v horším to lze označit za rozdmychávání xenofobních nálad a klasifikovat jako šíření poplašné zprávy. Úkolem služeb by mj. mělo být objektivní informování veřejnosti o skutečné úrovni rizika. Nástrojů k tomu mají nepochybně dost.
Ke shrnutí výše řečeného. Lze-li vůbec hovořit o skutečných změnách operačního prostředí, není příliš na místě tyto změny hledat ve vnějším prostředí nebo ve změnách hrozeb, nýbrž ve vnitřních podmínkách, se kterými se služby musí vyrovnat. A ačkoliv se to může na první pohled zdát paradoxní, řešení tohoto úkolu je podle mého názoru podstatně složitější. Podmínky vnějšího operačního prostředí se pouze periodicky přelévají od jedné priority ke druhé a tyto posuny lze víceméně dlouhodobě predikovat. Služby se tak mohou s relativně dostatečným časovým předstihem připravit na úkoly i problémy, se kterými se vbrzku budou nuceny vypořádat. Otázkou do diskuze samozřejmě je, zda a jak tak činí. Zcela opačná situace je však u podmínek vnitřních. Náhlé změny názorů a okamžitá rozhodnutí politiků o tom, které cíle a metody zpravodajských služeb lze považovat za legitimní a kterým prioritám je třeba se v danou chvíli věnovat, jsou největší překážkou v systematické práci služeb. Právě pro svoji nepředvídatelnost jsou také důvodem problémů, protože na ně nelze včas a adekvátně reagovat. Existuje-li něco, co bychom mohli označit za příčinu změn v operačním prostředí služeb, pak je to právě tato situace. Samozřejmě to není nový jev, je také zcela běžný a odstranitelný. Stačilo by dosáhnout, v rámci odborné diskuse, dlouhodobé shody na prioritách a nepokoušet se získávat politické body nesmyslnými nápady a návrhy. To je stav, kterého se dlouhodobě nedaří dosáhnout a vina rozhodně není na straně služeb. Není potom divu, že nejpopulárnějším rčením pro příslušníky služeb je: „Spokojenost a výkonnost zpravodajského důstojníka je přímo úměrná vzdálenosti jeho pracoviště od centrály“, což jak jistě uznáte, není ideální stav.
* * * * *
Karel Randák (1955) – Pôvodne vrcholový športovec a tréner cestnej cyklistiky. V období 1992-1996 bol dôstojníkom československej (FBIS) a neskôr českej kontrarozviedky (BIS). V rokoch 1996 až 2007 pôsobil na Úrade pro zahraniční styky a informace, najprv na utajovaných pozíciách, v rokoch 2004-2006 bol riaditeľom ÚZSI. V roku 2006 ho prezident ČR povýšil do hodnosti generála. Od roku 2007 pracuje ako nezávislý konzultant. Od marca 2011 sa angažuje ako člen správnej rady Nadačního fondu proti korupci.
* * * * *
Pripravené v spolupráci s Asociáciou bývalých spravodajských dôstojníkov /www.absd.sk/
Ilustračné foto: pixabay.com
