Třetí světová válka. Toto děsivé sousloví se poslední dobou ve světových médiích, ale i v různých politických debatách začalo objevovat čím dál častěji. A to především v souvislosti se současnou ukrajinskou válkou, zvláště pak po zapojení oficiální ruské armády do bojů, kdy už téměř všem bylo zřejmé, že zde nejde jen o pouhý konflikt uvnitř Ukrajiny, ale že jde o širší konflikt, který ohrožuje celou Evropu. I to v některých lidech vyvolalo reminiscence na druhou světovou válku, která také začala v Evropě agresí diktátorského režimu A. Hitlera, a která se následně přelila prakticky do celého světa. Není tedy divu, že se čím dál častěji objevují úvahy o třetí světové válce, jejíž možnost děsí prozíravější příslušníky naší civilizace. Je samozřejmě otázkou, nakolik je tato hrůzná možnost reálná. Přesto tu ta možnost je, a musíme s ní počítat. Je však pravděpodobné, že pokud k takovému konfliktu dojde, vypukne někde zcela jinde, než jak obvykle předpokládáme.
Třetí světová válka
Sám pojem třetí světová válka se poněkud paradoxně zrodil již krátce po skončení druhé světové války. Už tehdy se jasně ukazovalo, že mezi mocnostmi bojujícím proti armádám Osy, tedy USA a Británií (a potažmo i Francií) a na straně druhé Sovětským svazem existují naprosto zásadní rozpory. A to rozpory nejen v společenskopolitickém uspořádání těchto zemí (demokracie versus komunismus), ale i rozpory co se týče budoucího uspořádání světa, ve kterých se obrážela na straně jedné snaha Sovětského svazu expandovat a na druhé straně snaha západních mocností vrátit evropské uspořádání do předválečného stavu.
Vývoj po druhé světové válce, zejména pak nástup nedemokratických režimů ve střední Evropě realizovaný pod sovětskou taktovkou pak tyto rozpory jen potvrdil. Situace tak skutečně začala spět ke konfliktu, k třetí světové válce. Té ovšem zabránil jak vyrovnaný poměr sil obou táborů, a především pak vlastnictví jaderných zbraní, kdy všem aktérům bylo jasné, že taková válka by mohla být pro lidstvo fatální. Proto se hrozící třetí světová válka změnila ve válku studenou, která trvala plných čtyřicet let.
Již tehdy se ale začalo ono soupeření mezi oběma světovými mocenskými bloky přenášet do dalších světových regionů v podobě různých lokálních konfliktů – především do válek mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, ale i do některých afrických konfliktů, které zjevně fungovaly jako zástupné. Ukazovalo se, že ona potenciální „třetí světová válka“ má skutečně světový, globální charakter, a že má schopnost zasáhnout prakticky všechny regiony.
Po skončení studené války se jistý čas zdálo, že nebezpečí třetí světové války je zažehnáno. Brzy se ale ukázalo, jak moc byly tyto představy naivní. Mocenské soupeření mezi USA a Sovětským svazem sice vymizelo, ale zároveň se objevila celá řada regionálních mocností, které mají rozsáhlé, mnohdy i globální ambice. A tyto mocnosti na sebe čím dál častěji narážejí. Do značné míry tak došlo k naplnění Huntingtonovy vize o střetu civilizací. Nebezpečí zásadního konfliktu, či spíše série různých zdánlivě dílčích konfliktů, které přerostou ve velký konflikt, v třetí světovou válku, je tak čím dál zřetelnější.
Při posuzování, jestli může vypuknout třetí světová válka, se často dopouštíme toho omylu, že si myslíme, že tato třetí světová válka vypukne v Evropě. A současný konflikt na Ukrajině nás v tomto omylu jen utvrzuje. Do jisté míry tak zůstáváme v zajetí paradigmat studené války, u některých analytiků se také projevuje jejich europocentrismus, přesvědčení, že Evropa spolu se severoamerickými státy, především USA, je centrem celé lidské civilizace. Jenže tak tomu už dávno není. Těžiště světové ekonomiky, a tedy i světové civilizace se totiž už dávno přesouvá na východ, do Asie, resp. do prostoru Tichého a Indického oceánu. A spolu s tím se tam přesouvá i nebezpečí vzniku globálního konfliktu, třetí světové války.
Neklidná Asie
Asii často vnímáme jako relativně poklidný kontinent, ve kterém neprobíhají žádné významnější války (s výjimkou západní Asie tvořené převážně arabskými státy, kde probíhá řada lokálních konfliktů), a kde se tak jednotlivé státy soustřeďují především na ekonomický růst. Asie je tak v protikladu jiných, neklidných regionů, např. Afriky.
Jenže takovýto idylický obrázek Asie je mylný. Je faktem, že Asie v posledních desetiletích významně ekonomicky roste, a některé ze zdejších států dosáhly impozantních úspěchů. Ale spolu s tím, jak roste ekonomická síla jednotlivých států, rostou i politické ambice jejich představitelů a politicko-ekonomických kruhů těchto zemí. Už jen to vytváří podhoubí potenciálních střetů.
Nesmíme také zapomenout, že vzhledem k rostoucí ekonomické síle těchto zemí a jejich obyvatel stoupají i jejich nároky, potřeby. Pro onu rostoucí ekonomiku jsou třeba suroviny, přírodní zdroje. Již dnes jsou např. dodávky ropy pro tyto země v lecčem problematické, nepostačují nárokům obyvatelstva. Rostoucí počet obyvatel těchto zemí pak problém dál umocňuje. Ropa přitom představuje jen jeden dílčí problém, obdobné je to i u dalších strategických komodit. A lze předpokládat, že v návaznosti na to, jak bude růst populace, ale i ekonomická síla těchto zemí, bude se daný problém jen zhoršovat.
Důležité je i to, že sama Asie je kontinent až příliš velký, a tím pádem také velmi složitý a rozporuplný. V Asii je navíc hned několik významných politických mocností, které mají rozsáhlé globální ambice, a jejichž plány samozřejmě mezi sebou narážejí. Již dnes tak v Asii a především v jihovýchodní Asii můžeme pozorovat zárodek konfliktu, který může snadno přerůst – v třetí světovou válku.
Strany budoucího konfliktu
Globální rozměr tohoto konfliktu je dán i velikostí jednotlivých států, ale u některých také jejich zjevně globálními ambicemi. Dnes tyto státy bojují primárně o vliv v Tichém, částečně také Indickém oceánu. Na tento region jsou ale navázány i další regiony, Jižní Amerika či Afrika. Stejně tak je ale na tento region obchodně a politicky navázána i Evropa.
O vůdčí postavení v tomto strategicky důležitém regionu proto bojuje hned několik států, fakticky světových mocností. Jde především o vysoce ambiciózní Čínu, se kterou ovšem o ono vůdčí postavení v asijském regionu bojuje Indie. Své zájmy ale prosazují i další státy, další regionální mocnosti. A již dnes zájmy jednotlivých států mezi sebou kolidují, což nám naznačuje, že ona hypotetická válka není jen nějakou potenciální, vzdálenou hrozbou, ale tvrdou realitou. Prakticky všechny státy tohoto regionu se proto již nyní na takový střet připravují, navyšují početní stavy svých armád, a především realizují obrovské, impozantní zbrojení, které převyšuje zbrojní aktivity v jiných regionech. Právě ono zbrojení nám hodně napovídá o vojenských plánech, ale i ambicích a charakteru jednotlivých aktérů.
Hlavním, a do značné míry klíčovým aktérem celého asijského prostoru je Čína.
Čína už jen samotnou svou velikostí, kdy je v současnosti nejlidnatější zemí světa, představuje významného geopolitického hráče. Její význam umocňuje i rostoucí ekonomika, která v posledních desetiletích zaznamenala pozoruhodné úspěchy. V neposlední řadě je význam Číny dán i její nesmírně silnou armádou, ale i jejím vlastnictvím jaderných zbraní.
Potenciální nebezpečnost Číny je dána i jejím komunistickým, totalitním charakterem. Je faktem, že co se týče ekonomického modelu, Čína představuje spíš kapitalistický systém. Nicméně Číně i nadále vládne komunistická strana, a vládne jí totalitním způsobem, který znemožňuje jakoukoliv kritiku, jakoukoliv opozici. Zkušenost s komunistickými systémy nám navíc napovídají, že takovéto systémy (a jejich představitelé) mají tendence usilovat o expanzi.
A přesně to se děje i u dnešní Číny. Právě to, že Čína představuje v lecčem unikátní model kombinující ideologický a totalitní charakter komunismu s tržním hospodářstvím, ale i to, že tento model je relativně úspěšný, dává jejím vůdcům ambici vyvážet tento model i do dalších zemí světa. Již dnes si tak Čína vytváří impérium států (a to jak mezi asijskými, tak i africkými zeměmi), které napodobují její politicko-ekonomický model – ovšem s tím, že v tomto impériu má jasné vůdčí slovo právě Čína.
Do značné míry jsou tyto změny dány i personálními změnami v čínském vedení. Čína bohužel již dávno opustila filozofii Teng Siao-pchinga, který se zaměřoval především na vnitřní, ekonomický rozvoj Číny. Oproti tomu dnešní prezident Číny, Si Ťing-pching, již léta razí zcela jinou koncepci. Snad i proto, že Čína již dosáhla určitých ekonomických úspěchů, a vytvořila si tak silnou mocenskou základnu, zaměřuje se Si Ťing-pching, ale i celé čínské vedení na posílení globálního postavení Číny. A vzhledem k tomu, že Si Ťing-pching má v čínské hierarchii neotřesitelné postavení a stal se de facto doživotním prezidentem, nelze předpokládat, že by se mohlo na této politice něco změnit.
Dnešní Čína tak usiluje především proto, aby v roli světové mocnosti číslo 1 vystřídala USA. A souběžně s tím se snaží získat dominantní postavení v celém asijském regionu. Proto dnešní Čína výrazně posiluje své ozbrojené síly. Je možná příznačné, že tempo přírůstku vojenských výdajů Číny dnes již přesahuje přírůstky čínského HDP. Tempo růstu čínské ekonomiky navíc neustále klesá. I u Číny se tak projevuje to, co se v minulosti projevovalo i u jiných totalitních systémů – na pokles své ekonomické výkonnosti reagují vyšší agresivitou, a zahraniční expanzí.
Dnešní Čína tak provádí rozsáhlé zbrojení, které jen těžko nachází obdoby. A je příznačné, že toto zbrojení směřuje především do oblastí, potřebných pro tzv. hloubkovou projekci sil, pro operace daleko od vlastního území. Čína tak buduje obrovské námořnictvo schopné působit i ve velkých vzdálenostech od čínského pobřeží, Čína buduje i své strategické síly v podobě jaderných zbraní či dálkových bombardérů. To, že Čína buduje vojenské základny i v Africe, nám napovídá, že čínské ambice jsou skutečně globální. Čínské vojenské ambice ale zjevně směřují především k ovládnutí celého asijského prostoru včetně strategicky důležité jihovýchodní Asie.
Ve své snaze o ovládnutí asijského prostoru Čína v poslední době čím dál častěji naráží na dalšího asijského giganta, a tím je Indie.
Indie je v poněkud specifickém postavení. Na jedné straně ji její velikost, především početnost její populace, kdy Indie díky rychlému růstu počtu svých obyvatel brzy předhoní i Čínu, řadí mezi světové mocnosti. Na druhé straně Indie má zásadní handicap v podobě nízkého ekonomického výkonu, který ani nestačí pokrýt potřeby rostoucího počtu obyvatel. Indický HDP na obyvatele tak zaostává nejen za HDP vyspělých států, ale i za HDP Číny.
Přesto v součtu indický HDP představuje obrovskou hodnotu. Vědomí tak významných finančních zdrojů dává Indii a jejím představitelům zcela nové sebevědomí. I díky tomu si také Indie začíná budovat své impérium, do značné míry po vzoru Číny. Indie tak navázala řadu strategických partnerství jak se státy Asie či Afriky, ale např. i mezi středoasijskými státy. Indie v tomto směru zatím nedosáhla takových úspěchů, jako Čína. Nicméně i to se může v brzké době změnit.
Adekvátně svému postavení, ale i svým ambicím Indie formuje i své ozbrojené síly, které v posledních letech zaznamenávají výrazný růst. Zbrojení Indie sice svými rozměry nedosahuje zbrojení Číny, přesto je impozantní. A je možná příznačné, do jakých oblastí toto zbrojení směřuje – opět jde o druhy vojsk, resp. typy vojenské techniky potřebné pro hloubkovou projekci síly. Indie na jedné straně buduje svůj strategický, odstrašující potenciál v podobě jaderných zbraní a jejich nosičů, zároveň ale Indie i na úkor svého pozemního vojska buduje rozsáhlé námořní síly. Indie tak staví letadlové lodě, disponuje velkými počty hladinových lodí, ale i ponorek včetně ponorek jaderných. A vše nasvědčuje tomu, že indické námořnictvo bude růst do budoucna ještě rychleji.
Právě toto zbrojení nám hodně napovídá o ambicích Indie. Dlouhá desetiletí Indie své ozbrojené síly formovala tak, aby především byly schopny obstát v konfrontaci s jejím odvěkým rivalem, Pákistánem. V současnosti jsou ale indické ozbrojené síly formovány spíš tak, aby dosáhly parity s armádou Číny. Indie navíc stejně jako Čína zjevně usiluje o získání dominance v regionu. Je proto pravděpodobné, že tito dva asijští giganti se v těchto svých ambicích dřív nebo později střetnou.
V tomto mocenském soupeření mezi Indií a Čínou hraje významnou roli Pákistán.
Pákistán je samozřejmě mnohem menší než Indie nebo Čína. Přesto nesmíme zapomínat, že jde o zemi s více než dvěma sty miliony obyvatel, a relativně rostoucí ekonomikou. Nemalou roli samozřejmě hraje i to, že Pákistán disponuje mohutnou armádou, pravidelně polykající velkou část státního rozpočtu, a v neposlední řadě také jadernými zbraněmi.
Nejde ale ani tak o pouhou velikost a sílu Pákistánu. Mnohem větší význam hraje to, jakou Pákistán realizuje zahraniční politiku. V zahraniční politice Pákistánu v posledních desetiletí můžeme pozorovat, jak se Pákistán postupně odvrací od spolupráce se západními státy, především pak USA (lze připomenout, že v osmdesátých letech byl Pákistán významným spojencem USA kvůli válce v Afghánistánu, a později zase byl spojencem USA v jejich boji proti terorismu), a naopak se čím dál víc přiklání ke spolupráci s Čínou. Tuto spolupráci pak můžeme pozorovat i v oblasti hospodářské a vojenské.
Význam Pákistánu proto nespočívá ani tak v samotné jeho vojenskopolitické síle, ale především v jeho roli strategického spojence Číny. Indie je Čínou a Pákistánem do jisté míry obklíčena, není tedy divu, že Indie na toto obklíčení reaguje poněkud hystericky. A i zde lze vidět jeden z důvodů tak silného indického zbrojení.
Bylo by ale chybné Pákistán vnímat jen jako pouhého vazala Číny. Do jisté míry to je spíš opačně – Pákistán spolupracuje s Čínou a často ji v mezinárodní politice postrkuje před sebe, jen aby poškodil Indii coby svého věčného rivala. Pákistán navíc realizuje svou vlastní, svébytnou zahraniční politiku. Pákistán coby muslimská země spolupracuje i s arabskými státy Perského zálivu, ale i některými zeměmi Afriky. Nicméně právě složitý vztah Číny, Indie a Pákistánu, tří jaderných mocností, vytváří jedno z nejpravděpodobnějších ohnisek budoucího asijského konfliktu.
Nejde ale jen o tyto tři země a konflikt mezi nimi. Důležitým hráčem v regionu Asie se stává i poněkud přehlížený Bangladéš.
Bangladéš má oproti výše zmíněným státům velkou nevýhodou v podobě slabé ekonomiky, vnímáme ho proto často jen jako typickou chudou rozvojovou zemi. Nesmíme ale zapomenout, že i Bangladéš je země s téměř dvousetmilionovou populací. Bangladéš navíc v posledních letech i ekonomicky roste, byť tohoto růstu je dosahováno i za cenu takových jevů, jako je otrocká práce atd. V neposlední řadě Bangladéš roste i vojensky. Co je ale nejdůležitější, Bangladéš má velmi napjaté vztahy se sousedním Myanmarem, které opakovaně málem přerostly v otevřený vojenský konflikt. Za tímto konfliktem nelze nevidět i politický vliv Číny, která z tohoto konfliktu profituje, zároveň se zde ale výrazně angažuje i Indie. Je proto pravděpodobné, že v blízké budoucnosti vypukne konflikt mezi Bangladéšem a Myanmarem, který ve skutečnosti bude zástupným konfliktem mezi Indií a Čínou.
Neuralgickým bodem Asie, jejím takřka bezpečnostním evergreenem, je Korejský poloostrov, kde již po celá desetiletí trvá napětí, resp. ozbrojený mír mezi Jižní Koreou a Severní Koreou. Oba státy udržují obrovské armády, připravené se na sebe navzájem vrhnout. Nic přitom nenasvědčuje, že by se na tom něco mělo změnit; naopak lze očekávat spíš zhoršení situace. Severokorejský systém se totiž ukázal jako až překvapivě stabilní, a v posledních letech je čím dál ambicióznější a tedy i nebezpečnější vůči svému okolí. Severní Korea dnes disponuje jak jadernými zbraněmi, tak i odpovídajícími nosiči, díky kterým je schopna ohrozit i USA, ale také okolní asijské státy, především Japonsko. Tyto státy se proto cítí být ohroženy Severní Koreou, a odpovídají na to posilováním svého vojenského potenciálu. Stejně tak ale i Jižní Korea výrazně expanduje do jihovýchodní Asie, realizuje významné zbrojní dodávky do zdejších zemí, a zjevně má rozsáhlé ambice směrem do tohoto regionu. Bylo by proto chybné považovat Korejský poloostrov jako uzavřený do sebe, do vzájemného konfliktu mezi korejskými státy. Konflikt mezi Severní a Jižní Koreou tak výrazně pomáhá roztáčet kola asijského zbrojení.
Za oním napětím na korejském poloostrově nelze také nevidět vliv Číny. Vždyť právě Čína je pro Severní Koreu tím zdaleka nejvýznamnějším partnerem, jedním z mála partnerů, který Severní Korea má. Ani Rusko (o jehož partnerství se Severní Koreou se v poslední době tolik mluví) nemá pro Severní Koreu takový význam jako Čína. A na druhou stranu je toto podivné partnerství výhodné i pro Čínu. Pro Čínu je Severní Korea Kim Čong-una jakýmsi štítem, který Čína opatrnicky nastrkuje před sebe – třeba aby schytal případné následky. Proto pokud slyšíme o nějaké provokaci Severní Koreje vůči Japonsku nebo USA, vždy za tím můžeme vidět i tichý vliv Číny.
Čína a její ambice ovšem narážejí na celou řadu dalších států, regionálních mocností jihovýchodní Asie. Jedním z těchto států je Vietnam.
Vietnam přitom s Čínou zdánlivě spojuje politická identita, společenskoekonomický model kombinující tržní hospodářství s vládou komunistické strany. Ve skutečnosti ale mezi oběma státy panují obrovské rozpory, dané i historicky. Lze ostatně připomenout, že mezi Vietnamem a Čínou již v minulosti vypukla válka; nelze proto vyloučit, že by se to mohlo opakovat. Čína a Vietnam se navíc již dnes střetávají ve své snaze ovládnout strategicky významné Spratleyské ostrovy, a došlo také šarvátkám o menší ostrovy nacházející se mezi oběma státy.
Vietnam je oproti Číně samozřejmě mnohem slabší; nevýhodou Vietnamu je i to, že nedisponuje jadernými zbraněmi. Přesto by bylo chybné Vietnam podceňovat. Vždyť Vietnam je více než stomilionová země; důležité je také to, že Vietnam disponuje mimořádně početnou, kvalitní armádou. Vietnam navíc v posledních letech výrazně vojensky posiluje. Stejně tak ale Vietnam posiluje i diplomaticky, a to čím dál silnější orientací na USA, což u této země může znít poněkud paradoxně. Za touto spoluprací ale lze vidět právě obavu z Číny.
Filipíny představují další stát, na který Čína naráží ve své snaze o regionální expanzi. Strategický význam Filipín je přitom dán ani ne tak tím, že jde o lidnatý stát s více než 100 miliony obyvatel, ale spíš jejich tradičním partnerstvím s dalším důležitým hráčem v oblasti, s USA, se kterými jsou Filipíny svázány i historickým poutem. Filipíny jsou tak pro USA klíčovým partnerem, možná ještě důležitějším než sice bohatší, ale zato strategicky ne zcela šťastně položený Tchajwan.
Je ovšem nutno poznamenat, že v posledním desetiletí byly vztahy Filipín a USA poznamenány politikou poněkud excentrického prezidenta Duherteho (tento politik ovšem proslul i ostrými slovními výpady vůči Číně). Politika současného prezidenta Marcose je ovšem zcela jiná; dalo by se říci, že politika Filipín se vrací do svého normálu. Politické vedení Filipín si navíc čím dál více uvědomuje nebezpečí ze strany Číny, která v minulosti podporovala na Filipínách maoistické povstalce. Čína také uplatňuje nárok o některé ostrůvky, patřící Filipínám. I proto Filipíny v posledních letech výrazně přezbrojují svou dosud spíše lehce vyzbrojenou armádu, významně začíná posilovat i námořnictvo, a to jak dodávkami z USA, tak i z Jižní Koreje a poněkud překvapivě i z Japonska.
Nejvíc jsou ale Filipíny čínskému vedení trnem v oku pro své nadstandardní vztahy s USA. Střet mezi Čínou a Filipínami je tak pravděpodobnější než v případě jiných států.
Indonésie je v poněkud zvláštním postavení. Indonésie je jak svým počtem obyvatel, který již překročil čtvrt miliardy, tak i svou obrovskou rozlohou a svým strategickým umístěním přímo předurčena k postavení regionální mocnosti. A faktem je, že o statut regionální mocnosti Indonésie již v minulosti usilovala, a to především za vlády ambiciózního prezidenta Sukarna. Dnešní politika Indonésie je ale mnohem střízlivější, byť si je Indonésie své politické váhy zjevně dobře vědoma. Na politice Indonésie je ale patrné, že Indonésie se snaží působit spíše jako stabilizační mocnost v celé neklidné oblasti jihovýchodní Asie.
Také Indonésie se ale čím dál častěji střetává s expanzivní politikou Číny. Na tuto čínskou expanzivní politiku pak Indonésie odpovídá především intenzivním zbrojením. Např. indonéské letectvo výrazně navyšuje své početní stavy dodávkami moderních letounů, a to jak z Jižní Koreje, tak i Francie a USA. Stejně tak nebývale posiluje i námořnictvo. Zde je ale třeba říci, že Indonésie vojensky posiluje nejen kvůli nebezpečí ze strany komunistické Číny, ale také kvůli napjatým vztahům se sousední Malajsií.
Dalším státem, který se cítí být ohrožen čínskou expanzivní politikou, je Austrálie.
Austrálie je ovšem ve velmi zvláštním postavení. Austrálie spolu s Novým Zélandem se od dalších států oblasti významně liší, a to nejen skladbou svého obyvatelstva, ale i svou kulturou, svou politickou identitou. Austrálie politicky jednoznačně patří k Západu, k západní civilizaci, byť to u tohoto státu ležícího uprostřed Tichého oceánu může znít takřka absurdně. Austrálie je proto výrazným partnerem jak pro USA, tak i pro evropské státy, především historicky spřízněnou Velkou Británii. Austrálie se významně podílí i na operacích OSN atd. Důležité je i to, že politika Austrálie nepodléhá nějakým výkyvům, a naopak jednoznačně stojí na západních hodnotách.
I díky tomuto svému politickému zaměření se Austrálie v posledních desetiletích dostává do ostrého protikladu komunistické Číně. Oba státy na sebe narážejí i v prosazování svých lokálních zájmů.
Austrálie se ovšem velikostí, především pak počtem obyvatel samozřejmě nemůže rovnat Číně. Na druhou stranu velkou výhodou Austrálie je silná ekonomika, kdy její HDP na obyvatele je mnohem vyšší než ten čínský. Na čínskou expanzivní politiku, ale i na čínské zbrojení i Austrálie pak odpovídá výrazným zbrojením. Austrálie posiluje své letectvo i pozemní vojsko. Ovšem snad nejvíce posiluje námořnictvo, pro které je příznačná jeho nedávná akvizice jaderných ponorek. Je tak zřejmé, že Austrálie si je vědoma hrozby nějakého širšího konfliktu v oblasti jihovýchodní Asie – a chce na něj být dobře připravena.
Specifickou je otázka Japonska.
Japonsko je v mnohém blízké západním státům. Sdílí s nimi hodnoty, sdílí s nimi svůj politický a ekonomický model. Japonsko si také zřejmě vždy bude udržovat nadstandardní vztahy s USA. Přesto je Japonsko díky své historické tradici stát duchovně velmi odlišný od států západních. I to je třeba mít vždy na paměti. Důležité ovšem je, že Japonsko je stát prozápadně orientovaný, a se západními státy, především pak USA, kooperuje při řešení světových problémů.
Také Japonsko je ovšem ovlivněno celkovou, ne příliš dobrou situací v Asii, a v současnosti čelí celé řadě bezpečnostních problémů. Japonsko má dlouhodobě napjaté vztahy s Ruskem, především kvůli otázce Kurilských ostrovů atd. V současné době je sice Rusko zaměstnáno válkou na Ukrajině, nelze ale vyloučit, že po jejím skončení Rusko svou pozornost napře na východ.
Stejně tak se Japonsko cítí být ohroženo i Severní Koreou, především jejími balistickými raketami a jadernými aktivitami. Je nutné připomenout, že severokorejské balistické rakety při testech opakovaně dopadly do Japonského moře, do těsné blízkosti Japonska. Je pochopitelné, že v Japonsku to vyvolává velké obavy, znásobené navíc historickou zkušeností Japonska z použití jaderných zbraní za druhé světové války na jeho území. Hrozí ale nebezpečí, že by se Japonsko mohlo pokusit na severokorejské jaderné aktivity odpovědět vývojem vlastních jaderných zbraní, což by současný asijský zbrojní kolotoč ještě více roztočilo.
Ovšem snad ještě víc je Japonsko znepokojeno celkovou situací v regionu. Surovinově chudé Japonsko je totiž závislé na dodávkách ze zemí jihovýchodní Asie, skrz vody zdejších států také procházejí obchodní trasy, jimiž je do Japonska dovážena ropa z Blízkého východu. Na těchto dodávkách ropy je přitom Japonsko závislé. Jakékoliv ohrožení těchto cest by proto bylo i přímým ohrožením Japonska.
Politiku Japonska ovlivňuje i jeho vnitropolitické dění, kdy na tamní scéně dochází v posledních desetiletích k výrazným změnám. Čím dál častěji se objevují i hlasy, že i Japonsko by se mělo „chovat jako normální stát“, a že by se mělo aktivněji podílet na světové politice. Politika Japonska proto již dnes vyvolává určité obavy u některých států jihovýchodní Asie, které byly Japonskem okupovány za druhé světové války. Je ale možná příznačné, že tyto státy Japonsko a některé rysy jeho politiky považují za menší zlo, a mnohem větší obavy mají z čínské rozpínavosti. A některé státy (např. Filipíny) proto již dnes s Japonskem otevřeně spolupracují i v bezpečnostních otázkách.
Zvláštní, do značné míry klíčové postavení v oblasti mají samozřejmě USA.
USA jsou dnešní situací v jihovýchodní a severovýchodní Asii, mocenským soupeřením mezi jednotlivými státy, ale i dynamickým vzestupem ambiciózní Číny velmi ovlivněny. Pro USA tato situace znamená i přímé bezpečnostní ohrožení. Lze např. připomenout, že strategické rakety Severní Koreje již dnes mají schopnost doletět až na území USA. To, že jsou USA ohroženy nejen ze strany velkých mocností, Ruska a Číny, ale i od takovéhoto relativně malého státu, je pro USA novinkou, se kterou se jen obtížně vyrovnávají.
Snad ještě větším nebezpečím je pro USA jakékoliv zhoršení bezpečnostní situace v oblasti, které by omezilo zdejší tranzitní cesty. Vždyť touto oblastí prochází velká část světového obchodu, ale tak dodávky zboží a surovin, na kterých jsou USA závislé. Jakékoliv zhoršení bezpečnostní situace v oblasti jihovýchodní Asie je tak i ohrožením USA.
Nelze také zapomenout, že USA mají ve zdejší oblasti své dlouhodobé, strategické spojence, se kterými je pojí těsné vazby, a to jak ekonomické, tak i bezpečnostní. Jedná se zejména o malý, ale důležitý Tchajwan, dále Japonsko a Filipíny, částečně také Thajsko. Ohrožení těchto amerických spojenců je tak ohrožením i pro samotné USA
Ovšem snad největším ohrožením pro USA je mocenský vzestup ambiciózní Číny. Nejde přitom jen o snahu Číny sesadit USA z její pozice světové pozice číslo jedna. Čína si je totiž dobře vědoma závislosti USA na dodávkách od států zdejšího regionu, ale i na zdejších tranzitních cestách. Čína se proto snaží těchto slabin USA využít, a tak je dál oslabit. Především proto se Čína snaží získat v státech regionu vliv.
Nejde ale jen o nějakou snahu „pozlobit“ USA. Hrozí nebezpečí, že by se Čína mohla pokusit si některé z těchto zemí podmanit. Čína by přitom mohla použít osvědčený model, známý i z dnešní Ukrajiny, a využít početné čínské menšiny, které se nachází prakticky ve všech zdejších státech. Právě takovýchto katastrofických scénářů se USA oprávněně obávají.
USA si jsou dobře vědomy jak důležitosti tohoto regionu, tak i procesů v něm. Stejně tak si jsou USA vědomy nebezpečí, které jim hrozí ze strany Číny. Proto se již dnes USA Čínu (a nikoliv Rusko) pokládají za svého protivníka číslo 1, a již dnes se také připravují na střet s Čínou. Obě mocnosti proto již dnes intenzivně zbrojí, budují svůj jaderný arzenál coby odstrašující prvek, ale i mohutné námořní síly, které mohou snadno na sebe narazit v nějakém zdánlivě lokálním konfliktu. Onen potenciální střet by pak mohl nastat právě v jihovýchodní Asii.
Lze konstatovat, že celá jihovýchodní, ale i severovýchodní Asie je tak propletena složitou pavučinou vztahů, kterou jsou jednotlivé státy provázány. Pavučinou, která je už nyní velmi napjatá. Za takových okolností může stačit jen málo, třeba jen zdánlivě malá událost. Následně vypukne konflikt mezi dvěma státy. To ale vyvolá dominový efekt v podobě dalších reakcí, dalších politických, ale i válečných dějů. Na první pohled lokální konflikt tak může snadno přerůst v globální konflikt.
Vše navíc zhoršuje i fakt, že země tohoto regionu jsou převážně velké, lidnaté země, se stamilionovou či dokonce miliardovou populací. Důležité je i to, že některé z těchto států jsou jaderné mocnosti. Je sice faktem, že držení jaderných zbraní konfliktům často spíše zabraňuje, jak ukazuje příklad Indie a Pákistánu, které se vzájemně drží v šachu. Na to se ale nelze spoléhat. Jaderné zbraně může jedna z mocností použít ve válce proti státu, který jaderné zbraně nemá – třeba ve snaze rychle ukončit zbytečně se prodlužující lokální válku. Ale jakmile padne tabu v otázce použití jaderných zbraní, budou k tomuto kroku přístupny i další státy. Je nasnadě, co taková jaderná válka může pro naši planetu znamenat.
Jihovýchodní Asie se nám může zdát až příliš vzdálená. Mohli bychom se tedy utěšovat tím, že jsme od takového potenciálního konfliktu dostatečně daleko. Problémem ale je, že v dnešním globalizovaném světě zeměpisná vzdálenost moc neznamená. Takovýto konflikt by totiž jistě hluboce ovlivnil i nás, Evropu, a to i v případě, že by nedošlo k nasazení jaderných zbraní. I v takovém případě by vypuknutí tak rozsáhlého konfliktu vyvolalo rozsáhlou migrační krizi, a způsobilo by také dramatické zvýšení cen světových cen. Touto válkou by bylo zasaženo prakticky vše. Proto i my bychom měli být na pozoru, a dění v jihovýchodní Asii bychom měli bedlivě sledovat.
* * * * *
Image: https://pixabay.com/sk/illustrations/bomba-v%c3%bdbuchu-oce%c3%a1nu-pl%c3%a1%c5%be-mama-6297071/
