V současné době evropské země zvažují možnost, že by poslaly své vojáky na pomoc Ukrajině, bránící se proti ruské agresi. Jde o výraz snahy vyřešit tuto situaci, a přispět k ukončení války, která se vleče již tři roky a jejíž konec je v nedohlednu. Ale stejně tak je to reakce na zvolení D. Trumpa americkým prezidentem, kdy D. Trump sliboval, že po svém nástupu do funkce ukrajinskou válku ukončí během 24 hodin, a přestože těch 24 hodin už dávno uplynulo, válka se stejnou intenzitou trvá dál.
Nejčastěji se proto hovoří o tom, že by Evropa, resp. evropské státy vyslaly na Ukrajinu 50 000 vojáků. Byl by to významný posun – a to jak z hlediska ukrajinského konfliktu, tak i z pohledu evropské politiky. Otázkou ale je, zda by to bylo skutečně správné řešení, a zda by to skutečně napomohlo k ukončení ukrajinského konfliktu.
Oprávněnost úvah o vyslání evropských vojáků na Ukrajinu
Předně je třeba konstatovat, že úvahy o vyslání evropských vojáků na Ukrajinu jsou oprávněné. Rusko totiž nejeví žádnou skutečnou snahu po míru nebo alespoň příměří, které by mohly tuto válku ukončit. Je faktem, že někteří ruští političtí představitelé hovoří o možnosti mírových jednání s Ukrajinou. Lze ale oprávněně pochybovat, zda jsou tato prohlášení myšlena upřímně. Kdyby Rusko své politické deklarace o možnosti ukončit války jednáním myslelo vážně, pak by se snažilo pozemní boje alespoň na čas zastavit. Místo toho jsme svědkem dobyvačné politiky; kdy se ruská armáda neustále snaží proniknout dál na západ, bez ohledu na ztráty. Takto se ovšem nechová ten, kdo chce uzavřít mír. Ruská prohlášeno možnosti uzavřít mír jednáním lze proto považovat spíše za politický manévr, za typické blufování s cílem zmást protivníka.
Stejně tak jsou úvahy o vyslání evropských vojáků oprávněné i proto, že ukrajinského konfliktu se na straně Ruska účastní i další země. Jde především o Severní Koreu, která již na Ukrajinu vyslala poměrně početný kontingent údajně 11 000 vojáků, a to včetně těžkého dělostřelectva. Jde přitom o oficiální spolupráci obou států, resp. obou armád. Není to tedy jako v případě, kdy na strany Ukrajiny bojují různí dobrovolníci z Evropy (včetně Česka), ale nikoliv v rámci ozbrojených sil svých států. Severní Korea tak oficiálně vstoupila do této války, války proti Západu.
Z této situace by bylo jen přirozené a logické, kdyby Západ, resp. Evropa odpověděla Rusku stejnou mincí, a vyslala Ukrajině na pomoc své vojáky. Přesto by takovýto krok měl i svá četná negativa.
Byla by účast evropských vojáků na Ukrajině přínosem?
Rusko na úvahy o možnosti vyslat vojáky evropských zemí na Ukrajinu obvykle odpovídá tak, že by to dál rozdmýchalo válečný konflikt. Je to od Ruska silně pokrytecké, uvážíme-li, že na Ukrajině bojují severokorejští vojáci, a že to bylo právě Rusko, které celý konflikt začalo svou anexí Krymu a vyvoláním separatismu na východě Ukrajiny. Přesto je třeba brát tento argument vážně.
Předně je otázkou, jak by na tento krok Rusko odpovědělo. Je totiž zřejmé, že nějak by Rusko určitě odpovědělo. To jednak odpovídá klasickým principům válečného umění, ale i mezinárodní politiky. A především to odpovídá ruské mentalitě. Pro ruskou mentalitu je navíc typické, že na ránu od protivníka odpovídá mnohem silnější ranou, aby jej protivník už nemohl udeřit. Právě tak se Rusko ostatně dosud v ukrajinském konfliktu chovalo. Je tedy zřejmé, že Rusko by hledalo nějakou odpověď i na nasazení evropských vojáků na Ukrajině
Je málo pravděpodobné, že by se Rusko odvážilo na tento krok odpovědět nasazením jaderných zbraní, což by bylo skutečnou katastrofou. Rusko si je dobře vědomo, že i Západ má jaderné zbraně. A to nejen USA, jejichž postoj k ukrajinskému konfliktu je od nástupu Trumpa vlažný, ale také Francie či Velká Británie, byť ve výrazně nižším množství. Rusko si je dobře vědomo, že použití evropských jaderných zbraní proti němu by mu způsobilo obrovské škody, a že by mohlo způsobit faktickou likvidaci ruského státu. Právě obava z analogické odpovědi z Evropy, resp. NATO je ostatně důvodem, proč Rusko zatím nic ze svého rozsáhlého jaderného arzenálu nepoužilo, a to i přesto, že válka se nevyvíjí podle jeho představ.
Přesto Rusko určité možnosti má. Rusko by především mohlo dál zintenzívnit své válečné úsilí. Jestliže zatím Rusové postupují jen pomalu, a to jen díky neobyčejně brutálnímu nasazení vojsk bez ohledu na vysoké ztráty, pak je pravděpodobné, že za takové situace by ruské nasazení vojsk na bylo ještě masivnější a brutálnější. V takovém případě by ruská armáda utrpěla obrovské ztráty, jenže stejně tak by vysoké ztráty utrpěla i ukrajinská armáda. Je navíc pravděpodobné, že za takového stavu věcí by ruská armáda nějakého úspěchu dosáhla. Jestliže nyní ruská armáda postupuje pomalu, ale postupuje, s mnohem větším nasazením by její postup byl rychlejší.
Rusko by také mohlo provést další mobilizaci. Možnosti Ruska v tomto směru ještě zdaleka nejsou vyčerpány, a to i přesto, že mnozí mladí Rusové odešli ze země právě proto, aby se mobilizaci vyhnuli. Mobilizace by sice byla krajně nepopulární a dál by oslabila ekonomiku (Rusko se přitom už nyní potýká se značnými ekonomickými problémy), na druhou stranu by ale díky ní Putinův režim mohl snadno a rychle získat tisíce vojáků. Byli by to sice vojáci s pouze minimálním výcvikem a podle všeho také vybavení jen zastaralými zbraněmi (ruský zbrojní průmysl nestíhá armádu vyzbrojovat moderními zbraněmi), přesto by takovéto vržení třebas i statisíců vojáků na frontu mohlo změnit situaci v neprospěch Ukrajiny.
Je také otázkou, co by oněch 50 000 vojáků evropských zemí mohlo dokázat. Je třeba si uvědomit, že v ukrajinském konfliktu proti sobě stojí armády čítající statisíce vojáků. Statisícovou armádu má totiž jak Rusko, tak i Ukrajina. Pouhých 50 000 vojáků evropských zemí – byť dobře vycvičených a vyzbrojených – by tedy na situaci nezměnilo téměř nic. Tito vojáci by se tak stali pouze jednou z částí obrovského soukolí válečné mašinérie, a jejich reálný vliv na výsledek války by byl minimální. A především je málo pravděpodobné, že by takto omezený kontingent mohl nějak výrazněji napomoci k ukončení války.
Nasazení vojáků z evropských zemí by mělo smysl jen tehdy, pokud by šlo o pouze mírové síly, které by na Ukrajinu přišly poté, co by Ukrajina a Rusko uzavřely mír. Jejich úkolem by tak bylo vytvoření jakési nárazníkové zóny mezi oběma státy. Jenže pro takovýto úkol je oněch 50 000 vojáků vzhledem k délce fronty málo – jako realističtější se jeví počet 200 000 vojáků, což je číslo, které se také občas vyskytuje. Jenže takovému nasazení mírových sil neodpovídá situace na frontě, kdy zde po nějakém míru není ani památky, a místo toho se Rusko mermomocí snaží postupovat dál na Západ.
Potřebuje skutečně Ukrajina další vojáky?
Je ostatně otázkou, zda Ukrajina skutečně potřebuje další vojáky. Je faktem, že Ukrajina se potýká s nedostatkem vojáků. Je tomu v důsledku značných bojových ztrát, kdy zejména v úvodní fázi konfliktu zemřelo velké množství ukrajinských vojáků. Stejně tak je tomu alei díky tomu, že mnoho mladých Ukrajinců se účasti ve válce vyhýbá odchodem do evropských zemí.
Je ale třeba si uvědomit, že Rusko je na tom obdobně. Také Rusko, resp. ruská armáda utrpěla na Ukrajině výrazné ztráty – vyšší, než jaké utrpěla ukrajinská armáda. A také z Ruska odchází mnoho mladých Rusů, kterým hrozí, že budou povoláni na frontu. Rusko má ovšem výhodu v tom, že má početnější populaci, a tedy i více mužů, které může povolat. Jenže tato převaha, přestože je několikanásobná, není až taková, aby se nedala překonat nasazením moderních zbraní.
Zkušenosti z první a druhé světové války, ale i pozdějších konfliktů nám přitom jasně ukazují na to, že právě nasazení moderních, dostatečně účinných zbraní dokáže vyvážit nedostatek vojáků. V mnoha konfliktech se ty armády, které se spolehly jen na vysoký počet svých vojáků, nedokázaly prosadit proti technologicky pokročilejšímu protivníkovi; proti armádám, které disponovaly dostatečným počtem moderních zbraní. V moderních konfliktech zkrátka již nelze nepřítele utlouci počtem vojáků. A s postupujícím pokrokem, s existencí čím dál dokonalejších a výkonnějších zbraňových systémů je to čím dál výraznější. Proto i armády velkých a lidnatých států, jako je Čína nebo Indie, dávno ustoupily od obrovských masových armád, a místo budují ozbrojené síly, které jsou méně početné, ale zato jsou mnohem lépe vybavené a vyzbrojené moderními zbraněmi.
Je také třeba se zamyslet nad tím, proč se ukrajinských vojáků zmocňuje únava, a proč mnozí mladí Ukrajinci raději utíkají ze země. Je to z pochopitelných, lidských důvodů – bojí se o svůj život. Tato obava je přitom reálná, vznikla z důvodu vysokých ztrát ukrajinské armády. Proč došlo k tak vysokým ztrátám ukrajinské armády? Protože ukrajinská armáda nemá nad Ruskem dostatečnou technologickou převahu, která by jí pomohla kompenzovat početní převahu v živé síle na straně Ruska.
Ukrajinská armáda přitom tuto technologickou převahu nad ruskou armádou nemá proto, že její výzbroj je stále až příliš podobná výzbroji armády ruské. I dnes je totiž ukrajinská armáda vybavená převážně zbraněmi pocházejícími ještě ze sovětské éry. A to i přesto, že nemalá část této techniky byla již ztracena v bojích, a stejně tak i přes všechnu pomoc ze strany Západu, který ukrajinské armádě dodal značné množství zbraní. Bohužel lze konstatovat, že evropské země často dodávaly Ukrajině techniku, která je již zastaralá – typickým příkladem mohou být např. starší děla M 114, která sice mají západní ráži 155 mm, ale zato se díky krátké hlavni vyznačují jen malým dostřelem. Což o to, i takovéto zbraně mají svou hodnotu, a Ukrajině velice pomohly. Jenže nedokážou dát Ukrajině onu potřebnou technologickou převahu, kterou Ukrajina tolik potřebuje.
Co dnešní Ukrajina a ukrajinská armáda potřebuje, proto nejsou ani tak další vojáci, navíc v počtu, který by na poměru sil nic nezměnil, ale především další zbraně. A to zbraně skutečně moderní, efektivní, schopné zajistit převahu nad analogickými zbraňovými systémy ruské armády. O jaké systémy jde?
Ukrajinská armáda potřebuje především moderní samohybná děla s dostřelem 40 km a více. Taková děla, jaká jsou samohybná děla PzH-2000 či Caesar, která již ze Západu dostala, ale v nedostatečném množství. Právě takováto dalekonosná děla nejenže dokážou „přestřílet“ ruské dělostřelectvo (které takto výkonnými dělostřeleckými systémy de facto nedisponuje), ale při dostatečně širokém nasazení dokáže také rozbít útoky protivníka, ať již vedené obrněnými či pěšími jednotkami. Analogicky k tomu pochopitelně Ukrajina potřebuje také velké množství munice – a to čím více, tím lépe.
Ukrajina potřebuje moderní západní tanky. Tanky alespoň takové, jako jsou již starší, ale přesto výkonné německé Leopard 2A4, které se ve válce velice osvědčily. Právě takovéto tanky dokážou eliminovat početní převahu ruských tanků T-72/90. Ze stejného důvodu ukrajinská armáda potřebuje i moderní protitankové zbraně. A to pokud možno systémy s dalekým dosahem a vysokou přesností, jako jsou systémy Javelin, ale i západoevropské NLAW atd. Právě takovéto výkonné systémy dokážou likvidovat ruské tanky i na velkou vzdálenost, a tím dosáhnout „oddálení protivníka“.
Ukrajina potřebuje moderní bojová vozidla pěchoty a obrněné transportéry. Nikoliv staré sovětské typy, jako jsou vozidla řady BMP a BTR ( která dosud převažují v její výzbroji), ale moderní západní BVP a obrněné transportéry, které díky lepší konstrukci a především silnějšímu pancéřování jsou schopny obstát i v intenzivním boji, a v případě zásahu dokážou zajistit vysokou pravděpodobnost přežití osádky. Takové typy, jaké jsou německý typ Marder či švédský CV-90, ale v jen nízkém množství.
A podobných systémů potřebuje ukrajinská armáda více. Ukrajinská armáda potřebuje i nadzvukové letouny (byť třebas starší konstrukce, jako jsou americké letouny F-16 z přebytků evropských armád), kvalitní výkonné drony atd. Na druhou stranu jde o zbraňové systémy, které jsou již ve výzbroji, a které jsou tedy dostupné.
To, že Ukrajina takovéto systémy potřebuje, a že jen díky nim může být schopna eliminovat početní převahu Ruska, se přitom ví už dávno. Je to poněkud absurdní. Víme, co Ukrajina potřebuje, víme, co by ji pomohlo porazit Rusko, víme, co by mohlo pomoci ukončit tuto válku. A přesto Evropa není schopna Ukrajině tyto zbraňové systémy dodat. Je to o to absurdnější, že tyto zbraňové systémy produkuje i evropský zbrojní průmysl. Jsou tedy poměrně snadno k dispozici, není třeba je shánět někde na druhé straně zeměkoule.
Samozřejmě, to vše by stálo peníze, a to nemalé, obrovské množství peněz. Je přitom zřejmé, že takovéto množství peněz Ukrajina vzhledem k slabému výkonu své válečné ekonomiky nemá, že si masivní přezbrojení své armády na západní techniku nemůže dovolit. Bylo by tedy třeba, aby evropské státy tuto moderní výzbroj Ukrajině poskytly převážně v rámci vojenské pomoci, tj. aby to bylo financováno primárně z prostředků evropských států. To je ovšem problém, jelikož v evropských státech se začíná čím dál silněji projevovat nevole k financování pomoci Ukrajině z jejich národních rozpočtů. Jenže nasazení onoho padesátitisícového kontingentu by také bylo finančně náročné, a pravděpodobně by Evropu vyšlo dráž než vojenská pomoc v podobě dodávek zbraní. A to nemluvě o tom, že onen kontingent vojáků evropských zemí by jistě utrpěl značné ztráty na lidských životech. I proto je zřejmé, že Ukrajina potřebuje ani ne tak vojáky, jako spíš novou výzbroj. Tu evropské země již částečně dodaly, byť v nedostatečném množství. Stačí tedy to, aby Evropa i nadále pokračovala v tom, co již úspěšně započala.
* * * * *
Image: https://pixabay.com/sk/illustrations/ukrajina-farby-ukrajinskej-vlajky-7101856/, by AndrewPaints
