pojem používaný pro vlnu protestů, nepokojů, povstání a revolucí, které probíhaly či probíhají ve většině arabských států od konce roku 2010 až do současnosti. Vzhledem k následným politickým posunům a množícím se vítězstvím islamistických stran se objevuje i pojem „islamistické jaro“. Konkrétní motivy pro začátek protestů byly v různých zemích různé, ale spojoval je hlavně boj proti chudobě, nezaměstnanosti a špatným životním podmínkám a s tím související odpor vůči dlouhodobě vládnoucím a často autoritářským a zkorumpovaným režimům.
I když arabský svět není historicky homogenní, jednotlivé státy či dokonce jejich jednotlivé regiony se od sebe značně liší (z hlediska povahy sociální struktury, etnicity, náboženství, kulturních vlivů), je možno konstatovat, že šíření nepokojů napříč severní Afrikou, Středním východem a státy Zálivu je důsledkem podobných historických a společenských podmínek:
- fenomén autoritářství – má svůj základ ve skutečnosti, že většina současných arabských režimů je výsledkem armádních převratů z padesátých a šedesátých let 20. století. Získaná nezávislost byla výsledkem spojení arabského nacionalismu a armády a převzetí monarchistického principu doživotního prezidentství a dědičného principu předávání moci;
- řada arabských ekonomik je založena na „rentách“ z ropy, plynu, nerostů a turistiky, které kontrolují členové rodinných klanů a zahraniční finanční společnosti. Ty však poskytují pro moderní výrobní činnost jen málo pracovních míst. V důsledku toho existuje masa nezaměstnaných, především mladých lidí, kteří ve věku pod dvacet pět let představují padesát až šedesát procent populace;
- revolty nenabývají formu třídních bojů mezi námezdní pracovní silou a kapitalisty a dostávají jen formu masové politické revolty proti oligarchickému státu. I když postrádají organizaci a vedení schopné zavést nový politický pořádek nebo společenský řád, mají schopnost prohlásit státní autoritu za nezákonnou, mohou dokonce směřovat k vyhnání vládnoucích autokratů, ale také dosáhnout větší roli islámu v legislativě státu;
- arabské společnosti mají jen částečně narušenou sociální strukturu a stále silnou vazbu na systémy náboženských a kulturních hodnot. V důsledku toho objektivně odolávaly a odolávají vlivu Západem importovaných podob kapitalismu – demokracii, sekularismu nebo procesu individualizace rodiny;
- ani republikánské režimy (tím méně monarchistické režimy) nedokázaly překonat klasické nebo jen málo reformované náboženskoprávní modely společnosti. Koncem sedmdesátých let se všechny další pokusy o sekularizaci nejen zastavily, ale dokonce se na scénu vrátily náboženské koncepce „islámského státu“. S výjimkou Íránu (do jisté míry Súdánu) nedošlo sice k zániku sekularistických států, ale postupně dochází k oslabení sekulárně nacionalistických ideologií a k návratu vlastních autentických hodnot;
- specifickou roli v arabských společnostech sehrály a dále sehrávají moderní komunikační prostředky (internet a mobilní připojení) a na ně navazující sociální sítě. Dokázaly nejen spojit a organizovat protestující, ale pomohly vytvořit polickou komunitu jiného druhu, než jsou politické strany.
První protesty začaly koncem roku 2010 v Tunisku a byly iniciovány upálením mladého prodavače před úřadem vlády. Po dvaceti třech letech vlády uprchl tuniský prezident Zine El Abidine ben Ali s rodinou do Saúdské Arábie a novým prezidentem byl zvolen Moncef Marzouki. Bývalý prezident Ben Ali byl sice v nepřítomnosti odsouzen na doživotí, ale Saúdská Arábie ho odmítá vydat.
Týden po nepokojích v Tunisku, byly zahájeny demonstrace v Egyptě jako výraz protestu proti stávajícímu režimu prezidenta Husní Mubaraka. Protestů se zúčastnily desetitisíce lidí, v Káhiře demonstranti zapálili sídlo vládnoucí Národní demokratické strany. Dne 11. 2. 2012 prezident Mubarak rezignoval, moc převzala armáda a byla jmenována nová vláda. V červnu 2012 byl egyptskému exprezidentovi H. Mubarakovi uložen doživotní trest odnětí svobody. V květnu 2012 se v Egyptě konaly prezidentské volby, které vyhrál islamista Muhammad Mursí. Koncem roku 2012 byla přijata nová ústava, podle které se islámské právo šária stává hlavním zdrojem zákonných práv v zemi.
V lednu 2011 byly zahájeny rozsáhlé protesty v Jemenu. Demonstranti požadovali odchod prezidenta Ali Abdullah Saleha, který vládl od roku 1978. Země se dostala na okraj občanské války, když opoziční síly vypálili několik raket na prezidentský palác. Prezident byl zraněn a předal výkonnou moc viceprezidentovi.
Nepokoje v Bahrajnu se lišily od ostatních občanských bouří v islámském světě svými náboženskými požadavky. Po rozsáhlých protestech šíitské nevládnoucí většiny král Hamad slíbil ekonomické změny a propustil politické vězně. Pokračující protesty však byly v březnu 2011 za pomoci zahraničních vojenských jednotek států Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu (→) vojensky potlačeny, byl zaveden výjimečný stav a zakázány veškeré protesty a shromáždění.
V únoru 2011 byl v Alžírsku po rozsáhlých protestech zrušen téměř dvacet let trvající výjimečný stav.
V Maroku tisíce lidí demonstrovali za reformy a novou ústavu, která by omezila pravomoci krále. Král Muhammad VI. v roce 2011 v reakci na protesty novelizoval ústavu, která omezila jeho pravomoci. Novou ústavu schválili občané v referendu. V lednu 2012 byla jmenována nová vláda.
V Ománu sultán Kábús ibn Saíd obměnil část vlády a slíbil menší ekonomické a politické ústupky. Konaly se volby do poradní rady, která má mít podle slibu sultána větší pravomoci.
Také v Saúdské Arábii král Abdalláh ibn Abd al-Azíz slíbil drobnější ekonomické ústupky a volební změny. Oznámil zavedení větších práv pro ženy, včetně volebního práva a povolil start žen na Olympijských hrách.
K méně rozsáhlým protestům či nepokojům došlo také v Kuvajtu, Libanonu, Mauritánii, Kataru, Súdánu, Iráku, Íránu, Spojených arabských emirátech a v Západní Sahaře.
ilustračné foto: pixbay.com
