Neustálé řinčení zbraněmi, předvádění nových zbraňových systémů na monstrózních přehlídkách, tanečky kolem vývoje jaderných technologií – to všechno jsou prvky politiky, na kterou si v případě Severní Koreje již tak trochu zvyknul. Spolu s takřka pravidelně se opakujícími výhrůžkami Jižní Koreji a především USA to do jisté míry patří k folklóru světové politiky. V důsledku toho někteří analytici do jisté míry Severní Koreu přestávají brát vážně. A i díky poněkud bizarním projevům diktátora Kim-Čong-una to vede až k tomu, že Severní Korea se spíše než předmětem obav stává terčem parodií.
Možná právě to je ale tou největší chybou. Zkušenosti z vývoje nedemokratických systémů před druhou světovou válkou ukazují, že největší chybou demokratických států je právě zesměšňování, podceňování protivníka, tedy nedemokratických systémů. Proti podceňovanému protivníkovi se vždy velice špatně bojuje, zvláště když takový protivník je schopen překvapivých kroků, jako bylo například japonské přepadení Pearl Harboru.
Naopak, jako mnohem lepší postup se ukázalo neustále se ptát – a to i na otázky, které jsou jen obtížně zodpověditelné. Jaká je Severní Korea, jaký je zdejší systém? Jaká je zdejší, tolik let úporně budovaná armáda? Představuje nějaké skutečné, reálné nebezpečí?
Severní Korea a její armáda se již staly předmětem celé řady článků a analýz. Ty ale většinou přinášejí jen základní popis severokorejské armády a výčet její výzbroje, potažmo na severokorejský zbrojní průmysl a jeho produkty.
Každá armáda ale představuje fenomén mnohem širší než jen pouhý souhrn počtu vojáků a jejich výzbroje. V ozbrojených silách se vždy obráží úroveň, kulturní a myšlenková tradice daného státu, resp. národa. Platí to i o státech demokratických – a v případě autoritativních států, jakým je právě Severní Korea, je to ještě výraznější. Více než početní stavy jsou tak důležité politické faktory, jako jsou postavení armády v daném státu, její politická úloha, její vnímání obyvatelstvem a v neposlední řadě také to, nakolik se armáda, resp. výdaje na ni podílejí na hospodářství země. Snad ještě důležitější jsou faktory rázu psychologického, ba téměř metafyzického; hodnoty, jakými jsou duch, morálka, spirit of fighting dané armády. To, jak klíčový význam tyto faktory mají, nám naznačuje třeba zkušenost ze sovětsko- finské války, kdy málo početná a slabě vyzbrojená finská armáda se dokázala prosadit proti mnohem početnější a mocně vyzbrojené armádě nesrovnatelně většího Sovětského svazu.
Právě podcenění těchto faktorů je nejčastější chybou při hodnocení severokorejské armády. Pokud se ale zaměříme právě na tyto poněkud obtížně postižitelné faktory – jaká je tedy Severní Korea a její armáda? Představuje reálnou bojovou sílu, je schopna nějaké rozsáhlé operace? Představuje skutečnou hrozbu pro okolní státy, případně pro celý svět?
Severokorejská armáda
Severokorejská armáda, její charakter a úroveň do značné míry vyplývá z nedemokratického, totalitního charakteru severokorejského systému. Armáda a politický systém jsou zcela provázány, takže je prakticky nemožné je oddělit. Severní Korea tak zcela naplnila úvahy a představy o militaristickém státu, které se zrodily např. v někdejším Prusku. K něčemu podobnému došlo i v dalších nedemokratických systémech 20 století, prakticky jen v případě Severní Koreje to ale bylo dovedeno k úplné dokonalosti.
Armádě je v Severní Koreji podřízeno prakticky vše. Armáda je pro severokorejský systém klíčovou, rozhodující institucí, nadřazenou všem ostatním. Díky své schopnosti zajistit obranyschopnost země je armáda do značné míry nadřazena i ideologii státu. Severní Korea je tak principiálně odlišná nejen od demokratických států, ale také od marxisticky orientovaných zemí bývalého východního bloku. Ostatně, i sama oficiální severokorejská ideologie ču-čche, zdůrazňující důraz na samostatnost, nezávislost a autarkii, je do jisté míry pouze cestou k posílení obranyschopnosti země. V důsledku toho došlo ke stavu, kdy je takřka nemožné oddělit armádu od ostatního, civilního Severní Koreje. I proto je chybný přístup, kdy při hodnocení vojenského potenciálu Severní Koreje je hodnocena pouze její armáda.
Na rozdíl od demokratických států, kde armáda je oddělena od politického vedení země a podléhá civilnímu vedení, se v Severní Koreji armáda bezprostředně podílí i na běžném, každodenním řízení země. Armáda má své početné zástupce v severokorejském parlamentu; ten má sice v této zemi nižší význam a jeho politika má spíše proklamativní charakter, přesto má svou důležitost. Významné postavení má armáda i v civilních ministerstvech, některá jsou ostatně řízena vysokými důstojníky. Armáda má své zástupce i v politbyru, které je v severokorejském systému podobně jako kdysi v Sovětském svazu klíčovým orgánem, řídícím běžnou správu země. Politbyru přitom do jisté míry podléhá i sám diktátor Kim-čong-un, byť je jeho členem a oficiálním představitelem. Oproti široce rozšířeným představám je tak diktátorem jen do jisté míry. Jen těžko si lze např. představit, že by mohl svévolně udělat něco, co by bylo zcela v rozporu se zájmy armády. Proti armádě tak neexistuje žádná opozice. To vše postavení armády ve společnosti zásadně umocňuje.
Díky tomuto systému severokorejská armáda těší privilegovaného postavení. Armádě a jejím potřebám je podřízena i ekonomika země. Severní Korea má tak v současnosti nejvyšší výdaje na zbrojení vůči HDP. Ty dosahují úrovně 20-25 % HDP, jsou tak zhruba srovnatelné s vojenskými výdaji někdejšího Sovětského svazu (pro porovnání – Česká republika či Slovensko vydávají na obranu cca 1%HDP). Obdobně jako v případě i jiných totalitních režimů je pro Severní Koreu navíc typické, že mnohé výdaje na armádu jsou skryty do dalších ministerstev a státních institucí. Nelze tedy hodnotit jen samotné výdaje realizované ministerstvem obrany. I mnohé zdánlivě civilní projekty jsou navíc koncipovány tak, aby byly vojensky využitelné.
Zásadní význam má fakt, že tato politika je realizována dlouhodobě, již po celá desetiletí! Nejde tak o nějaký krátkodobý jev jako třeba v případě hitlerovského Německa, které mělo také velmi vysoké výdaje na obranu, ale nemělo čas své zbrojní plány realizovat. Severní Korea naopak měla času na přípravu konfliktu více než dost. Díky tomuto dlouhodobému, trpělivému soustředění na výstavbu ozbrojených sil bylo dosaženo celé řady úspěchů. Armáda Severní Koreje je jednou z nejpočetnějších armád světa. Čítá cca 1,2 mil vojáků – a je možná příznačné, že její stav je neustále navyšován, přestože je zřejmé, že již její dnešní úroveň je více než postačující. Tato armáda je přitom ale také velmi dobře vybavená obrovským množstvím zbraní, z nichž mnohé jsou dnes již produktem domácího, poměrně vyspělého zbrojního průmyslu.
Sama armáda je ale do jisté míry jen jakousi špičkou ledovce, jakýmsi reprezentativním výrazem vojenské orientace státu. Oněch cca 1,2 milionu vojáků v činné službě je jen součástí, vrcholem ozbrojených sil. Armáda se může opřít o velmi početné zálohy – a ty jsou mnohem schopnější, než se může na první pohled zdát.
V Severní Koreji totiž funguje systém předvojenského výcviku, který do jisté míry známe i ze zemí bývalého sovětského bloku včetně bývalého Československa. Ale zatímco v bývalém Československu tento výcvik byl často spíše terčem výsměchu a většina lidí se jej snažila nějak obejít, v Severní Koreji je vnímán velice zodpovědně. Do vojenského výcviku je v Severní Koreji zapojen každý občan – a to už od útlého věku. Již v rámci základního vzdělání člověk získává základní povědomí o vojenské oblasti; o zbraních, ale i taktice atd. Ve vzdělání jako takovém je kladen důraz na fyzickou zdatnost a schopnost přežití v přírodě. Během studia střední školy pak jsou tyto znalosti a schopnosti dále rozšířeny, studenti absolvují částečný vojenský výcvik včetně ovládání lehkých pěchotních zbraní. Tento výcvik je přitom velice intenzivní, srovnatelný s tím, co v jiných zemích voják absolvuje během vojenské služby. Do základní vojenské služby v Severní Koreji tak vstupuje již částečně vycvičený a připravený člověk.
Vojenská základní služba je kapitolou sama o sobě. Obecně se soudí, že branecká armáda dosahuje nižší úrovně než armáda profesionální. To, že toto tvrzení není zcela přesné, ukazuje třeba příklad Izraele, kde také funguje systém založený na vojenské základní službě a přitom je izraelská armáda jednou z nejlepších na světě. V případě Severní Koreje pak některé nevýhody branecké armády jsou kompenzovány mimořádnou délkou vojenské základní služby. Ta činí 3-5 let, v některých případech ale dosahuje až 10 let! Během tak dlouhé vojenské služby je tak dostatek času na osvojení bojových schopností. I tím se liší severokorejská armáda od armád někdejší Varšavské smlouvy, kde základní služba byla postupně zkracována a úměrně tomu se snižovala i úroveň výcviku. A i když se třebas severokorejské armádě nedostává financí či pohonných hmot na plnohodnotná vojenská cvičení, tyto nedostatky dokáže kompenzovat výcvikem s lehkými zbraněmi a důrazem na vyšší fyzickou připravenost.
Ani po absolvování tohoto dlouhého výcviku člověk pochopitelně není nějak vyřazen z vojenského systému. Prakticky každý dospělý občan Severní Koreje vedle svého občanského zaměstnání je i nadále zapojen do vojenského systému, kdy se stává součástí tzv. Rudých dělnických a rolnických gard. Ty jsou přitom velice početné, čítají až 5, 7 mil. vojáků. Disponují převážně jen lehkou, v mnoha případech již zastaralou výzbrojí, tu ale díky tvrdému, pravidelnému drilu umějí velice dobře používat. I Rudé gardy tak představují velice významnou sílu, která by v případě hypotetického konfliktu mohla převzít celou řadu úkolů běžné armády.
Dalo by se říci, že službou v ozbrojených silách občan v Severní Koreji stráví prakticky celý aktivní život. Starší generace přitom předávají své zkušenosti mladším. Jde o systém zdánlivě primitivní a zastaralý, ale zato velice účinný. Především ale dál umocňuje onoho bojového ducha, morálku armády. Ta je na mnohem vyšší úrovni, než si většina bezpečnostních expertů je ochotna připustit.
Nejzásadnější vliv na bojovou morálku má ovšem sám politický systém Severní Koreje. Díky nesmírně účinné ideologické propagandě, která občana provází od kolébky až po hrob, je občan neustále přesvědčován, že cesta Severní Koreje je jediná správná – a zároveň je vybízen k čím dál vyšším výkonům. To je prvek, který je ovšem znám i z jiných totalitních režimů, v případě Severní Koreje je ale zásadně umocněn dlouhodobostí režimu. Vždyť totalitní režim v Severní Koreji trvá již sedmdesát let! Prakticky již nežije nikdo, kdo by si pamatoval předchozí dobu, kdo by mohl nějak porovnávat státní systém s předchozím zřízením. I to je významný rozdíl oproti někdejšímu komunistickému Československu, kde i přes veškerá pronásledování existovala díky vzpomínkám starší generace a rodinným tradicím vrstva obyvatel, která si udržovala povědomí o předválečném demokratickém Československu a byla tak v ostré opozici vůči režimu. V Severní Koreji žádná takováto demokratická tradice a tedy ani opozice neexistuje. Významně působí i určitá izolovanost země, kdy běžný občan, ale i vysocí funkcionáři mají jen velice zkreslené informace o vnějším světě. To vše vedlo k vytvoření svébytné národní mentality, k pocitu výjimečnosti, jedinečnosti; který bojovou morálku zásadně umocňuje. Tento prvek je dále posílen etnickou homogenností země, kde prakticky neexistují menšiny. To je zásadní rozdíl oproti etnicky složitému Sovětskému svazu, kde si jednotlivé národy i přes neustálé přesvědčování o vzniku nového, sovětského člověka stále udržovaly své národní tradice a kde právě rozpory mezi zájmy jednotlivých národů vedly i k samotnému pádu Sovětského svazu. V Severní Koreji tento prvek zcela absentuje, což severokorejskému vedení jeho práci výrazně usnadňuje. Postupným, trpělivým budováním a zdokonalováním se tak Severní Koreji podařilo vytvořit velice akceschopnou vojenskou mašinérii. Ideologicky zpracovanou, vysoce motivovanou a profesionálně zdatnou. Vědomí této síly pak dává severokorejskému vedení chuť vést i aktivní, ambiciózní mezinárodní politiku.
Severní Korea není jen do sebe uzavřenou zemí, jak se může zdát. Naopak, Severní Korea hraje na mezinárodním poli poměrně významnou, odvážnou roli. Odvahu do jisté míry naznačuje i fakt, jak tato země dokáže vzdorovat nátlaku velmocí, aby zrušila svůj jaderný program. Občas sice realizuje nějaké ústupky, ale to většinou proto, aby je po nějakém čase opět zrušila a vrátila se jak k samotnému jadernému programu, tak i své útočné rétorice.
Nejde ale zdaleka jen o jaderný program, byť ten je asi ze všeho nejviditelnější. Severní Korea i jinak realizuje velice aktivní politiku – a ta se týká do značné míry právě vojenské oblasti. Severní Korea dodává zbraně celé řadě rozvojových států; příznačně především těm, kde vládne diktátorský režim a na které je uvrženo nějaké embargo. Nutno navíc podotknout, že oproti minulosti díky růstu schopností severokorejského zbrojního průmyslu Severní Korea má co nabídnout – a její zbraňové systémy jsou tak velice žádány. Severní Korea je navíc ochotna své schopnosti dále předávat. Severní Korea tak pomáhá budovat zbrojní průmysl v různých rozvojových, především afrických zemích – např. v Etiopii, Namibii, ale také jihoamerické Venezuele. V řadě zemí rozvojového světa má Severní Korea má i své početné poradce. Jak přitom ukazuje zkušenost z dnešní Sýrie, tito poradci se v některých případech mohou zapojit do otevřených bojů. Výměnou za tyto služby dostává od těchto rozvojových zemí Severní Korea tolik potřebné devizy, ale také suroviny atd. Postupně si tak Severní Korea dokázala vytvořit celou síť složitých vztahů. Pro řadu diktátorů v rozvojovém světě je pak Severní Korea jakýmsi vzorem a zároveň velmi dobrým partnerem. Na této vzájemné pomoci pochopitelně vydělává především armáda a její vrcholní představitelé, kteří tak mají zájem na zachování této politiky a případně jejím dalším rozšiřování.
I Severní Korea má tak své globální politické zájmy – a proto také realizuje svou takřka mocenskou politiku. Realizuje ji možná spíše tiše a nenápadně (je ostatně otázkou, zda úlohou dnešní halasné prezentace jaderného potenciálu země není spíše zakrytí této politiky), mnohem méně okatě než tzv. velmoci, ale o to důsledněji.
Vše naznačuje, že tento trend má spíše stoupající tendenci. Severní Korea realizuje čím dál odvážnější politiku. Vedle zmíněné účasti vojenských poradců v některých současných konfliktech tak Severní Korea dál pokračuje ve své politice různých vojenských provokací proti svému jižnímu sousedovi a nepřímo i proti USA. Nabízí se proto zásadní otázka – nemůže tato politika přerůst v nějaký otevřený konflikt?
Může Severní Korea realizovat otevřený vojenský konflikt?
Tato otázka může být vnímána jako možná poněkud nadsazená. Možnost nějakého otevřeného konfliktu ze strany Severní Koreje mnozí vojenští analytici zpochybňují. To ale neznamená, že je zcela vyloučen.
Důvodů pro takový otevřený konflikt je celá řada. Jedním z nich je třeba i výše zmíněný nárůst vojenských schopností země. To dává severokorejskému vedení zcela jiné sebevědomí. Minimálně část vojenských představitelů země může mít chuť schopnosti armády předvést i jinak než na pouhém vojenském cvičení.
Významným důvodem k zahájení konfliktu může být i sám diktátor Kim-Čong-un. Ten je dosud poměrně mladý; má tak před sebou perspektivu dlouhého panování. Vše ale naznačuje, že je i značně ambiciózní. Je proto velice pravděpodobné, že se nespokojí jen s pouhým spravováním země – a že se pokusí přetrumfnout svého otce Kim-Čong-ila, ale především svého děda Kim- Ir- Sena, zakladatele komunistického státu, který je v zemi stále předmětem státního kultu. Dobytí či alespoň ohrožení Jižní Koreje a ponížení USA může být vnímáno právě jako takovýto trumf.
Ještě významnějším faktorem pro případný výboj je sám totalitní charakter režimu, jeho zpracování severokorejského národa. Občan je již od mládí přesvědčován o tom, že cesta Severní Koreje je tou nejlepší cestou na světě. Státní propagandou je národu vtloukána představa o vlastní výjimečnosti, jedinečnosti; v čemž je utvrzován i „nepřátelskou“ politikou okolního světa. Historická zkušenost nám pak naznačuje, že tento pocit výjimečnosti, nadřazenosti může snadno přerůst v přesvědčení, že je třeba dobýt a podrobit si národy či rasy „méněcenné.“
Snad nejzávažnějším je faktor psychologický. Díky izolovanosti obyvatel od okolního světa a ideologické masáži se postupně vytvořila naprosto unikátní, svébytná myšlenková tradice. Došlo tak k vytvoření poněkud jiného myšlení. K vytvoření mentality, která je plně poplatná jedině totalitnímu severokorejskému systému. Nelze tak uplatnit tradiční myšlenkové přístupy, typické pro jiné asijské země včetně etnicky spřízněné Jižní Koreje.
Severokorejci prostě uvažují jinak. Není to otázka inteligence; Severokorejci nejsou chytřejší, ale ani ne hloupější než příslušníci západních zemí. Mají ale jinou mentalitu, jiné vnímání a především zcela odlišné vnímání hodnot, kdy lidský život má hodnotu jen poměrně malou a naopak vysoce se hodnotí zájem státu, obětování jedince pro stát a pro vyšší zájem. Toto uvažování je přitom příznačné jak pro důstojníky, tak i pro politické vedení země (jak již bylo řečeno, tyto dvě skupiny jsou do značné míry totožné). Z toho ostatně vyplývá i dnešní severokorejská politika, která se nám může jevit jako nesmyslné provokování, ale pro severokorejské vedení je naopak velice mistrnou taktikou, vedoucí když ne k poražení, tak alespoň k zostuzení a zesměšnění protivníka.
Z hlediska západního je zřejmé, že nějaký útok Severní Koreje proti Jižní Koreji či USA je vzhledem k vojenské síle těchto zemí neracionální. Bylo by např. nesmyslné, aby početné, ale zcela zastaralé severokorejské ponorky třídy Romeo zaútočily na bojový svaz moderních lodí USA. Problém ale je, že takto západně, racionálně severokorejské vedení neuvažuje. Pokud by takovýto útok i za cenu ztráty většiny vlastních jednotek dosáhl byť jen velmi omezeného úspěchu, pak by to pro severokorejské vedení znamenalo vítězství. Zvláště vezmeme-li v úvahu, že díky státní propagandě se dají vlastní ztráty snížit a naopak ztráty protivníka zvýšit.
Stejně tak zdánlivě nelogický, neracionální se jeví útok stovek zastaralých letounů MiG-21, MiG-19 proti technologicky mnohem pokročilejším jihokorejským a americkým stíhačkám F-16 a F-15. Ale pokud by zastaralé severokorejské letouny byly použity coby letouny kamikadze a zaútočily na jihokorejské hlavní město Soul nacházející se nedaleko od hranic, pak i v případě, že svého cíle by dosáhlo jen několik letounů, mělo by to pro severokorejské vedení ohromný význam. Nejde přitom pouze o lidské a materiální ztráty, které by takovýto útok způsobil. Jde spíše o určité ponížení protivníka, které může být za vítězství vydáváno – a to bez ohledu na vlastní ztráty. A severokorejskému vedení by možná vyhovovalo i to, pokud by takovýto útok vyprovokoval otevřený konflikt s Jižní Koreou a USA, zvláště když není možné vyloučit, že na stranu Severní Koreje by se postavila Čína a(nebo) Rusko.
Obdobných hypotetických scénářů by se patrně dalo najít více. Severní Korea tak má, byť jen teoreticky, určité možnosti, jak svého protivníka ohrozit. Díky dlouholetému soustředění na budování armády má severokorejský režim pro případný střet dostatečné prostředky.
Chování severokorejského vedení pak naznačuje, že má k i patřičnou politickou odvahu. Případný otevřený útok je tedy sice méně pravděpodobný, ale nikoli vyloučený. Severní Korea tak nepředstavuje nějaký operetní diktátorský režim, ale velice nebezpečného, chytrého a zdatného protivníka. Je otázkou, jak se s tímto nebezpečím svět dokáže vyrovnat.
* * * * *
ilustračné foto: pixabay.com
