Bohužel lze konstatovat, že i dnes, v jednadvacátém století, je svět plný válek a konfliktů Pod vlivem moderních médií, která se často zkratkovitě zaměřují jen na některé nejatraktivnější, „mediálně zajímavé“ války, má mnoho lidí představu, že konflikty dnes probíhají pouze na Ukrajině či v Sýrii. Realita je ale poněkud jiná. V současné době na světě probíhají desítky konfliktů, ať již méně nebo více intenzivních. Vedle těch nejrozsáhlejších válek tak probíhá celá řada menších, avšak neméně krvavých konfliktů. Často nad nimi mávneme rukou; historie nás ale učí, že i zdánlivě zapomenutý konflikt může přerůst v rozsáhlou válku.
Jedním z takových polozapomenutých konfliktů je válka na Západní Sahaře. Ta představuje jakousi smutnou kuriozitu současné světové politiky – a zároveň problém, se kterým si nikdo neví rady. I přes veškerou snahu OSN, Africké unie a dalších organizací tento problém i nadále přetrvává a představuje jeden z neuralgických bodů severní Afriky.
Je to až neuvěřitelné, ale konflikt na Západní Sahaře trvá již více než čtyřicet let. Téměř půl století probíhá boj obyvatel Západní Sahary, Saharawijců za samostatný, nezávislý stát. Boj, který trvá až do dnešních dnů a jehož ukončení je v nedohlednu.
Kořeny tohoto konfliktu lze najít již v době, kdy území Západní Sahary bylo součástí španělské koloniální říše. Již tehdy, na počátku sedmdesátých let minulého století, se zde začalo formovat hnutí POLISARIO, jehož cílem bylo vyhlášení samostatného státu. K tomu také prakticky hned po odchodu španělské koloniální správy došlo, kdy byla hnutím POLISARIO vyhlášena Saharská arabská demokratická republika. Vzápětí ale bylo území Západní Sahary obsazeno sousedními státy, Mauretánií mající zájem o jižní část a Marokem, které mělo zájem o surovinově bohatý sever.
Sám konflikt na Západní Sahaře prošel celou sérií překvapivých zvratů a peripetií. Snad nejvíce překvapující je to, jakou schopnost bojovat za svůj stát prokázali Saharawijci, jejichž počet se přitom pohybuje v řádech max. statisíců (nemožnost určit přesný počet obyvatel se stala jedním z důvodů, proč se nepodařilo uspořádat referendum, které by rozhodlo o osudu Západní Sahary). Ti dokázali nejen zorganizovat své vlastní ozbrojené síly, ale také je velice efektivně používat, přičemž přišli s celou řadou zajímavých, novátorských prvků (jednotky POLISARIO např. jako první v rozsáhlé míře začaly používat tzv. tacticals, tedy výkonné terénní automobily osazené různými kulomety a lehkými kanony). Z původně malého, omezeného konfliktu se tak postupně stala regulérní válka. Zatímco Mauretánie se po řadě vojenských neúspěchů (kdy jednotky POLISARIO se dostaly až k hlavnímu městu Mauretánie Nouakchottu) z obsazeného území stáhla, Maroko obsadilo i jižní část západní Sahary a dnes tak má obsazenu většinu jejího území.
Západní Saharu lze do jisté míry vnímat jako oběť studené války. V té bylo Maroko pro Západ, především pak pro USA a Francii významným spojencem. A ačkoliv POLISARIO zdaleka nebylo prosovětské, americkou administrativou především za éry R. Reagana tak bylo vnímáno. Do jisté míry k tomu přispěl fakt, že POLISARIO bylo podporováno především Alžírskem (které bylo v té době spíše socialisticky orientované) a Libyí. Konflikt na Západní Sahaře se tak brzy proměnil v předmět mocenského soupeření mezi Marokem podporovaným Západem – a mezi Alžírskem, podporovaný východním blokem a jeho spojenci v rozvojovém světě. Samotní Saharawijci a jejich práva tak byly až příliš často spíše přehlíženi.
I v západním světě obsazení Západní Sahary vyvolalo celou řadu protestů, především po nasazení chemických zbraní marockým letectvem. Přesto Maroko bylo západními státy široce podporováno, mj. i rozsáhlými zbrojními dodávkami. Proto ačkoliv byla Saharská arabská demokratická republika uznána celou řadou především afrických států, POLISARIO se nepodařilo dosáhnout svého primárního cíle, tj. osamostatnění Západní Sahary. POLISARIO tak dnes disponuje jen velmi malou částí území Západní Sahary, oddělené od Marokem obsazeného území obrannými valy, tzv. Moroccan wall. Území obsazené hnutí POLISARIO je ale zcela nehostinné, bez nerostného bohatství, které je tak exploatováno Marokem, aniž by
Saharawijci z něj dostávali alespoň nějaký podíl. Většina Saharawijců pak žije především v uprchlických táborech v Alžírsku, někteří odešli do Mauretánie či některých evropských států. Proto i přes příměří uzavřené v r. 1991 POLISARIO nadále pokračuje ve svých politických, ale v omezené míře také bojových aktivitách.
Současnou světovou veřejností je konflikt na Západní Sahaře dnes spíše přehlížen. Větší pozornosti se mu dostává především u španělské veřejnosti; tento zájem se ale nikdy nepodařilo projevit v nějakou skutečnou politickou podporu ze strany španělské vlády, protože i Španělsko v celé řadě oblastí rozsáhle spolupracuje s Marokem. Mezinárodní organizace, především pak OSN, po řadě neúspěšných jednání a mírových plánů, již do značné míry rezignovaly na nějaké diplomatické řešení.
Přesto by bylo chybou vnímat tento konflikt jako zapomenutý a nedůležitý. Na Západní Sahaře se totiž neustále bojuje, byť v mnohem menší míře než např. na počátku osmdesátých let, kdy boje na Západní Sahaře dosáhly největší intenzity. Vzhledem k postavení marockých obranných zdí se pak změnila i taktika POLISARIO a tedy i forma konfliktu. Jednotky POLISARIO tak realizují především různé přepady, ostřelování atd., přičemž využívají jak své vysoké mobility, tak i vynikající znalosti terénu. I to je důvod, proč Maroko v této oblasti nadále udržuje rozsáhlý kontingent vojáků a to i přesto, že tak masivní nasazení armády značně zatěžuje marocký státní rozpočet. Také POLISARIO si i nadále udržuje poměrně významný arzenál konvenční výzbroje včetně tanků a protiletadlových střel, který by mohl být použit v případě nějakého zintenzivnění konfliktu. To je přitom mnohem reálnější, než se může na první pohled zdát.
Důvodů pro obnovení či spíše zintenzivnění bojů je hned několik. Významným faktorem je situace samotných Saharawijců, která pochopitelně není dobrá. Převážná většina z nich totiž sídlí v utečeneckých táborech v Alžírsku, jejichž úroveň je díky pomoci ze strany alžírské vlády, ale také různých mezinárodních humanitárních organizací poměrně slušná. Přesto je zřejmé, že tyto podmínky jsou spíše provizorní a nedokáží zajistit skutečně plnohodnotný, kvalitní život. Po všech těch dlouhých desetiletí bojů lze zde pozorovat únavu a rezignaci, ta se ale týká především starších lidí. Zcela jiná situace je ale u mládeže. Mezi mladými Saharawijci lze naopak pozorovat určitou radikalizaci. Týká se to i těch mladých Saharawijců, kteří odešli studovat do zahraničí a kteří tak mají možnost srovnání s životem v jiných zemích. Čím dál více se projevují snahy vytvořit organizaci, která by byla ještě radikálnější, než POLISARIO a která by přešla k otevřeným bojům. Dochází tak k jevu, který lze pozorovat i např. v Palestině, kdy mladí Palestinci jsou ochotni bojovat i proti nesrovnatelně silnější a dobře vybavené izraelské armádě. Pro mladé lidi, jejichž perspektivou je další trpné přežívání v táborech, často bývá ozbrojené povstání lákavější a možná jedinou alternativou.
Mnohem zásadnější je ale vliv situace v celém severoafrickém regionu. Čím dál zřejmější je především napětí mezi hlavními státy oblasti – mezi Marokem a Alžírskem. Mezi oběma státy i nadále pokračuje mocenská rivalita a snaha o dominantní postavení v regionu. Alžírsko, které již překonalo obtížnou občanskou válku let devadesátých, dokázalo konsolidovat své síly a opět obnovuje své mocenské ambice. Výrazně mu v tom napomáhá i dnešní putinovské Rusko, které se snaží v této oblasti posílit své tradiční pozice. Do jisté míry se tak dnešní situace podobá stavu z let studené války – je ostatně příznačné, že se to děje v době, kdy řada autorů hovoří o obnovení studené války. Oba státy proto také intenzivně zbrojí, dochází tak ke skutečným zbrojním závodům. Ani jeden ze států v nich ale nemá výraznou převahu. Např. Maroko v posledních letech realizovalo rozsáhlé akvizice v USA a Francii, na druhou stranu Alžírsko nakoupilo významné počty výzbroje především v Rusku, pro jehož zbrojní průmysl je Alžírsko jeden z nejvýznamnějších zákazníků. Tento trend má přitom čím dál rostoucí tendenci a mnohé naznačuje, že ještě dále zesílí.
Je pochopitelné, že toto mocenské soutěžení se projevuje i v otázce Západní Sahary – a tento jev bude zřejmě ještě zřetelnější. Maroko zjevně není ochotno k nějakému kompromisu; v zemi absentuje i nějaká politická síla, která by byla ochotna daný kompromis prosazovat a navrch nabývají spíše různé nacionalistické hnutí, která jsou ještě radikálnější než oficiální vláda. Pro Alžírsko je otázka Západní Sahary jedním z klíčových prvků jeho snahy o politickou dominanci v regionu severní Afriky a Alžírsko je zjevně připravené tuto mocenskou hru hrát. Pro Alžírsko by např. nebyl problém dodat POLISARIO výzbroj, kterou sama alžírská armáda dnes vyřazuje a která se přitom v pouštních podmínkách osvědčila a výrazně tak POLISARIO posílit. Obnovení, resp. zintenzívnění bojů na Západní Sahaře by pak mohlo být rozbuškou k vypuknutí otevřeného konfliktu mezi Alžírskem a Marokem. Takový konflikt by výrazně zhoršil bezpečnostní situaci v celém regionu severní Afriky, poznamenaném občanskou válkou v nedaleké Libyi nebo bojem proti islamistům v Mali. Zároveň by ale takový konflikt ještě více umocnil současný tok afrických imigrantů do Evropy. Zdánlivě zapomenutá válka na Západní Sahaře tak představuje významné bezpečnostní riziko i pro samotnou Evropu a je proto možná škoda, že se tímto problémem Evropa jen velice málo zabývá.
Ilustračné foto: pixabay.com
