International Security Assistance Force – ISAF – mezinárodní mise působící v rámci mandátu Rady bezpečnosti (RB) na základě rezoluce č. 1386/2001 schválená na základě souhlasu dočasné afghánské vlády. Ve velení ISAF se od roku 2001 postupně vystřídaly Velká Británie, Turecko a Německo (společně s Nizozemím), avšak v roce 2003 vzhledem ke vzrůstající vojenské náročnosti vedení operace převzala odpovědnost za ISAF Severoatlantická aliance (NATO). Mandát RB pro ISAF je pravidelně prodlužován.
Vedle ISAF působí v zemi i koaliční protiteroristická operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom) pod vedením USA a Pomocná mise OSN v Afghánistánu (United Nations Assistance Mission to Afghanistan – UNAMA).
Největší část opozičních militantních sil, které bojují proti afghánské vládě a mezinárodním jednotkám v Afghánistánu, je tvořena příslušníky náboženského fundamentalistického hnutí Tálibán (→), který ovládal zemi před intervencí mezinárodního společenství v roce 2001. Jeho tvrdé jádro je sice relativně malé, avšak disponuje značnými prostředky k najímání dostatečného počtu bojovníků. Jeho základnou je afghánský jih a sousedící oblasti pákistánského Balúčistánu. Al-Káida poskytuje Tálibánu především technickou asistenci a sofistikované vybavení. Součástí jsou i kriminální skupiny motivované převážně finančními zisky.
V boji proti jednotkám NATO uplatňují všechny osvědčené metody guerillové války: záškodnickou činnost zaměřenou proti veřejnému a soukromému majetku, proti dopravní a komunikační infrastruktuře; výpady, nástrahy a léčky proti základnám, konvojům, posádkám, skladům či hlídkám spojeneckých sil; terorismus – vraždění, únosy Afghánců, zejména kmenových náčelníků nebo politických kandidátů označovaných za „kolaboranty“; nejrůznější provokace a incidenty s cílem narušovat veřejný pořádek (žhářství, únosy lidí, loupeže, rabování, vydírání a vraždy).
Protože v afghánských geografických podmínkách je problém nasazovat proti povstalcům velké vojenské jednotky, nejčastěji jsou nasazovány jen malé mobilní skupiny přepravované vrtulníky nebo obrněnými transportéry. Používá se přitom „zásada tří F“ – find, fix a finish. (nejprve zjistit, potom v tomto prostoru uzavřít a nakonec zcela eliminovat). Spojenecké jednotky musejí při tom za všech okolností přísně dodržovat základní pravidlo vedení asymetrických válek v zahraničí – co nejvíce omezit tzv. „vedlejší ztráty“ – tj. ztráty na straně civilního obyvatelstva.
ISAF zaměřují stále větší úsilí i na nevojenskou činnost. Do této oblasti spadají především psychologické operace, jejichž cílem je postupně získávat porozumění a nakonec i podporu civilního obyvatelstva. Právě na tomto poli se svádí nekompromisní hra s nulovým součtem: buď důvěru, věrohodnost a respekt získají jednotky NATO, nebo vzbouřenci. V této oblasti není možný ani ten nejmenší kompromis. Osvědčil se důraz na psychologické operace zaměřené do tří hlavních směrů: diskreditace protikoaličních bojovníků, kteří pouze vraždí, zastrašují, ničí a nenabízejí žádné konstruktivní východisko; stabilizační opatření založené na prezentaci poskytované pomoci a realizovaných změn k lepšímu; citlivý dialog kultur – vyhýbat se všemu, co by mohlo vyznít jako nadřazenost západní kultury, kritika či znevažování islámu, nebo nerespektování místních obyvatel.
Důležitou součástí nevojenských aktivit je i pomoc při obnově země, která je realizovaná ve čtyřech oblastech:
- vytváření transparentních institucí státní správy, zapojování obyvatelstva do jejich činnosti, vytváření systému boje proti korupci, pomoc při budování občanské společnosti, při zakládání politických stran atd.
- odminování, pomoc uprchlíkům, dodávky potravin a léků atd.
- obnova ekonomiky a infrastruktury;
- budování nového právního systému, potrestání viníků násilností, vytváření nových institucí, postupů vycházejících z mezinárodních právních norem, zahájení procesu národního usmíření, atd.
Klíčovou podmínkou pro dosažení cílů ISAF je proces tzv. „afghánizace“ – tj. postupné přebírání odpovědnosti za bezpečnost samotným Afgháncům. Důraz je kladen na výcvik a vyzbrojování afghánských bezpečnostních sil (zejména afghánské armády) tak, aby odpovědnost za bezpečnost v zemi mohla být postupně předávána do jejich rukou s cílem vytvořit podmínky pro postupné snižování a v dlouhodobějším výhledu odchod mezinárodních sil z Afghánistánu.
Dosavadní malá úspěšnost operace v Afghánistánu se projevila v přijetí „Revidované strategie pro Afghánistán“ (2009). Obsahuje čtyři hlavní priority:
- Zlepšení postavení domácího obyvatelstva jako reakce na časté ztráty na straně civilního obyvatelstva, které se pohybují v rozmezí 25 až 40 procent z celkového počtu ztrát civilního obyvatelstva v důsledku válečného stavu.
- Zvýšení způsobilosti Afghánské národní armády a Afghánské národní policie. Jednak jejich kvantitativní zvýšení (u afghánské armády na sto sedmdesát tisíc příslušníků a afghánské policie na sto třicet tisíc příslušníků), jednak aby kvantitativnímu růstu odpovídal i nárůst jejich kvality a připravenosti.
- Přesun moci do pravomoci místní centrální moci (nejde aspoň jedno moci změnit). Reaguje na realitu malého vlivu centrální vlády mimo hlavního města Kábulu a na silné postavení kmenových struktur, z kterých podstatná část neprojevuje podřízenost centrální vládě. Problémem je i neúnosná míra korupce na všech úrovních státní správy, včetně té nejvyšší.
- Klíčovým prvkem dalšího vývoje je Pákistán z důvodu nedostatečné kontroly kmenových území při hranici s Afghánistánem (bezpečná útočiště pro Tálibán), a který zároveň představuje významnou tranzitní zemi pro zásobování mezinárodních jednotek v Afghánistánu.
Na Samitu NATO v Chicagu (2012) bylo potvrzeno rozhodnutí o předání velitelských pravomocí Afgháncům do poloviny roku 2013 a o stažení kolem sto třiceti tisíc aliančních vojáků do konce roku 2014 s tím, že po tomto datu se omezí „ na rady, pomoc a výcvik“ a pro tuto roli vyčlení finanční podporu ve výši 4 mld. dolarů v časovém rámci na období let 2015 až 2025.
V polovině roku 2014 prezident Obama sdělil, že Spojené státy po roce 2014 ponechají v Afghánistánu 9 800 vojáků. Do konce roku 2015 by se jejich počet měl snížit na polovinu a do konce roku 2016 by měli američtí vojáci odejít téměř úplně. Zůstane jich jen 200, aby zajišťovali chod americké ambasády. Dvouletý plán počítá s tím, že američtí vojáci, kteří v zemi setrvají, se nebudou věnovat bojovým misím.
ilustračné foto: www.army.cz
