Vojenská reakce NATO na vnitropolitický vývoj v Libyi, který postupně gradoval až do občanské války. V lednu 2011 v návaznosti na protesty v jiných arabských zemích proběhly první demonstrace a protesty proti režimu Muammara Kaddáfího. Protestní akce se velmi rychle rozšířily a došlo ke střetům mezi protestujícími a policií. Režim reagoval střelbou do demonstrantů a nasazením armády, včetně letadel. Demonstrující podpalovali policejní stanice a získali i armádní zbraně. Na stranu odpůrců režimu se postupně přidaly i části pravidelných ozbrojených sil. Režim následně přišel o kontrolu nad východní částí Libye, nad libyjsko-egyptskou hranicí a západní části země v oblasti pohoří Nafus.
Na vývoj v Libyi bylo nuceno reagovat mezinárodní společenství. Dne 17. 3. 2011 byla Radou bezpečnosti OSN (RB) poměrem hlasů 10:0 (při abstenci pěti států – Německa, Brazílie, Indie a dvou stálých členů – Ruska a Číny) schválena rezoluce č. 1973/2011. Zakazovala všechny lety ve vzdušném prostoru Libye s výjimkou humanitárních akcí a povolovala členským státům použití síly (mimo okupace území) k ochraně životů civilního obyvatelstva a obydlených území před ohrožujícími útoky.
Dne 18. 3. 2011 pod tlakem rezoluce RB M. Kaddáfí vyhlásil okamžité příměří a zastavení vojenských operací na celém území Libye. Navzdory tomu pokračovaly dělostřelecké a letecké útoky na Benghází. Protože vyhlášené příměří nebylo dodržováno, byla 19. 3. 2011 zahájena vojenská intervence za účasti zejména amerických, britských a francouzských vzdušných sil. Jejich deklarovaným cílem bylo vytvoření bezletové zóny, zastavení postupu Kaddáfího pozemních sil, ukončení bojů a ochrana civilního obyvatelstva.
Současně se 19. 3. sešli zástupci Francie, V. Británie, USA a dalších evropských států na summitu v Paříži s ministry zahraničních věcí Sjednocených arabských emirátů, Kataru, Tuniska a Maroka. Schůzky se zúčastnil i generální tajemník OSN Pan Ki-Mun a předseda Ligy arabských států. Všichni zúčastnění se shodli na nutnosti implementovat všechna nevyhnutná vojenská opatření v souladu s rezolucí RB.
. Plnění rezoluce zahájily francouzské průzkumné letouny monitorováním vzdušného prostoru Libye. Itálie dala k dispozici pět svých leteckých základen a Neapol jako sídlo velení operace. Následně došlo k prvním útokům francouzských letadel na vojenská obrněná vozidla. Americká a britská plavidla zahájila ostřelování dvaceti dvou vybraných cílů, na které odpálila přes sto dvacet řízených střel s plochou dráhou letu Tomahawk. Do akce se zapojily i tři americké bombardéry B-2, které zaútočily na letiště u Tripolisu. Do nočních bojů zasáhly také britské letouny Tornádo.
Dne 20. 3. útoky na Libyi kritizoval generální tajemník Ligy arabských států Amr Músá s argumentem, že cílem operace měla být ochrana civilního obyvatelstva a ne jeho zabíjení. Proti leteckým úderům na civilní cíle protestovala i Ruská federace (RF) a Čína. Tentýž den schválilo NATO zavedení embarga na dovoz zbraní libyjskému režimu, které bylo realizováno prostřednictvím námořní operace s cílem „kontrolovat, nahlásit a v případě potřeby zastavit lodě podezřívané z nelegálního převozu zbraní.“
Před převzetím vojenské operace pod velení NATO používaly jednotlivé zúčastněné státy různé názvy svých národních operací: francouzská intervence nesla označení operace „Harmattan“, britská „Ellamy“, kanadská „Mobile“ a americká „Odyssey Dawn“. Americký název operace začaly následně používat další státy, které se k intervenci přidaly později.
Dne 23. 3. bylo rozhodnuto podřídit všechny aktivity jednotlivých států společnému velení NATO a byla zahájena vzdušná a námořní operace pod názvem „Sjednocený ochránce“ (Unified Protector). NATO nedisponovalo právem vstoupit do libyjských výsostných vod a operovat v nich.
Dne 24. 3. převzalo NATO od původní koalice i kontrolu nad bezletovou zónou. Dne 25. 3. se do operace zapojily i Sjednocené arabské emiráty a Katar. Dne 31. 3. převzalo NATO od USA kompletní vedení operace. I když USA oznámily stažení svých bojových letadel, na žádost NATO však pokračovaly v monitorovacích letech.
Operace pokračovala kombinovanými aktivitami vzdušných sil a s použitím střel s plochou dráhou letu proti prvkům libyjské protivzdušné obrany a k postupnému ničení zbrojního arzenálu režimu. Byla zahájena druhá ofenziva povstalců, která však v důsledku špatné organizace byla odražena zpět. To vedlo k rozhodnutí o dodávkách zbraní povstalcům, vůči čemu se důrazně postavila RF s tvrzením, že jde o aktivní zásahy do konfliktu, které jsou v rozporu s rezolucí RB. Americký prezident B. Obama zároveň povolil CIA vést na libyjském území tajné operace.
Cíle a především způsob vedení vojenských akcí jednoznačně dokazují, že hlavním cílem operace bylo vojensky podpořit povstalce a umožnit jim svrhnout vládu M. Kaddáfího. Toto hodnocení operace nejdříve přiznal britský ministr obrany Liam Fox a následně bývalý britský premiér Tony Blair. Dne 14. 4. americká ministryně zahraničí H. Clintonová.oznámila rozšíření původního cíle, na který spojenecké síly dostaly mandát, o druhý cíl – svržení dosavadního vládnoucího režimu, který již podstatně překračoval schválený mandát OSN.
Po tom, co byl 20. 10. zabit M. Kaddáfí, byla operace NATO 31. 10. oficiálně ukončena. Letadla NATO v průběhu operace absolvovala přes dvacet tisíc letů, většinu z nich však tvořily lety tankovacích letadel, letadla AWACS (→) či zpravodajské lety. Na moři bylo kontaktováno přes dva tisíce plavidel a jedenáct z nich bylo odkloněno.
Ačkoliv rezoluce RB hovořila pouze o ochraně civilního obyvatelstva, vyjádření i konkrétní kroky koalice členských států NATO fakticky znamenaly podporu povstalců proti vládě M. Kaddáfího. Tato podpora byla zdůvodňována nebezpečím, které měl podle některých předních představitelů koalice představovat režim vůči civilistům. Také Francie otevřeně přiznala, že vyzbrojila povstalce zbraněmi s odůvodněním, že dodávky zbraní sloužily civilnímu obyvatelstvu k sebeobraně. Kritici naopak tvrdí, že tímto přístupem mezinárodní koalice přesáhla daný právní mandát OSN.
ilustračné foto: www.nato.int
