Na přelomu dubna a května tohoto roku došlo ke krátkému, ale intenzivnímu konfliktu mezi Pákistánem a Indií ve sporné oblasti Kašmíru. Boje již téměř utichly, na místo střetu zbraní nastoupila diplomatická jednání. Lze ale pochybovat, zda tato jednání – jakých mezi Indií a Pákistánem proběhly již desítky – dokážou problém oblasti Kašmíru skutečně vyřešit. Spíš se zdá, že i přes současné příměří bude spor o Kašmír dál pokračovat. A některé souvislosti nám dokonce naznačují, že tento spor bude ještě více gradovat, a že by se mohl stát iniciátorem mnohem širšího konfliktu, který by mohl zasáhnout velkou část asijského kontinentu.
Téměř stoletý konflikt
Konflikt o Kašmír je přitom jedním z nejdéle se vlekoucích konfliktů, protože trvá již cca 80 let. A nic nenaznačuje tomu, že by se dal nějak racionálně, efektivně vyřešit.
Kořeny kašmírského konfliktu sahají do doby krátce po druhé světové válce, kdy došlo k rozdělení někdejší Britské Indie, a vznikly tak dva nové státy, Indie a Pákistán. Toto rozdělení se týkalo i jednoho z 565 knížectví někdejší Britské Indie, strategicky významného státečku Džammú a Kašmír. Představitel knížectví Džammú a Kašmír, hinduistický maháradža Hari Singh, usiloval o připojení k hinduistické Indii. S tím ovšem nesouhlasilo převážně muslimské obyvatelstvo státu, které naopak požadovalo připojení k islámsky orientovanému Pákistánu. Mezi muslimskou většinou a hinduistickou menšinou proto v knížectví Džammú a Kašmír docházelo ke střetům. A ty nakonec přerostly ve válku mezi Indií a Pákistánem.
Tato válka ale i přes obrovské oběti na obou stranách nic nevyřešila. Jejím výsledkem bylo faktické rozdělení někdejšího knížectví Džammú a Kašmír na dvě části, region Ázád Kašmír ovládaný Pákistánem, a zbytkový Džammú a Kašmír spravovaný Indií. Jak Indie, tak i Pákistán si nicméně činí nároky na území celého státečku.
Nutno říci, že toto rozdělení státu Džammú a Kašmír mezi Indii a Pákistán není kompletní, protože severní část knížectví Džammú a Kašmír, region Akai Čin, získala Čína. I toto Čínou obsazené území si přitom nárokuje Indie. To nám ukazuje, že konflikt o Kašmír není jen záležitostí Indie a Pákistánu, a že má více dimenzí.
Jelikož válka v roce 1947-49 nic nevyřešila, dala základ konfliktu, který se táhne dodnes. Jak Indie, tak i Pákistán se i vzhledem ke zkušenostem z války pustily do intenzivního zbrojení. Oba státy vybudovaly početné armády vyzbrojené obrovským počtem zbraní, které tak patří mezi nejsilnější armády světa
Tyto vojenské a zbrojní závody mezi Indií a Pákistánem přitom jen podtrhla tehdejší realita studené války. Zatímco Indie rozsáhle spolupracovala s tehdejším Sovětským svazem, Pákistán se v daném období orientoval na spolupráci se západními státy, a to nejen USA, ale také Velkou Británií coby někdejší koloniální mocností, a také tehdejším Západním Německem. Jedna strana se snažila předstihnout druhou, přičemž mnohem méně lidnatý Pákistán byl sice znevýhodněn, tamní vlády to ale řešily ještě vyšším vojenským úsilím. Součástí tohoto zbrojení bylo i jaderné zbrojení, kdy jak Indie, tak i poté Pákistán vyrobily jaderné zbraně, a to i přes obrovské ekonomické oběti (symbolizované známým výrokem pákistánského ministra zahraničí a později prezidenta Z. A. Bhutta „Pákistánci budou jíst trávu a listí, třeba i hladovět, ale atomovou bombu vyrobí také“).
Konflikt mezi Indií a Pákistánem ovšem není jen nějakým „horkým mírem“, jelikož spory mezi oběma státy přerostly v další ostré války. Jednalo se především o válku v roce 1965, kdy si Pákistán chtěl podmanit celé území Kašmíru. Indii se podařilo tento útok odrazit a nakonec dosáhla faktického vítězství, jeho výsledkem byl ale jen návrat k původnímu stavu. Další válka mezi Indií a Pákistánem proběhla v roce 1971, tentokrát však nikoliv o Kašmír, ale o východní část Pákistánu, která se od něj odtrhla a vznikl tak stát Bangladéš. Poslední válka o Kašmír pak proběhla v roce 1999. Žádná z těchto válek ale nic nevyřešila. Je také příznačné, že ani jedna strana se při těchto válkách neodvážila sáhnout k použití jaderných zbraní, a to z obavy před analogickou odpovědí protistrany.
Vojenský střet na jaře roku 2025
Od roku 1999 v oblasti panoval relativní klid. Nutno říci, že šlo skutečně jen o klid relativní, jelikož potyčky mezi oběma stranami probíhají v oblasti prakticky neustále. Těchto potyček se přitom účastní jak civilní obyvatelstvo, tak i pohraniční jednotky obou států.
Konflikt roku 2025 byl ale mnohem intenzivnější. Nešlo jen o střet nějakých místních milic (které si vydržuje jak Pákistán, tak Indie) či pohraničních jednotek. Do střetů se zapojily i regulérní armády obou států. Došlo jak ke střetům pozemních jednotek, byť v poměrně omezeném rozsahu, tak i k nasazení vojenského letectva. Nejčastěji je v této souvislosti zmiňován fakt, že pákistánské letouny J-10 C dokázaly sestřelit několik nejmodernějších indických letounů Rafale francouzské provenience. Obdobně vysokou profesionalitu ale prokázaly i pákistánské pozemní jednotky. Na základě těchto faktů se zdá, že pákistánská armáda kvalitativně převyšuje indickou, byť kvantitativní převaha zůstává na indické straně.
Po krátké, ale intenzivní eskalaci boje již poněkud utichly. Určité střety sice pokračují, je však zřejmé, že již nemají původní intenzitu. Zdá se tedy, že situace se vrací do svého obvyklého stavu jakéhosi permanentního ozbrojeného napětí, během kterého sice dochází ke střetům, nikoliv však mezi hlavními silami obou stran. Souběžně s tím dál pokračují diplomatická jednání mezi oběma státy, do kterých se přitom zapojuje i diplomacie USA, ale také některých dalších zemí. Lze však usoudit, že ani tato jednání nedokážou odstranit základní příčiny konfliktu o Kašmír, neboť ten je de facto neřešitelný. Lze proto předpokládat, že konflikt mezi Pákistánem a Indií bude i nadále pokračovat bez reálné naděje na skutečný mír.
Indicko-pákistánský konflikt v širší perspektivě
Pokud se podíváme na konflikt mezi Indií a Pákistánem z jara 2025 s určitým nadhledem, pak nám může být nápadné jedno. Ani jedna strana do něj nešla s plnou energií, ani jedna strana nenasadila své hlavní síly (což je samozřejmě jen dobře). Zde zjevně stále působí zkušenosti z války roku 1965, kdy obě strany šly do konfliktu se snahou o jeho definitivní vyřešení, ale fakticky ničeho nebylo ani na jedné straně dosaženo s tím, že válka vedla jen ke strašlivým ztrátám a nadto obě země ekonomicky zcela vyčerpala. Stejně tak je u obou stran patrné vědomí, že i protistrana disponuje jadernými zbraněmi, a pokud by jeden stát nějak zásadněji vítězil, pak by druhá strana mohla sáhnout k jejich použití. Na to by opět odpověděl zas druhý stát analogickým nasazením svého jaderných zbraní, a tato válka by se tak změnila v jadernou válku, která by byla pro obě strany zničující. A to i proto, že jaderné arzenály obou zemí jsou zhruba srovnatelné. Indie a Pákistán se tak drží v jakémsi strategickém jaderném patu.
Nabízí se proto otázka, proč vlastně tato válka vznikla, když je zřejmé, že nešlo jen o nějaké potyčky místních milicí, a že za iniciací tohoto konfliktu stojí vlády obou států. Odpovědí nám může být zasazení indicko-pákistánského konfliktu do širšího asijského kontextu.
Právě ony zahraničně-politické souvislosti konfliktu mezi Pákistánem a Indií o oblast Kašmíru se v poledních desetiletích výrazně změnily. A to především ve srovnání s někdejší érou studené války. Tehdy byl Pákistán významným spojencem USA, a to analogicky tomu, jak se Indie sblížila se Sovětským svazem. Pákistán tak patřil mezi největší příjemce americké zahraniční ekonomické pomoci, a zároveň v USA nakoupil velké množství zbraňových systémů včetně tehdy nejmodernějších letounů F-16.
Oproti tomu dnes lze pozorovat čím dál silnější odklon Pákistánu od USA. Do značné míry je to dáno spíš politikou samotných USA, které poté, co se provalily zprávy o to, že pákistánské tajné služby věděly o pobytu Usámy bin Ládina a neinformovaly o tom své americké partnery, do značné míry přestaly Pákistánu důvěřovat. USA proto také omezily svou pomoc Pákistánu, a to jak ekonomickou, tak i vojenskou.
A v návaznosti na to se Pákistán začal mnohem víc sbližovat s Čínou. Čína byla vždy pro Pákistán významným partnerem, a to i proto, že obě země mají společného protivníka, Indii. Po odklonu Pákistánu od USA ale spolupráce s Čínou ještě zintenzívněla. Bylo by ale chybou Pákistán vnímat jen jako jakéhosi vazala, mocenský nástroj Číny, byť i takové názory se objevují. Není to tak, že by se Pákistán na Čínu bezvýhradně orientoval, že by ji na slovo poslouchal. Pákistán se orientuje především sám na sebe, na prosazování svých vlastních národních zájmů. Stejně jako s Čínou proto Pákistán spolupracuje i s některými islámskými sunnitskými zeměmi Perského zálivu, především Saúdskou Arábii a SAE. Spolupráce s Čínou, a to jak politická, tak i vojenská, je ale přesto patrná.
A souběžně s tím lze již řadu let pozorovat mocenské soupeření Indie a Číny o dominanci v oblasti Indického oceánu, potažmo celého asijského regionu. Obě země jsou podobně velké, podobně lidnaté. Ekonomicky je Čína výrazně silnější, ale po vojenské stránce jsou opět obě země srovnatelné. A především lze u obou zemí pozorovat snahu o dominanci v regionu. To logicky vede i k čím dál častějším úvahám o vojenském střetu mezi oběma těmito giganty. Jak Čína, tak i Indie proto intenzivně zbrojí. Obě velmoci si také snaží na svou stranu získat různé menší asijské země. A bohužel nelze vyloučit, že skutečně dojde ke střetu mezi Indií a Čínou, přičemž vzhledem k tomu, že oba státy jsou jadernými mocnostmi, by následky takového střetu mohly být fatální. Důležité bude to, kdo dokáže svou vojenskou sílu realizovat rychleji, a kdo dokáže protivníka překvapit.
I proto ale Čína tolik spolupracuje s Pákistánem. Ani Pákistán, ale ani Čína by sama o sobě nedokázala Indii porazit. Společně by se jim to ale podařit dalo.
Zatím se ovšem jak Pákistán a Čína na straně jedné, tak i Indie na straně druhé na válku jen připravují. A vedle intenzivního zbrojení průběžně také pozorují, jak se chová protivník, aby poznaly jeho politické a vojenské uvažování, jeho schopnosti.
Právě takovým testem protivníka byla i válka mezi Pákistánem a Indií na jaře roku 2025. Ze strany Pákistánu to byl jakýsi šermířský výpad, aby poznal, jaké jsou síly protivníka, aby odhalil jeho případné slabiny. Proto byl tento výpad tak intenzivní, ale zároveň krátký a ne dostatečně mohutný, kdy se do něj zapojila jen malá část pákistánské armády. Jenže po tomto krátkém, spíše fingovaném výpadu může snadno následovat hlavní, mnohem mohutnější úder.
Vojenský střet mezi Pákistánem Indií z roku 2025 tak nelze vnímat jako skončený, a to i přes to, že hlavní boje už ztichly a obě strany mezi sebou vedou mírová jednání. Spíš jej lze vnímat jen jako další kapitolu v složitých vztazích mezi Pákistánem a Indií, které mají charakter spíše ozbrojeného míru. S tím, že tento mír může velice rychle a nečekaně skončit.
A zároveň lze vzhledem čím dál patrnějšímu antagonismu mezi Čínou a Indií a mocenskému soupeření mezi těmito asijskými giganty tento konflikt vnímat jako jakousi úvodní, předběžnou část mnohem širšího konfliktu, který vedle Pákistánu a Indie zasáhne také Čínu. Ale stejně tak i další země regionu (Myanmar, Bangladéš), které jsou v důsledku svých vztahů k výše zmíněným mocnostem v tomto potenciálním konfliktu také zaangažované.
A jelikož Čína a Indie, a stejně tak i Pákistán disponují obrovským vojenským potenciálem a především jadernými zbraněmi, tento vojenský střet by měl pro celou oblast strašlivé, jen těžko představitelné následky. Takováto válka a především nasazení jaderných zbraní by pak zasáhly celý svět, a to včetně zdánlivě vzdálené Evropy. I pro nás Evropany je proto konflikt mezi Pákistánem a Indií důležitější, než si obvykle uvědomujeme.
* * * * *
Ilustračné foto: https://pixabay.com/sk/illustrations/ka%C5%A1m%C3%ADr-mapu-2d-cestovanie-7087036/, by chetuk02
